Letniční vzpomínání a napomínání

Letniční vzpomínání a napomínání
Praha-Braník, 08.06.2025, Jan A. Dus
Čtení: Skutky 2,1–38
Text: Skutky 1,8
Poslání a požehnání: Fp 2,6–11; 4,23
Písně: EZ Žalm 78/1–5 Pozoruj, lidé můj (F. Šebesta – S. Radechovská) (NEZ nemá)
EZ 362 = NEZ 569/1–12 Nuž všichni z srdce pravého (1541)
EZ 366 = NEZ 576 Zavítej k nám, Duchu svatý (B. Matěj Červenka 1561)
NEZ 585 Přijď již, přijď Duchu stvořiteli (Miloš Rejchrt 1983)
EZ 378 Bože, jenž jsi v nebesích (L. B. Kašpar 1873) (NEZ nemá)
Introit: Žalm 78,1–2 BKR Pozoruj, lide můj, zákona mého, nakloňte uší svých k slovům úst mých. Otevru v podobenství ústa svá,
vypravovati budu přípovídky starobylé.

Milí přátelé,

(caveat – varovné upozornění) Na začátek bych rád předeslal jedno varování: letnice jsou úžasnou událostí v dějnách církve, jsou
však také událostí, která od počátku vyvolávala a dodnes vyvolává rozpaky a nejasnosti. Zejména takzvaná glosolálie, tedy
mluvení jazyky, o němž Lukáš vypráví, se stala příčinou roztržek a nepochopení v řadách těch, kdo se domnívají, že jedině oni
mají jediný správný výklad tohoto záhadného jevu. A tak jedni druhé nálepkují jako fundamentalistické fanatiky, anebo naopak
jako vlažné liberály. Zkusme, prosím obě ty nálepky na chvíli odložit, protože nikdo z nás nevidí do hlavy tomu druhému, a už
vůbec nikdo z nás nevidí do toho, co si jako tajemství ponechává Bůh. Dnes tedy nebudeme jedni druhým nasazovat psí hlavy,
nebudeme si tu vymýšlet nějaké senzační, psychologické či nevím jaké vysvětlení, zkusíme se jen bez předsudků vrátit
k biblickému textu a zamyslíme se nad tím, co říkají různí bibličtí svědkové v té které době a na tom kterém místě, a jak si napříč
Starým i Novým zákonem navzájem notují v tom hlavním – v oslavě samotného Hospodina.

(letniční vzpomínání a napomínání) A vezmeme to trochu od lesa, či spíše od pouště. Před týdnem jsme tu s dětmi mluvili o
přechodu Jordánu. Připomínali jsme si, jak pečlivě si Izraelci připomínají veliké Boží činy. Ohromný smysl pro historickou paměť
je to, co každý národ potřebuje, aby obstál před nepřáteli, kteří chtějí vymazat jeho památku ze země. Vzpomínka na dobu, kdy
Boží lid byl jednotný, kdy Izraelci v důvěře vykročili za Mojžíšem do Rudého moře, které se před nimi rozestoupilo, a potom po
sedmi týdnech, tj. po padesáti dnech, Mojžíš dostal Tóru na Sínaji, a později, po čtyřiceti letech, uvěřili Jozuovi a bez obvyklého
reptání vykročili za truhlou a suchou nohou překročili Jordán. Vzpomínky, které židé předávali svým dětem a vnukům a postupně
je zapsali do posvátných knih pod jménem Mojžíše a dalších proroků.
A stejně tak i církev brzy pochopila, jak je důležité zachovávat v kolektivní paměti klíčové okamžiky své historie. Objevili se
evangelisté a další lidé, kteří se chopili pera, aby podali zprávu o Ježíšovi, se kterým na zem přišlo Boží království. Objevily se
vzpomínky na to, jak to všechno začalo. Vzpomínky na první okamžiky v Galileji, když rybáři odhodili sítě a vydali se za svým
Pánem. Vzpomínky na první zázraky, jak Ježíš proměnil vodu ve víno, vyháněl zlé duchy a uzdravoval, pořádal veselé pikniky na
louce. Vzpomínky na to, jak lidé dychtili po jeho slovech, když k nim mluvil na hoře, anebo je oslovoval z lodě poblíž břehu. Jak
zvěstoval dobrou zprávu o Božím království pro lidi chudé a utlačené – poprvé tak mohli pocítit závan svobody Božích dětí. A
samozřejmě také vzpomínky na to, jak byli smutní, když byl Ježíš zrazen a zatčen a ukřižován, a jak se radovali, když vstal
z mrtvých, znovu se setkal s učedníky, a nakonec byl vzat na nebesa.
Letnice – jak nám připomíná český název související prostě jen s „létem“ – jsou primárně zemědělským svátkem, svátkem
vděčnosti za úrodu, což je nepochybně dobrá věc. Ale ještě lepší věc je jejich druhý rozměr, ten historický, který vyčteme z jejich
řeckého názvu pentékosté – to je řadová číslovka a znamená „padesátý (tj. den)“. Což nás nutí podívat se minimálně padesát dní
zpátky, tj. k velikonocím, svátku pesach. A těchto padesát dnů je významných jak pro židy, tak i pro křesťany. Tak jako židé si
připomínají, že padesát dní po vysvobození z Egypta dostali na Sínaji Tóru, křesťané si zase připomínají, že padesát dní po
Ježíšově zmrtvýchvstání dostali Ducha svatého.
Kdyby se ovšem o letnicích jenom vzpomínalo, to by bylo málo – něco jako třídní srazy po letech, které někdy končí depresí a
kocovinou. Vzpomínky hledí do minulosti, ale letnice taky napomínají: hledí do budoucnosti. Do budoucnosti, které se nemusíme
bát, protože v ní stále bude platit Desatero ze Sínaje a stále bude s námi živý Ježíš.

(Lukášův program pro Boží lid) Tuhle jistotu, tenhle historický výhled nazpátek i dopředu nám tak či onak předávají všichni
evangelisté a jeden z nich, Lukáš, se dokonce rozhodl napsat o tom hned dvě knihy – evangelium a Skutky apoštolů. Protože Ježíš
sice odešel, na pohled není přítomen, ale svědectví o něm nesmí vyblednout a zmizet – říká si Lukáš několik desetiletí po těchto
událostech – a proto pečlivě zapisuje poslední slova, o kterých se doslechl, že je prý Ježíš řekl svým učedníkům: „Budete mi
svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec světa.“ (Sk 1,8) Ježíšovým odchodem nic nekončí, naopak, je
třeba jít dál, a teď se již nejedná jen o vyvolený lid Izraele – teď není na pořadu dne otázka učedníků, kdy bude obnoveno
izraelské království (Sk 1,6) – teď stojí před učedníky jiný úkol, jiný program: vydávat o Kristu svědectví do všech končin země.
To ovšem v žádném případě neznamená, že by Lukáš chtěl na Izrael zapomenout. Naopak, hned od prvních řádků evangelia, které
věnuje židovskému knězi Zacharjášovi a jeho ženě Alžbětě, rodičům Jana Křtitele, nám jasně ukazuje, jak jsou židovství a
křesťanství prorostlé. A teprve když si toto uvědomíme, pochopíme lépe smysl Lukášova vyprávění o seslání Ducha svatého.

(podobenství a obrazy) A přitom nám pomůže právě introit Žalmu 78, který se podrobně zabývá velkými Božími činy ve
prospěch Izraele: „Otevru v podobenství ústa svá,“ říká žalmista hned na začátku, a tím nám dává hermeneutický klíč, pravidlo
výkladu, jež platí pro celé Písmo: Písmo je plné podobenství a obrazů, přenesených výrazů a symbolů, které nemůžeme brát
doslova, protože se za nimi skrývá hlubší a zásadnější výpověď.
Kdybychom například vzali doslova ohnivé plamínky na hlavách učedníků, museli bychom, řečeno s nadsázkou, rychle volat
hasiče a zdravotníky. Když si ale uvědomíme, že Lukáš, stejně jako žalmista, dobře zná „připovídky starobylé“ (Ž 78,2 BKR), ve
kterých se často objevují přenesené literární obrazy, symboly a podobenství, dojde nám, že nás chtěl obrazem ohně upozornit na
něco docela jiného – na jiný oheň, který hořel, ale nepálil, protože byl pouze symbolem a vnějším znamením skryté Boží
přítomnosti – na oheň, který vzplál v trnitém keři, když šel kolem Mojžíš podle vyprávění knihy Exodus (Ex 3). Tam, na poušti,
Hospodin z ohně zavolal na Mojžíše, zjevil mu svoje jméno, představil se mu jako Bůh jeho předků, Abrahama, Izáka a Jákoba, a
přikázal mu vyvést porobený lid z Egypta. A podobně i zde nejde o ohnivé plameny a nesrozumitelné přírodní úkazy – ty tvoří jen
scenérii a úvod k tomu, co teprve přijde, totiž k Petrovu kázání, které je naopak velmi srozumitelné a racionální. A stejně jako u
hořícícho keře, i v tomto kázání hraje významnou roli Ježíšovo „jméno“; podobně jako Hospodin, ten, jenž si říká JSEM, KTERÝ
JSEM, se přihlásil k Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, zde je to Boží Syn, Mesiáš, k němuž se mají přihlásit ti, kdo litují svých
hříchů a mají se nechat pokřtít v jeho „jménu“.

(glosolálie jako literární výraz Boží přítomnosti) A v této perspektivě si troufnu říci, že o takzvané glosolálii platí totéž co
o ohni: je to jen literární výraz, symbol Boží přítomnosti, součást scenérie, kterou nám biblický pisatel předestřel, aby v ní zaznělo
Boží slovo, Boží jméno, Boží poslání a pozvání. Scenérie, kterou vzápětí ovládne apoštol Petr – postaví se do čela apoštolů a
vysvětlí zmateným posluchačům všechno od podlahy. Skutečně tady nejde o oheň coby chemický proces oxidace – tak jako
smyslem příběhu o svatbě v Káni není podivná přeměna H 2 O ve víno – ale jde tu o to, že Lukáš vypráví o tom, jak Petr lidem
zvěstuje Vzkříšeného, klade jim před oči jejich selhání, vyzývá je k pokání a křtu. Lukáš přitom nepochybně vzpomíná i na slova
Jana Křtitele, která sám zaznamenal ve svém evangeliu: „Já vás křtím vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“
(Lk 3,16).

A potom také lépe pochopíme, proč apoštolu Pavlovi tolik záleželo na tom, aby mluvení jazyky odkázal na příslušné místo.
V třinácté kapitole Prvního listu do Korintu vyzdvihuje svatou lásku jako přednostní princip křesťanského života, přičemž ji hned
v prvním verši klade nad znalost lidských i andělských jazyků (1K 13,1). A v další, čtrnácté kapitole srovnává různé duchovní
dary, přičemž nad mluvení jazyky klade dar prorocké řeči: Vždyť „ten, kdo mluví jazyky, nemluví k lidem, nýbrž k Bohu, a nikdo
mu nerozumí. … Avšak ten, kdo má prorocký dar, mluví k lidem pro jejich duchovní užitek, napomenutí i povzbuzení. Kdo mluví
jazyky, mluví k svému užitku (dosl. buduje sám sebe), ale kdo mluví prorocky, mluví k užitku církve.“ (1K 14,2–4). Mluvení
jazyky má podle Pavla smysl jen tehdy, je-li vzápětí k dispozici i jeho výklad – což se také podle Lukáše ve Skutcích apoštolských
skutečně stalo, když po vichru a ohnivých plamenech následoval dlouhý výklad ve formě Petrova kázání.

(letnice jako výzva k pokání a křtu) My jsme dnes ovšem zvyklí vnímat svět kolem nás spíše vizuálně (jistě v tom hraje roli
všudypřítomný internet), a bylo tomu tak i v minulosti, jak o tom svědčí mnoho středověkých obrazů na motiv seslání Ducha
svatého – tam zpravidla sedává dvanáct apoštolů s královnou Pannou Marií a z nebe se k nim snášejí ohnivé plamínky (srv. např.
iluminaci v žaltáři královny Ingeborg cca z roku 1195: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:12th-century_painters_-
_Ingeborg_Psalter_-_WGA15833.jpg). Avšak Bible, Boží slovo nás vede spíše k tomu, abychom se méně dívali, a více
poslouchali. A tak když odpoutáme pozornost od roztomilých obrázků a soustředíme se na to, co slyšíme z Petrových slov
v Lukášově rozsáhlém, promyšleném podání, potom už nehrozí, že se nám letnice stanou nostalgickým vzpomínáním na slavné
prvopočátky církve, ale vrátíme se k jejich původnímu smyslu: od zírání k poslušnosti, od minulosti k budoucnosti, od vzpomínek
k činům, od vzpomínání k napomínání!
Někdy to napomínání může být i dost drsné – apoštol Petr obvinil náhodné posluchače: „Ježíše Nazaretského jste rukou
bezbožných přibili na kříž a zabili.“ Kdybychom tohle brali doslova, museli bychom kroutit hlavou, jestli jim nekřivdil – vždyť
tohle nebyli židovští představitelé, ale poutníci, kteří přišli do Jeruzaléma na svátky ze všech končin světa, a to teprve teď, padesát
dnů po Ježíšově smrti, takže v ní sotva měli prsty; konec konců Lukáš sám o nich mluví jako o „zbožných“ židech; v žádném
případě tedy nesmíme z těchto slov vyvozovat cosi jako paušální vinu židovského národa za ukřižování Ježíše Krista.
Zde si však opět musíme uvědomit charakter symbolické řeči, zvláštní ráz podobenství, které nemusí beze zbytku souhlasit
s historickou realitou, zato má výjimečnou schopnost oslovit lidské srdce. Musíme si uvědomit, že Lukáš Petrovu řeč ve
skutečnosti nepíše tolik pro bohabojné židy z různých národů tehdejšího světa, ale mnohem více pro své současníky, i pro budoucí
generace – i pro nás! Vždyť kdykoli vyznáváme, že Pán Ježíš Kristus umřel za naše hříchy, v jistém smyslu tím přijímáme vinu i
za jeho ukřižování; a přestože je tento symbol nepřijatelný z hlediska prosté logiky a chronologie, cítíme jeho pravdivost v jiné
rovině, v hloubi svého srdce a svého svědomí.
A pravdivost tohoto symbolu se neprojevuje jen uvnitř, v lidské srdci, ale i navenek. Tak jako za Janem Křtitelem přicházeli lidé
obtížení různými hříchy a nechávali se u něj pokřtít na znamení odpuštění hříchů, i letniční řeč apoštola Petra se v Lukášově
podání stala mohutným impulsem k pokání a křtu – impulsem, který hned ten den přilákal na tři tisíce lidí, – impulsem, jehož síla
trvá v dalších staletích až dodnes. Církev roste tam, kde lidé litují svých hříchů, hledají odpuštění, přijímají slova biblických
svědků a spoléhají na Boží milost – to je ten pravý zázrak, který my, hříšní smrtelníci, dovedeme jen nedokonale vyjádřit pomocí
zděděných symbolů a literárních výrazů – zázrak, který nemusíme beze zbytku chápat, ale který mění k dobrému životy jednoho
každého z nás. Jak pravil apoštol Petr v závěru své řeči: „Toto zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem široko daleko, které si
povolá Pán, náš Bůh.“ Amen.