Mk 13,24–37

Introit: Jr 29,11–14
Čtení: Ř 8,18–25
Text: Mk 13,24–37
Každá neděle je den, kdy k nám přichází ve zvěstování evangelia a svátostech náš Pán, ten ukřižovaný a zmrtvýchhvstalý. Nemůžme to dokázat nikomu, ani sami sobě. Všechno totiž stojí na jeho slibu, který bereme vážně, že kde se shromáždí jen dva nebo tři v jeho jménu, je s nimi. Tomu pokorně věříme, aniž bychom jej viděli a mohli jeho přítomnost spolehlivě registrovat. Každá neděle, která už v poslední knize Nového Zákona dostala jméno „den Páně“, je setkání s neviditelným Pánem Ježíšem Kristem.

Ale On přijde jednou viditelně ve své slávě v den, který nedokážeme najít v kalendáři. „O tom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“ Tato slova, která On říká učedníkům, jsou varováním před lidskou touhou vědět, kdy to bude. Boží Syn, který přijal náš lidský úděl, přijal v něm i nevědění přesného času svého příchodu. Ten zná jen Otec a to stačí. Pán Ježíš proto nestanovil datum svého dne, ale svým učedníkům odhalil události, které budou předcházet jeho příchodu. Teď jsme slyšeli o zatmění slunce a padání hvězd, o neklidu v nebeské sféře. Ale v dlouhém oddílu, na který navazuje přečtený text, je řada informací, jak to bude vypadat na zemi. Není to nic uklidňujícího, ba právě naopak. O to víc se ve své úzkosti z toho, co nás čeká, musíme spoléhat na Boží ujištění: „To co s vámi zamýšlím, znám jen já sám… jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu; chci vám dát naději do budoucnosti.“ (Jr 28,11)

O válkách, katastrofách, kosmických změnách jsme v masmediích informováni ustavičně; setkáváme se stále s nejrůznějšími horory, ne však se skutečnou naději, s očekáváním něčeho velikého a krásného. Apoštol Pavel však právě k tomu se upíná: „Trvá naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy děti Božích.“ (Ř 8,21) Ta naděje je spojena s příchodem Pána Ježíše v jeho den. Není důvod se děsit, je mnoho důvodů se naopak na jeho příchod těšit. Je to tak veliká událost, že Boží sláva přezáří slunce – když nám bude svítit Kristus, který o sobě řekl, že je světlo světa, nebude nás děsit žádná tma.

Ježíš Kristus přijde, aby soudil živé i mrtvé; tak to vyznáváme v Apoštolském vyznání. Tento důraz zní i ze známého podobenství o posledním soudu v Matoušově evangeliu: jedni půjdou na pravici, druzí na levici. Ale Markovo podání Ježíšova příchodu v slávě je jiné: není tu soud, ale shromáždění těch, které si vyvolil. Už proroci se těšili nadějí, že Hospodin shromáždí svůj rozptýlený lid v Jeruzalémě. Toto očekávání bude naplněno v mnohem hlubším rozměru: když přicházející Pán svou církev shromáždí v nebi. „Tehdy vyšle anděly a shromáždí své vyvolené od čtyř úhlů světa, od nejzazších konců země po nejzazší konce nebe.“ On si pro nás přijde, abychom byli navěky s ním – a také spolu. Večeře Páně je toho předjímkou a závdavkem.

K události svého příchodu řekl: „Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všecko stane.“ Koho tím asi mínil? Odpověď není jednoznačná. Možná, že chtěl naznačit, že lidstvo dokáže setrvat ve svém vzdoru a zatvrzelosti proti Bohu, že se nezmění žádným polepšováním a ponese rysy zlého a bezbožného pokolení až do jeho příchodu. Jde z toho smutek, ale celé dějiny lidského rodu potvrzuji, že jakýsi gen zla v nás přetrvává stále. Ale je možné i jiné pochopení, které se vztahuje spíše k Izraeli než k lidstvu: ten nárůdek se neztratí v dějinných temnotách a nepomine. Bude tu až do příchodu Páně; však jemu v první řadě jsou určena všechna Boží zaslíbení, jimiž se ve víře smíme potěšovat i my jako Kristova církev.

Snad můžeme církev přirovnat k domu, z něhož kdosi odešel – jak to slyšíme v Ježíšově podobenství. „Než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl.“ V tomto domě má každý z nás nějaký úkol, poslání a zodpovědnost. Je snadné zapomenout na to, co On od nás chce, stejně tak na to, co nám dává, totiž naději do budoucnosti. Je možné ji ztratit a vůbec nepočítat s jeho přichodem, který se sice nedá datovat v kalendáři, ba ani odhadnout, ale je nám stále blíž. Jen v této naději můžeme být křesťany. Abychom si ji zachovali, abychom všechno nevzdali a neupadli do vnitřní otupělosti, abychom se těšili na setkání se svým Pánem, slyšíme jeho hlas: „Mějte se na pozoru, buďte bdělí a modlete se, neboť nevíte, kdy ten čas přijde.“

Amen.