Mk 1,1–8

Text: Mk 1,1–8
Připravte cestu (Marek 1,1–8)
Počátek evangelia Ježíše, Krista, Syna Božího. Je psáno u proroka Izaiáše. „Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu. Hlas volajícího na poušti: „Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!““

To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: „„Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel. A kázal: „Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem váš křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým.““

Marek nezačíná své evangelium událostmi kolem Ježíšova narození, jak tomu je například u Lukáše a Matouše. Markův začátek je až syrové nepoetický, když slyšíme o kázání Jana Křtitele na poušti. Protože tento evangelista psal křesťanům, kteří většinou nevyrostli v židovské tradici, hned na začátku jim Křtitelovo poslání vysvětluje dávnými slovy proroka lzajáše a jeho výzvou: „Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!“

Právě toto je vlastní „náplní práce“ tohoto pouštního osamělce: připravit lidská srdce pro příchod Spasitele. Proto po způsobu dávných starozákonních proroků volá lzrael k pokání, k vnitřní proměně. Jeho posluchači slyší, že je třeba dát svůj vztah k Bohu do pořádku, protože je porušen: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů!“

Patrně nás to překvapí, ale pro tehdejší židovství nebyl křest žádná novinka. Však ti, kdo chtěli vstoupit do společenství Izraele – říkalo se jim proselyté – byli křtěni na znamení, že je smývána jejich pohanská minulost, aby mohli začít v Božím lidu nový život. Jenomže Jan – a v tom je právě jeho mimořádnost – nezve ke křtu jen některé, ale všechny. To proto, že i na těch nejzbožnějších lpí nečistota hříchu, který – není-li poznán, vyznán a odpuštěn – bude překážkou na cestě Tomu, který přichází.

Janovo kázání je krátké, ale dokáže i dnes vzbudit nelibost a hněv. To proto, že člověk si tak rád namlouvá, že je v právu, že ti druzí jsou mnohem horší než on. Podíl viny na zvěrstvech minulosti si dovedeme přehazovat jako horký brambor a odpuštění, v němž se může uskutečnit opravdové smíření mezi námi a našimi sousedy, chápeme bezmála jako politickou provokaci. Ale – upřímně řečeno – ani v církvi nejsme zrovna nadšeni voláním k pokání. Kolik z těch, kdo chodí do kostela, vi o své hlubinné hříšnosti před Bohem? Kolik křesťanů se dovolává Božího odpuštění jako své jediné naděje?

Janovo volání jde nám všem proti srsti. O to větší zázrak, že k Jordánu přicházejí zástupy lidí. Dokonce i z Jeruzaléma, duchovního centru Izraele; kdoví, kolik významných a vlivných lidí sem přišlo. Je to zázrak, za nimž stojí Bůh, sám: sebevědomý člověk ztratí vědomí své důležitosti, svou pýchu a samospravedlnost a vstoupí s ostatními do vody Jordánu. A Jan tyto hříšníky, kteří si uvědomili, že, nejsou lepší než druzí, křtí na odpuštění hříchů.

Prostě má úspěch. Ten muž v prapodivném oblečení jídelníčkem, na němž jsou jen kobylky a med lesních včel dokázal otřást lidským sebevědomím. Uvedl do pohybu „duchovního probuzení“ snad celou zemi. Teď by mohl vyrůst i ve vlastních očích. Má v rukou všechny trumfy a své posluchače dokáže hníst jako vosk. Jakje lákavé panovat nad lidskými dušemi! Vždyť vědomí moci nad druhými může být rozkoší, nad níž není větší.

Jan však tomuto pokušeni nepodIehne. Právě ted“ ustupuje, aby mohl přijít Ten, jemuž slouží. Lidé se na něj dívají s obdivem a úctou, pokládají jej za mimořádnou osobnost, ale on pokorně ukazuje na Přicházejícího, jemuž není hoden ani rozvázat obuv. „Za mnou přichází silnější, než jsem já!“

Nedbá na to, že se shodí v očích zástupů. Nevadí mu, že zklame ty, kteří se za ním trmáceli z takové dálky, aby přijali jeho křest jako jedinečné znamení Boží milosti. Právě jim bere iluzi, že už mají všecko. Vždyť tento křest v Jordánu není už vyvrcholením, ale jen přípravou na působení Toho, který naplní všechny prorocké sliby o Duchu svatém, jak si je Izrael četl v knize Ezechielově či Joélově. Proto říká: „Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým!“

V tom je Křtitelova velikost, že ustupuje do stínu a ukazuje na Toho, který už je blízko, aby křtil Duchem svatým, aby ponořil – i tak to snad můžeme říci – člověka do nezměrné plnosti Boží lásky a moci, o níž nemá dosud ani tušení. Možná, že sám Jan Křtitel by stěží dokázal vysvětlit, co tato veliká slova znamenají. Až svatodušní neděle dala Křtitelovu očekávání hmatatelnou podobu. A to nebylo hned.

Je to tak dodnes: zvěstujeme to, co nás přesahuje a co nedokážeme sobě ani druhým uspokojivě vysvětlit. Ale vždycky jde o jedno: abychom – podobně jako Jan Křtitel – vydávali svědectví Ježíši Kristu, který je silnější než všechna naše teologie a celá naše víra. Je to úlevný pocit, že si nemusíme hrát na nebojsy, že můžeme naopak přiznat svou slabost, když víme o Přicházejícím, k němuž ukazoval i Jan Křtitel. Ukazoval k němu na poušti, kde podle tehdejších představ sídlili zlí duchové. Možná, že nám to připadá až trochu pohádkové, ale tím se nic nemění na tom, že síly zla prostě existují a i v naší pokročilé civilizaci z nich jde čím dál větší strach.

A přece právě na nehostinné poušti zní zvěst o Přicházejícím, který svým Duchem svatým vyhání moc zla z lidských srdcí. Evangelium, dobrá zpráva pro lidi, zvěst o Ježíši Kristu, který je silnější než Jan Křtitel nezazněla nejdříve v chrámu, ale v pustině. To na znamení, že jakákoliv poušť a spoušť v lidských srdcích nedokáže překazit Pánu jeho vítěznou cestu, na niž se vydal kvůli nám.

Amen.