L: 8,4–15

Introit: Žd 5,1–12
Čtení: Iz 55. 6–11
Text: L: 8,4–15
Slovo, jež Bůh říká, se nevrací k němu jako ozvěna, ale působí a tvoří. Však už na začátku Bible čteme, že Pán Bůh vyřkne svůj rozkaz: „Buď světlo!“ a stane se tak. Bůh nemluví zbytečně a nemluví nadarmo. Ústy proroka Izaiáše nám to potvrzuje: „Mé slovo se nenavrátí ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ Bez této jistoty by to proroci i apoštolové vrzy vzdali. Ale Pán Bůh sám jim dosvědčoval nejrůznějšími způsoby, že jeho slovo, které jim svěřil, má moc. „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší nad dvousečný meč“ – tak vyjádřil novozákonní svědek v listu Židům tuto základní pravdu.

A přece, když svatý Bůh se rozhodl poslat na svět svého Syna jako vtělené své slovo, dobrovolně se ve své moci omezil. Stvořitel nedohledných galaxií se stal v Ježíši Nazaretském bezbranným vůči lidské zvůli a násilí, bezbranným až do smrti na kříži. Boží slovo, tvořící vesmír, zní teď z úst Ježíšových jako zvěst života a naděje pro každého člověka. Ale nepůsobí automaticky, protože záleží na nás, jak je přijmeme a co s ním takříkajíc „uděláme“. Právě o tom je toto podobenství o rozsévači. Vždycky tu budou ti, kteří slovu uvěří, podrží je v srdci a přinesou úrodu. Vpravdě nemůže být zmařeno slovo Boží (Řím. 9,6) aspoň ne u všech. A přece Pán ježíš velmi realisticky počítá s většinou těch, kteří z té práce rozsévače – a tím je On sám, ani z té nejvzácnější setby nebudou nic mít. Aby to nebyl náš případ, prosili jsme slovy písně svého Pána o moudrost ke slyšení – „nejsme marní posluchači Tvých milostných řečí“, slov, v nichž je láska Boží k nám hříšným lidem, láska, kterou tolik potřebujeme. Slovo Boží se rozsévá všude tam, kde je zvěstováno evangelium, ale riziko neúspěchu zůstává. To proto, že to nejvzácnější někdo z nás „vytuneluje“ – a Pán Ježíš mluví přímo o ďáblu. Jeho práce není viditelná, ale má výsledky: „Bere slovo z jich srdcí, aby neuvěřili a nebyli zachráněni.“ Když se modlíme: „Zbav nás od zlého,“ prosíme zároveň o to, aby Boží slovo v nás zůstalo.

Ale ono zůstane jen tehdy, když se zakoření, když nás pronikne až do hloubky. Bez toho je všechno jen dočasné, i ta počáteční radost – takový člověk bez kořenů odpadne. Proto apoštol Pavel prosí za své přátele v Efezu, aby se v nich upevnil – jak píše – „vnitřní člověk“ a Kristus přebýval v jejich srdcích, „abyste zakořeněni a zakotveni v lásce se mohli dát prostoupit vší plností Boží.“ (Ef. 3,19).

Třetí ohrožení rozsévaného slova je jeho zadušení v trní. To je obraz pro naše pachtění, jež nás cele pohltí, aby duše nemohla vydýchnout v úlevném pocitu, že Pán Bůh o nás ví, že se postará, že žijeme ne z majetku, ale z jeho daru.

Jak těžké to má Boží slovo, má-li skutečně v člověku zůstat, zakořenit se a přinést úrodu! A přece Pán Ježíš není škarohlíd; rozsévat to nejvzácnější semeno má smysl i tomu ďáblu, lidské nestálosti a přízemnosti navzdory. Však někde se uchytí a přinese užitek. Kéž je to náš případ!

Amen.