L 9,57–62

Písně: 25, 433, 440, 473, 485, 176
Introit: Ž 25,15–16
Čtení: 1Kr 19,1–13
Text: L 9,57–62
Boží prorok Eliáš, o kterém jsme četli ze starozákonní knihy, je na konci sil. Už nemůže dál. Vidí kolem sebe jenom nepřátelství a ohrožení, takže Pánu Bohu říká:„Už dost, Hospodine!“ Člověk obvykle touží po životě a chce jej zachovat za každou cenu, ale Eliáš chce umřít a mít už konečně od všeho pokoj. I od té služby, k níž si ho zavolal Bůh. Položil ruku na pluh a ohlíží se zpět na to, co všechno musel prožít. Jeho oči nehledí s důvěrou k Hospodinu, třebaže s ním mluví, ale dívají se se strachem na Jezábel, která se rozhodla jej zabít. A tak může nad ním znít slovo, které řekl Pán Ježíš: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“

Ale tato slova nejsou určena člověku tak zdeptanému a sevřenému strachem, jako je Eliáš. Ježíš je říká tomu, který si naopak příliš věří. Ostatně není sám: všichni tři muži, o kterých tu je zmínka, jsou přesvědčeni, že Ježíše budou následovat. nezdá se, že vědí, co to obnáší. Možná, že ani netuší, jak je snadné se unavit na této cestě a kolik ohrožení na ně číhá, aby byli nezpůsobilí pro království Boží. Eliáš naopak už žádné iluze nemá, dává ve své hořkosti Pánu Bohu výpověď, prostě chce umřít. Jakoby v něm něco prasklo; dopadá na něj tíha zla a on už ztratil naději. Může být někdo nezpůsobilejší pro Boží službu, než tato lidská troska? A přece právě on, který je úplně na dně, dostává Boží pokrm a navzdory tomu, že už nemůže udělat krůček, slyší hlas: „Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu.“ My všichni jsme mu podobni: nezpůsobilí pro Boží království, a přece stále znovu síleni k další cestě víry Božím slovem. Když příliš spoléháme na své síly, slyšíme varování, abychom nežili v iluzích, ale když jsme ustrašeni, vyčerpání a sklíčeni vším, co se kolem nás děje, nejsme opuštěni, ale obklíčeni Boží láskou, která nám dává sílu jako Eliášovi. A jen ten, kdo pozná, jak je skutečně nezpůsobilý pro Boží království, protože stále zklamává ve víře, jen ten může pokorně prosit, aby to království se mu otevřelo z pouhé milosti, ne pro jeho kvalitní orbu na vinici Páně, ale toliko pro zásluhy Krista Pána.

Ten druhý následovník, který nejprve chce pochovat otce, chce splnit svou základní povinnost; však v židovství byla něco samozřejmého a dokonce to byla zásluha před Bohem. Ale Pán Ježíš všechno vidí jinak. Však sám o sobě řekl: „Já jsem vzkříšení i život.“ Kdo k němu patří, patří životu, který nikdy nekončí, zatímco bez něho člověk je „mrtvý ve vinách a hříších“, jak to později vyjádřil apoštol Pavel (Ef. 2,1). Proto náš Pán říká tak pro mnohé bezohledná, a přece pravdivá slova:„Mrtví ať pochovávají své mrtvé, ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ To, co se zdá být všem tak důležité a zásadní, je v pohledu Božího Syna nepodstatné. Nejde vůbec o to, abys na pohřbu naříkal nad mrtvým tělem; to udělají za tebe ostatní. To nejdůležitější je, abys zvěstoval Boží království.

To království není z tohoto světa. Nedá se vybudovat lidským úsilím, zbavit svět zla či zlých a zavést na světě říši spravedlnosti. Nikdy to nedokážeme, jen rozmnožíme bolest, křivdu a zlo. Ze všech lidských pokusů vlastními silami si vytrucovat ráj, pak zbude jen veliká prázdnota v temnotě. Nedej se tím vším pohltit a zdeptat, protože je tobě i dnes a právě dnes svěřeno poslání, nad něž není větší.

„Ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“

Amen.