Lukáš 3,7–16

Písně: 267, 296, 255, 304, 195
Introit: Izaiáš 45,8
Čtení: Skutky 16,25–34
Text: Lukáš 3,7–16
Když slyšíme, jak Jan Křtitel oslovuje zástupy, které přišly k jeho křtu, tak trochu je litujeme. Žádné „bratři a sestry“, jak se to praktikuje v našich sborech, ale až urážlivé: „Plemeno zmijí!“ Kdo by tohle měl snášet? To je přímo na žalobu pro urážku na cti. Ale Jan tím sleduje něco velmi důležitého a nezbytného pro jejich další život. Ti lidé šli asi za určitým rituálem, kterým se chtěli pojistit před tím, o čem Jan kázal: před Božím hněvem. Co kdyby to byla pravda, že to všechno visí na vlásku? Křest je měl zachránit. To byla jedna pojistka. Ta druhá bylo pyšné vědomí, že jsou potomci Abrahamovi, že na to Bůh musí brát přece nějaký zřetel. A to jim tak tvrdě Jan rozbíjí: ten křestní rituál vám vůbec nepomůže, když nebudete nést ovoce pokání, když se to neprojeví ve vašem životě. A že jste synové Abrahamovi, že za vámi stojí tradice, a že máte nárok, aby s vámi Bůh zacházel milostivě jen proto, že jste se narodili v Izraeli? Pán Bůh není na nic vázán, on si může utvořit své děti z pouštních kamenů, jeho církev může vzniknout tam, kde to nikdo nečeká a nejsou pro to žádné podmínky. Jak je dobře slyšet tato slova, když si pyšně zakládáme na své minulosti, tu evangelické, tu katolické. A k duchovní pýše máme vždycky jen krůček. Bez skutečného ovoce pravého pokání, které se má projevit v celém našem životě, bez pokory, v níž stojíme před Bohem zcela odkázáni na jeho milost, i my jsme jen pokolení zmijí.
A kupodivu ti lidé se neurazili a neodešli. Naopak: začali se ptát, co mají dělat. Boží slovo je zasáhlo a znejistělo. A přitom jsou mezi nimi celníci, lidé, kteří peníze povýšili na smysl svého života a snažili se jich co nejvíc vydřít z daňových poplatníků. Jsou tam i vojáci, patrně příslušníci Herodových policejních oddílů, tvrdí a nelítostní. A tito lidé spolu s dalšími se ptají: „Co jen máme dělat?“
A jsme překvapeni, jak to je všechno prosté: rozděl se s tím, který nemá co jíst a co na sebe. To platí pro všechny. A celníci? Ti mají dodržovat právní normy, jež platí i pro ně: nevymáhejte víc, než máte nařízeno. U vojáků bychom čekali, že Jan jim řekne: změňte zaměstnání, odmítněte nosit zbraň a založte pacifistické hnutí. Ale nic takového: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“ Jde o to, uskutečnit to „malé dobro“ ve vašem zaměstnání, jež vás živí. Zdá se nám to asi trochu málo, ale Křtitel připravuje cestu a teprve Ježíš bude chtít mnohem víc. Snad bychom mohli říci, že u Jana se setkáváme s etikou obecné slušnosti. Ale jak by život v naší společnosti zkrásněl, kdybychom se naučili slabikovat tuto abecedu slušných mezilidských vztahů. Ale je pokračování, a na to upozorňuje Křtitel: „Já křtím vás vodou, ale jde silnější než já, on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ On dovrší to, co je teď ještě neúplné a prozatímní. A v tom je velikost Jana, že ustupuje do stínu, že vydává svědectví Kristu. V tomto svědectví, nikoliv v radách je smysl jeho poslání.
I dnes se ptají lidé, co mají dělat. A někdy jsou to velmi spletité situace, ve kterých žijí. Je těžké dát správnou odpověď a dobrou radu. Církev je někdy v těchto radách, ne-li příkazech velmi sebejistá. Ale její síla není v radách, které mohou být také omylné, nepřiměřené a nepřijatelné. Jejím úkolem je dosvědčit – v tom je Křtitel stále příkladem – přicházejícího Pána. Je dobře se přiznat, že my nestačíme unést tíhu všech otázek a nemáme na všechno řešení. Jen tehdy plníme svůj úkol, když přiznáváme svou slabost a ukazujeme k tomu, který je silnější než my.
To volání apoštolů ve filipském žaláři je odpovědí na otázku života a smrti: Co mám dělat, abych byl zachráněn? Stačí jen jedno: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen ty i všichni v tvém domě.“ To je jediná rada, která je vždycky platná. Ten, který je silnější než my všichni, než náš vzdor, než naše ztracenost a osamocenost, ten je jediné řešení a jedná Boží odpověď na naše otázky.
Amen.