Letniční

Písně: 170, 693, 589, 689, 416
Intro: Ž 133 (1-3)
1. čtení: Sk 2,41-47
Text: Žd 10,19-25
poslání: 1Kor 1,9-10

Milí bratři a sestry,

List židům vzniká v době neshod křesťanů, kteří byli původně židé a křesťanů původem z pohanů. Křesťanům s židovskou minulostí se snažil vysvětlit, že s příchodem Pána Ježíše se něco naprosto zásadně změnilo. Církev, tedy společenství Božího lidu, je bez rozdílu otevřená všem. Oddělování se od neobřezaných končí.

Pro vyjádření této změny pisatel(ka?) listu vybral motivy spojené s jedním z největších židovských svátků, který se jmenuje Jóm kipúr, neboli den smíření. Je vždy na začátku roku a je to oslava dne, kdy Abraham obřízku uzavřel smlouvu s Hospodinem. Také dne, kdy Bůh odpustil židům zhotovení zlatého telete. Je to den, kdy se židé vzájemně omlouvají a usmiřují. Hledají pokoj ve vztahu s Bohem i lidmi kolem sebe.

V tento den, jediný den v roce, jediný člověk na světě, tedy velekněz, měl právo poodhrnout závěs, který zakrýval svatyni svatých. Malou zlatem obloženou místnost, kde lidským pohledem nebylo nic. Oči židovské víry zde ale viděly přebývat plnost Hospodinovy slávy. Jednou do roka jeden jediný člověk směl vstoupit do Boží přítomnosti, vyslovit Boží jméno a obětovat zde oběť za hřích svůj i svého lidu. Tak na Jóm kipúr vidíme, jak má velekněz má v rukou nádobku s krví obětního zvířete, kterou prolévá na odpuštění hříchů. Celý Izrael v tu chvíli hledí směrem k jeruzalémskému chrámu, protože teď pro každého věřícího velekněz dělá něco vznešeného, co nikdo jiný nemůže udělat za něj.

Jasně, že to je těžké, ale zkusme se nějak vžít do té závažnosti. Do vznešenosti tohoto úkolu. Do jeho nenapodobitelné jedinečnosti. Tohle potřebujeme aspoň trochu pochopit, protože teprve pak pochopíme, co chce autor listu židům říct nám. Nejsme židovští křesťané žijící v Jeruzalémě někdy před pádem Chrámu, abychom to dokázali prožít autenticky. Ale zároveň – poselství tohoto listu nám chce říct něco, co stojí zato si pamatovat a alespoň v něčem to srozumitelné bude.

Představme si tu scénu: velekněz bere do ruky misku s krví, odhrne závěs a vstupuje do Boží přítomnosti, aby přijal odpuštění hříchů pro sebe i Boží lid. Pro tuto velekněžskou oběť smí hříšní lidé předstupovat před Boha, protože jim jejich hříchy odpustil. On jediný má z podle Božího nařízení moc a právo to udělat.

Do této představy pisatele řekne – tuto moc a právo dává krev Pána Ježíše prolitá na kříži všem. Dává to naprosto univerzálně. Moc a právo přijít před Boha dává Kristova krev dokonale platně pro všechny lidi, na celém světě a v kterékoliv době. Ne jednou do roka, ne v novoročních oslavách Jóm kipúr a nejen pro židy. Ježíšova oběť je univerzální zmocnění pro všechny ty miliardy lidí, které kdy chodily, chodí či budou chodit po této planetě. Kdokoliv může předstoupit před Boha, vstoupit do plné Boží přítomnosti. Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně. Pro krev Pána Ježíše už tam můžeme všichni. Máme tu svobodu nečekat, až nastane nový rok a objeví se Velekněz, který to jediný má moc a právo udělat. Kdokoliv může vstoupit do Boží přítomnosti.

Budeme dnes mluvit o třech privilegiích a třech úkolech věřícího. Tak toto je první věc, kterou si z dnešního kázání odnesme. První privilegium Božího lidu – smíme vědět o tom, že pro každého je otevřena možnost vstoupit do Boží blízkosti. Velikonoční dar, který tento svět od Pána Ježíše dostal, když Pán Ježíš obětoval svou krev. Bůh je ochoten každého člověka přijmout. Každý k němu smíme přijít. Každý už smí přebývat v jeho blízkosti.

Jak do této Boží blízkosti přijít? Co máme dělat? Je skvělé mít první privilegium Božích dětí – vědět že existuje právo každého člověka přijít do Boží blízkosti. Dostáváme i druhé, když vidíme Pána Ježíše, jako cestu k Bohu, Jako dveře vedoucí do ovčince. Jako oponu, která sloužila jako vstup do svatyně svatých. Všechno jsou to obrazy s jediným poselstvím – chceš-li jít k Bohu, hledej Ježíše. Jdi za Ježíšem. Následuj ho. První privilegium hovořilo o faktu Boží otevřené náruče pro každého, druhé privilegium o poznání cesty, jakým se do ní vstupuje. Jako Boží dětí máme i toto druhé privilegium. Poznali jsme Ježíše Nazaretského. Poznali jsme cestu ke spáse. Do Boží láskyplné přítomnosti přivádí vztah s Kristem.

Třetí privilegium hovoří o Kristu jako veleknězi nad celým Božím domem. Tento jeden jediný Ježíš Kristus je cestou k Bohu pro všechny. Jestliže máte Krista, nepotřebujete už na cestu do nebe nikoho a nic dalšího. Autor Listu židům nás učí, že už není potřeba chrám, není potřeba obětí, nejsou potřeba zástupy kněží. Ta jedna jediná věc úplně stačí – věřit v Ježíše Krista. Potud do dnešní doby převedeno – k prožitku Boží blízkosti, k přebývání v Boží přítomnosti není potřeba církev, chození do kostela, čtení Bible. Kristus stačí.

Autor má ale velmi jasnou zkušenost – jak lidé opouští církev, nechodí do kostela, nečtou Bibli – tak nakonec vlastně ani nic nevědí o Kristu. Církev je věc služebná, ale slouží moc dobře a užitečně. Není to nutné, ale nadmíru prospěšné jejích služeb využívat. Tak po třech privilegiích autor přihodí i tři úkoly. Privilegia – (1) vědět o možnosti přijít k Bohu, (2) vědět, jak k němu jít (3) vědět, že už nic dalšího není potřeba, je velmi užitečné spojit s třemi tak zvanými „kardinálními ctnostmi“ – tedy s vírou, nadějí a láskou.

(1) Víme co, (2) víme jak a (3) víme, že to zvládneme sami. Tak by stálo zato s tím něco dělat.

„Vědět“ totiž ani zdaleka ještě nemusí znamenat „zařídit si podle toho svůj život“. O takovém životním postoji mluví víra. Věřit znamená spoléhat se. Věřit znamená přijmout jako pravidlo pro život. Věřit znamená nechat si svůj život proměňovat tím, čemu jsem uvěřil. Vědět, že existuje právo a moc vstoupit do Boží blízkosti, je něco jiného, než do ní opravdu vstoupit. Srdce jako centrum naší vůle, našeho rozhodování – to je potřeba nechat si proměnit, očistit. Chceme-li jít za Bohem, je potřeba nechat Boha v našem životě jednat. Spolehnout se na to, že když mu dáme ve svém životě prostor, on už si nás bude k sobě přivádět.

Bude to jeho dílo v našem životě. Výborný postřeh spisovatele Torkingktona, že problém křesťanů není v tom, že by málo milovali Boha, ale že se málo nechávají milovat Bohem. Jsme pro Boha ochotni obětovat ledacos, našemu praktickému křesťanskému životu lze často máloco vytknout – ale když jde o to, abychom nechali ve svém životě působit Boží lásku, tam už je to horší.

Ve vpuštění Boha do našeho života ale koření křesťanská naděje. Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. Naděje, že život má smysl, naděje Božího království, naděje, že nakonec to bude dobré – ta nekoření v žádné naší schopnosti a dokonce ani v naší víře. I tady je pořád ještě řeč o tom, co dělá Bůh pro nás a ne my pro něj.

Víra je otevření se Bohu a jeho působení, naděje je spolehnutí se na to, že když bude v našem životě jednat on, tak to je ta nejlepší varianta pro dobrou budoucnost. Víra, naděje – v běžném životě se pak takový život projeví láskou. Tam, kde necháme ve svém životním směřování (víra) i očekávání budoucnosti (naděje) ve svém životě jednat Boha, tam to poznají lidé kolem nás na naší lásce k nim. Autor se nespokojí s vágním a gumovým pojmem „láska“ a upřesní: buďme pozorní jedni k druhým. Mějme zájem jeden o druhého. Věnujme se jeden druhému. Láska je něco, co naprosto zásadně souvisí se společenstvím a otevřením se těm druhým. Láska je něco, co se zcela prakticky projeví v dobrých skutcích. V konkrétní pomoci tomu druhému.

Není na tom nic zvláštního a překvapivého, když už známe tři privilegia – (1) víme o nožnosti přijít k Bohu, (2) víme jak k němu přijít a (3) víme, že už nic dalšího není potřeba – no a vidíme, že tohle všechno je práce Pána Ježíše. Víme, že tohle všechno zajistil Pán Ježíš – on zajistil spásu, u něj ji můžeme najít a může ji najít kdokoliv. Víme, že i víra a naděje mluví o tom, že se obracíme k němu a očekáváme jeho působení v našem životě. Ze vztahu tak jasně orientovaného na Krista zcela logicky vyplývá, že náš život bude formovat nějaké napodobování toho, co dělal on! Cesta za druhými lidmi, hledání toho, co by jim mohlo pomoct a když už na to přijdeme, tak to také hned uděláme. Takto žil Pán Ježíš, k takovému životu vede i nás.

Když vidíme, že Boží dílo pro nás nás vede k druhým lidem, abychom ho nějak napodobovali, tak už není ani zas tak překvapivý apel autora Listu židům v posledním přečteném verši: Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. Na jednu stranu je tu postřeh ze Skutků apoštolských z prvního čtení – ti, kteří uvěřili, zůstávali pohromadě. Ale dlouho jim to nevydrželo. Zjevně už tenkrát lidé z té trojice privilegií vyvodili špatný závěr. (1) Víme co, (2) víme jak a (3) víme, že to zvládneme sami. Bůh má vztah osobně s každým z nás. Vztah nás s Kristem nepotřebuje další prostředníky. Tady už opravdu nepotřebujeme nikoho dalšího. Výsledkem bylo, že lidé přestávali chodit do kostela.

Je tu sice zásadně pravdivé rozpoznání, že církev a kostel nejsou ke spáse nezbytně nutné. Autor ale vidí, že opouštět lidské společenství je špatně. Lidské společenství sobě rovných potřeboval už Adam v ráji. Nestačila zvířata, což bychom asi pochopili. Ale k Adamově spokojenosti nestačilo ani plné společenství s Bohem! Potřeboval „pomoc sobě rovnou“! Proto je tu apel nejen na víru, tedy vztahování se k Bohu, nejen na naději, tedy spolehnutí se na to, že jsem v Božích rukách, ale i na lásku, která se projeví právě ve společenství nám rovných.

Jakkoliv to zní zvláštně, tak i v tomto napodobujeme Boha. Boha, který člověka k ničemu nepotřebuje. Slavíme svátek nejsvětější Trojice, který nám říká, že Bůh si sám v sobě vystačí. Bůh je jeden ve třech. Bůh žije v trvalém společenství („perichoresis“) sobě rovných, tedy Otce, Syna a i Ducha svatého.

Tak nás autor Listu židům učí důležitosti společenství sobě rovných. Svoje poznání (1) možnosti být v Boží blízkosti (2) Ježíše jako cesty k ní i (3) dostatečnosti toho, co Ježíš udělal, máme prožívat ne sami, ale v církvi. Společně se máme ve (1) víře otevírat Božímu působení, v (2) naději očekávat že Bůh do našich životů vstoupí, aby (3) láska proměňovala naše vztahy

Amen