L 9,61–62

Písně: 16, 500, 440, 483, 469, 118, 408, 397
Introit: Žd 12,1–2
Čtení: Gn 19,15–26
Text: L 9,61–62
Cesta za Ježíšem není procházka. Je to namáhavá cesta a proto muž, který se na ni vydává svým vyznáním: „Budu tě následovat, Pane“, je hoden jistě Ježíšova uznání. Nic takového však evangelium neuvádí. Pánu Ježíši se zřejmě nelíbilo to, co slyšel z jeho úst, i když je to uctivá prosba, začínající slůvkem „ale“. Je tu určitá podmínka, která trochu kazí jeho rozhodnutí pro Ježíše. Následování s malou výhradou, která je přece zcela pochopitelná a hluboce lidská: „Budu tě následovat, Pane, ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Ve Starém Zákoně čteme něco podobného. Když prorok Eliáš si vybere nástupce Elizea, ten ho požádá: „Dovol, ať políbím otce a matku. Pak půjdu za tebou.“ (1Kr 19,20). Pro Eliáše je to samozřejmé. Pro Ježíše nikoliv. On nechce žádné „ale“, on staví i nás před své „buď, anebo.“ Následování s výhradou prostě nejde.
Jeho odpověď není sice zákaz, ale je zřejmé, že s touto prosbou nesouhlasí: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“
Když oráč orá, musí se dívat dopředu, jinak jeho brázda nebude rovná a nebude hluboká. Když se člověk ohlíží, něco ho táhne dozadu. Lotova žena se ohlížela po Sodomě, protože s ní byla vnitřně svázána, patřila spíše jí, než Boží záchraně. Ohlížení se je projevem vnitřní rozpolcenosti. Zdá se, že právě to viděl Pán Ježíš u tohoto zdánlivě horlivého muže. Měl rodinu s kterou se chtěl rozloučit. Ale kdož ví, zda nárok rodiny jej přece jen nedovedl k tomu, že se rozloučil s Ježíšem.
Rodina je jistě velký Boží dar. Ale jestliže jej nadřadíme Božímu království, jež přichází v Ježíši, krása tohoto daru se ztratí a možní, že se stane jen zviditelněním našeho sobectví.
Dnešní neděle Okuli, Oči, nám připomíná, že se máme dívat k Hospodinu. Není to vůbec snadné, protože naše oči těkají a stále nás to nutí se ohlížet po způsobu Lotovy ženy. Je to stálý zápas, běh na dlouhé trati, o němž čteme: „Vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do konce.“ On je vepředu a my máme upírat svůj pohled na něj. Jde vlastně pořád o jedno: kdo je v našem životě na prvním místě a zda se díváme vpřed či pokukujeme ještě po něčem jiném, co nás přitahuje. „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“
Amen.