Mlčící Ježíš

písně: 196, 531, 313, (369, 448, 691, 144), 384, 528, 706
introit: Iz 53,6–7
1. čtení: Sk 8,26–39
kázání: Lk 23,6–12
poslání: 1J 2,17

Milí bratři a sestry,

Bude to dnes o mlčícím Ježíši. O Ježíši, který nereaguje. O Ježíši, který jako ovce vedená na porážku, jako beránek, němý, když ho stříhají, ani on neotevřel ústa. Mlčící Ježíš před Herodem Antipou. Mlčící stejně jako předtím před Pilátem a ještě předtím před židovskou veleradou.

Proč mlčí? Proč neodpovídá? Proč nereaguje?

Mohlo by nám to připomenout scénu, ke které dojde jen pár hodin poté – Pán Ježíš visí na kříži a pod křížem stojící velekněží a zákoníci říkají (Mt 27,41n): „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský – ať nyní sestoupí s kříže a uvěříme v něho! Spolehl se na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: ‚Jsem Boží Syn!‘“

V tuto chvíli je to už asi ještě zřetelnější, kde je problém. Ty otázky a výzvy – tady vůbec nejde o opravdový zájem. Chybí jakákoliv ochota nechat se přesvědčit. Za zdánlivě korektními otázkami se skrývá pokřivený úmysl.

Velekněží a zákoníci se chtějí Ježíše zbavit. Pána Ježíše nechali zatknout pokoutně v noci, výslech probíhá za zavřenými dveřmi velekněžského paláce. Motivace jejich otázek je najít jakoukoliv záminku, na základě které pak budou moci Pána Ježíše skřípnout. Když neodpovídá, vymyslí si odpověď sami – je to protistátní rebel, který ohrožuje římskou moc. S touto obžalobou jdou před Piláta

Politické obvinění je samozřejmě pro Piláta naprosto zásadní, protože za udržení římské moci je tu placen. Poměrně záhy ale zjišťuje, že motivací velerady rozhodně není nějaký respekt k římské moci. Jde o jakýsi vnitrožidovský náboženský spor. Nějaký „Mesiáš, syn Boha živého“? Co on s tím? Bohů je plný Olymp, božích synů nespočet. Pilát tu není od toho, aby posuzoval, jestli je obviněný opravdu syn nějakého z bohů (třeba přímo toho židovského), nebo nějaký blázen. Obžaloba zní „protistátní živel“ a o tom nemůže být řeč. Darmo ho s tím otravují, obžalovaný by měl být propuštěn na svobodu.

Nemluví Ježíš, o to víc mluví žalobci. Čím víc Pilát poslouchá, tím je mu jasnější, že za obviněním se skrývá cosi osobního. Tenhle Ježíš Nazaretský musel veleradu něčím neskutečně vytočit – což ale Piláta vlastně baví. Velerada má u Piláta už dost vroubků a Pilát jim to rád oplatí. Ježíš bude hezkou hračkou, jak se veleradě aspoň maličko pomstít za všechny ty stížnosti, co na něj psali do Říma. K tomu ovšem potřebuje do té kauzy přece jen trochu proniknout a tak se obrací na Pána Ježíše a říká (Mt 27,13): „Neslyšíš, co všechno proti tobě svědčí?“ On mu však neodpověděl ani na jedinou věc, takže se vladař velice divil.

Pořád ten mlčící Ježíš – ale my vidíme, že ani tady nemá smysl se s Pilátem vybavovat. Pilátovi nejde o pravdu, ale o klid. Když ho velerada přimáčkne ke zdi argumentem (J 19,12): „Jestliže ho propustíš, jsi nepřítel císařův. Každý, kdo se vydává za krále, je proti císaři!“, pochopí, že tady už si on sám žádnou legraci neužije a pošle Ježíše na kříž bez ohledu na přesvědčení o jeho nevině.

Na začátku rozhovoru, kdy je Pilátovou snahou mít celý problém rychle z krku, padne zajímavá informace – Ježíš je Nazaretský. Je z Galileje! To je ovšem skvělé, protože tím pádem žádný důvod, aby se osudem tohoto muže zaobíral on. Ve městě je na svátky přece jeho panovník! Ne, že by to kdokoliv řešil, ale pro Piláta je to úlevná možnost přehodit horký brambor na někoho jiného. Asi ani netuší, jaké si u Heroda udělá očko!

Herodes si už dávno totiž přál Ježíše vidět, poněvadž o něm mnoho slyšel, a doufal, že uvidí, jak dělá nějaký zázrak. Uvidí zázrak – tedy přesněji – uvidí „znamení“. Tedy nějaký „kouzelnický čin“, který mu poslouží jako důkaz Ježíšova pověření Bohem. Pozor – Herodovi ale nejde jen o to se prostě pobavit! Za touhou vidět Ježíše je něco víc. Lk 9,7-9: Tetrarcha Herodes slyšel o všem, co se dálo, ale nevěděl, co si má myslit, poněvadž někteří říkali, že Jan vstal z mrtvých… Herodes řekl: „Jana jsem přece dal stít. Kdo to tedy je, že o něm slyším takové věci?“ A přál si ho vidět. Herodes má strach.

Jana jsem přece dal stít… Jan Křtitel byl popraven za kritiku soužití Heroda Agripy se svou švagrovou – a v „kauze Jan Křtitel“ tady se nám poprvé ukazuje Herodova tvář. Jana měl Herodes rád. Když si jeho novopečená manželka vymohla jeho uvěznění, chodil Herodes za Janem a povídal si s ním. Evangelista popisuje Herodovy myšlenkové pochody tak, že (Mk 6,20) Herodes se Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a chránil ho; když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal. Zvláštní a přece tak pochopitelná směsice vážnosti, posvátné úcty, vědomí Janovy „svatosti“. Jsou lidé, které prostě musíte brát vážně, i když s nimi nesouhlasíte a i když vám říkají věci nepříjemné… Když Jan mluvil, tak z toho běhal mráz po zádech i panovníkovi. Přes svoji římskou výchovu to byl pořád žid a Jan byl očividně prorok Hospodinův. Jenže na straně druhé to byl navýsost nepohodlný prorok Hospodinův. Tak už proroci nepohodlní bývají. Jan byl obzvlášť nepohodlný Herodově švagrové, když utekla od Herdova bratra Filipa k Antipovi. Nenáviděla Jana Křtitele, a když Herodes nabídl její dceři Salome jakýkoliv dárek jako odměnu za krásný tanec, nezaváhala, co má své dceři poradit. „Dějiny když tvoří se / pro hlavy na míse / nemá se štkát!“ zpíval Karel Kryl.

Co s žádostí o smrt Jana Křtitele udělá Herodes? Popravit, nebo nepopravit? Vyměkl. Jeho vlastní pověst mu byla cennější nad poznání pravdy. Král se velmi zarmoutil, ale pro přísahu před spolustolovníky nechtěl ji odmítnout. I poslal hned kata s příkazem přinést Janovu hlavu. Ten odešel, sťal ho v žaláři a přinesl jeho hlavu na míse; dal ji dívce a dívka ji dala své matce. To měla maminka radost! Budiž jí přiznáno, že měla Heroda fakt ráda, a když byl po pár letech poslán do vyhnanství do Španělska, odešla s ním.

To bude ale až za pár let. Teď je Herodes v Jeruzalémě a přichází poslové od Piláta. Herodes a Pilát se moc nemusí. Podrobnosti biblický pisatel neuvádí, ale tady se při domýšlení asi příliš nezmýlíme, že jde o dva kohouty na jednom smetišti. Na jedné straně syn z královského rodu a na straně druhé dosazený římský úředník. Královský syn by dozajista chtěl vládnout celé Izraelské říši a to zcela nezávisle na všech. Leč vládne nad kousíčkem a bez pomoci Říma není nic. Takových jako on by se našlo dost v rodině i mimo ni. Herodes potřebuje římskou podporu. Reálný vliv státního úředníka Piláta je mnohem vyšší než Herodův. Navíc by samozřejmě Římu nijak nevadilo zařadit pod svoji přímou správu celé území. Byť tedy na první pohled každý vládne nad samostatným územím, chtě nechtě jsou to konkurenti.

Ale tenhle Pilát mu teď posílá Ježíše, co se o něm trousí pověst, že to je zmrtvýchvstalý Jan Křtitel! Ví, že Jan byl prorok a představa zmrtvýchvstalého Jana ho naplňuje směsicí hrůzy, nejistoty, zmatku… A pak ta úleva – ne, tohle není Jan. Žaloby velekněží a zákoníků mu potvrzují, že to je nějaký Janův učedník či co. Když pak zatčený nereaguje, neodpovídá, zázraky nedělá, obava se mění v pohrdání. Herodes má najednou úplně jasno. Vyjádřeno slovy krále Heroda z muzikálu Jesus Christ Superstar: „Kdo by na bludy dal! Zmiz! Ať už tě nevidím! Vypadni z mého života!“ Herodovo černé svědomí Pilát posláním Ježíše dokonale uklidnil. Apokryfní Petrovo evangelium pak popisuje setkání Heroda a Piláta, kdy Herodes v rámci soudního procesu s Ježíšem sedí s Pilátem v jedné místnosti a oslovuje ho „bratře Piláte“. Ti dva se ocitají na jedné lodi – do jejich života vstoupil jakýsi Ježíš Nazaretský a čím dříve z toho života vypadne tím lépe. Spiklenectví mocných, jak o něm píše žalmista (Ž 2,2): Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho.

Proč Pán Ježíš mlčel? Proč neodpovídal? Proč nereagoval?

Nebylo by to k ničemu. Ty otázky nebyly vedeny touhou po poznání pravdy, ale jen po potvrzení vlastních postojů. Pilát ani Herodes nehodlají měnit svůj život a svoje názory. Řečeno s odkazem na Ježíšův výrok z kázání na hoře (Mt 7,6) – odpovídat jim by bylo házení perel sviním. Člověk se zjevně může ve svých postojích zatvrdit natolik, že se i Bůh ve vztahu k nim odmlčí. Kde chybí ochota vzít Boží slovo vážně, tam Bůh svými slovy šetří. Máme se naučit, že mlčení je také odpověď a mlčící Bůh je odpovědí tam, kde je problém v námi položené otázce. Problém je na naší straně. V našich motivech, v našem srdci. Jestliže v našem životě přes všechno naše ptaní Bůh mlčí, může to být proto, že ví, že bychom ho stejně neposlouchali.

Pro nás tak zní z příběhu Heroda Antipy varování, které zvláště vynikne ve srovnání s etiopským dvořanem kdesi u pusté silnice v Gáze. Ten se ptá a touží po odpovědi. Nad příběhem o mlčícím Ježíši rozpozná, že Bůh chce k lidem promlouvat, ale k poslouchání je nenutí. Pilátova touha po klidu či povyražení i Herodova touha uklidnit své černé svědomí a pak vidět nějakou senzaci – to se naprosto odlišuje od dvořanovy touhy po pravdě. Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno (Mt 7,7) řekl Pán Ježíš hned v následujícím verši po tom výroku o házení perel sviním. Kdo hledá, najde. Za opravdově hledajícím dvořanem je poslán Filip a na konci příběhu jsme slyšeli o tom, jak dvořan přijímá křest a radostně pokračuje v cestě domů do Afriky.

Ta dvořanova radost má svoji logiku. Filipova zvěst o beránku, který neotevřel ústa, Bohu díky nekončí příběhem o vítězství lidského sobectví. Nekončí smrtí a zmarem. Dvořanův křest je znamením jeho přijetí nového života, který se před ním otevřel a který se otevírá před každým, kdo touží, aby Bůh do jeho života promlouval.

Amen.