Mk 12,1–12

Písně: 138, 416, 468, 435, 572, 408, 118, 165, 510, 399
Introit: 1Pt 2,4–6
Čtení: Iz 5,1–7
Text: Mk 12,1–12
Z proroctví Izaiáše jsme slyšeli o zlé vinici, která navzdory vší péči svého majitele mu nepřinesla užitek; ten zvláštní oddíl, jímavá píseň je vlastně obžalobou Izraele. Ježíšovo podobenství není o zlé vinici, ale o zlých vinařích. Na rozdíl od proroka, který poví: „Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský“ Pán Ježíši podobenství nevysvětluje, ale jeho nepřátelé moc dobře vycítili, oč tu jde: „poznali, že to podobenství řekl proti nim.“

To nebyla přecitlivělost a vztahovačnost: Ježíšova slova skutečně jsou proti nim, kteří budou s Božím synem jednat stejně jako zlí vinaři v jeho podobenství. Ale to podobenství může promluvit stejně osobně také k nám právě svou nepravděpodobností, nad níž můžeme jen kroutit hlavou. Copak je možné, aby ti viniční zaměstnanci si mohli tolik dovolit vůči svému zaměstnavateli? Nejen že mu nevydají to, do mu patří, ale smějí se mu do očí tím, že poníží jeho vyslance, zbijí je či zabijí. Kde berou odvahu k takové provokaci? A nakonec: ta obrovská naivita, že stačí se zbavit majitelova syna a všechno jim spadne do klína:„Pojďme, zabijme ho a dědictví bude naše!“

Ale i ten majitel vinice by měl jednat jinak Netolerovat tohle darebáctví a hned v samém začátku jim to spočítat. Ale on to zkouší znovu a znovu a pak – svatá prostoto – si řekne: „Na mého syna budou mít přece ohled!“ Copak gaunerům a zločincům, kteří už ukázali čeho jsou schopni, může někdo poslat milovaného syna s představou, že je zpacifikuje a napraví?

Nad jednáním vinařů zůstává rozum stát. Ale právě tak jednáme jako lidstvo: ve vzpouře proti Bohu pořád zkoušíme, co nám projde, co Pán Bůh snese. Ta naše naivita, že to půjde do nekonečna, je neuvěřitelná. On dlouho čeká, dává o sobě vědět nejrůznějšími způsoby a ve své lásce je k nám tak vstřícný, jako ten majitel vinice. Jeden německý básník to vyjádřil až troufale, ale přesně v duchu tohoto podobenství: „Bůh je velký bláhovec, který pořád ještě věří v člověka.“ Proto posílá svého Syna do světa, který jej ve svém celku odmítá a vysmívá se jeho lásce, kterou spojuje s bezmocí. Tak si to představovali zlí vinaři, ale mylně. „Co udělá pán vinice? Přijde, zahubí vinaře a vinici dá jiným.“

Ale to není konec podobenství. Tím je ujištění, že ten zavržený a odmítnutý Boží Syn je úhelným kamenem, který všechno snese a na němž Pán Bůh buduje svou církev. Církev, která chválí Boží lásku a trpělivost, již má s námi všemi, ačkoliv si ji vůbec nezasluhujeme. Jako ti vinaři jsme zralí pro Boží soud, ale na tom úhelném kameni ve víře stojíme s prosbou o smilování – za celý svět. „Neboť v Písmu stojí: Hle kladu na Sion kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.“

Amen.