Mt 10,34–42

Introit: 1J 4,9–11
Čtení: 2Kr 4,8–17
Text: Mt 10,34–42
Jsou to tvrdá a zraňující slova, která dostávají učedníci od svého Pána jako „instrukce na cestu.“ Byli vyvoleni – a Matouš hned na začátku uvádí dvanáct jmen apoštolů – aby šli se zvěstí evangelia do izraelských městeček a vesnic. Jako by nám Matouš chtěl ukázat Ježíšovo společenství v tomto misijním pohybu; to je vlastně obraz církve, jež se někdy nazývá „společenství poutníků.“ I my přece jsme na cestě, nikoliv v cíli. A proto pokyny, jež tenkrát dává Pán Ježíš svým Dvanácti, jsou důležité i pro nás. Z úst svého Pána slyšíme, že naše představy o Ježíši i o nás samých, kteří se k němu hlásíme, jsou hodně povrchní.

Především Ježíš není masér naší duše, abychom měli vnitřní klid a pohodu. A není ani rychlý zlepšovatel lidských vztahů, jak si myslíme, právě naopak. „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ Meč je tady obraz pro rozdělení, jež se děje v rodině: ten kdo uvěří v Ježíše, může se tady setkat s nepřátelstvím i svých nejbližších. Situace křesťanů v islámských zemích to jen potvrzuje. „Nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina“ – tak realisticky na to připravuje Pán své učedníky.

On sám o sobě řekl, že nepřišel zrušit Zákon, ale naplnit. (Mt 5,17) Nepřišel tedy vyškrtnout z Desatera páté přikázání o ctění rodičů. A dětem přiznal právo na Boží království; tak je měl rád, že je objímal a žehnal jim. Ale ani vztah k rodičům, ani vztah k dětem nemůže být pro učedníka tím posledním a nejvyšším. „Kdo miluje otce nebo matku více než mne, není mne hoden, kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden.“ A u Lukáše je tento výrok uveden ještě v tvrdší podobě: nemůže být mým učedníkem.

Jsou děti, jež ke svým rodičům nemají vztah a jsou rodiče, kteří své děti nemilují. Takových lidí není málo. Jsou však už tím Ježíši bližší, než ti, kterým Ježíšův nárok působí bolest? Ale Ježíš nezůstává u vztahu k druhým, on mluví o lásce, kterou máme k sobě samým. „Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.“ To je slovo, které už se nedá obejít. A to proto, že Ježíš žádá, aby jeho učedník jej měl raději než sám sebe, než svůj vlastní život, neboť i on, který je Pánem, zemřel kvůli svému učedníkovi. Na té cestě, na kterou Ježíš posílá svou Dvanáctku, se dá čekat i ohrožení a mučednická smrt. Nejde jen o to, že každému je uložen nějaký ten kříž, trápení a soužení, které máme trpělivě nést. Už to je těžké, ale tady ten, kdo je Ježíše hoden, si kříž bere dobrovolně; nikdo mu ho nenakládá, jen on sám z lásky ke svému Pánu, pro něhož je ochoten i zemřít. „Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Tím posledním není ztráta, ale zisk: život s Kristem, život v Božím království, život budoucího věku.

Ježíš chce, abychom mu dali všechnu svou lásku, a to navzdory tomu, že On přináší to, co se nám nezdá a nelíbí: meč místo pokoje, potíže a problémy tam, kde bychom chtěli svůj klídek. Křesťanství v jeho pojetí je následování a to je nám dnes, stejně jako tenkrát učedníkům, nadmíru obtížné. Kdo z nás je Ježíše hoden, když neděláme to, o co žádá učedníky všech dob a skoro vždycky marně? Proto společenství poutníků může žít jen z naděje, kterou vyjádřil Jan ve své epištole: „Ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ (1 J 4,10) I za hřích vyprázdnění Ježíšových slov a za jalovost naší zbožnosti.

A přece tomuto společenství, jež může žít jenom z jeho oběti, nikoliv z vlastní poslušnosti jeho slov, dává ujištění: „Kdo přijímá vás, přijímá mne a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.“ V těch nedokonalých lidech, kteří tvoří Ježíšovu družinu, přichází Ježíš; kdo přijímá toto společenství, přijímá samého Boha. Zní to tak překvapivě, že někteří novozákoníci zde hledají jakési dotvoření Ježíšových slov pozdější církví.

Ale nic se nemění na tom, že Bůh přichází v slovu, které tlumočí lidé. A kdo je přijme, neztratí svou odměnu. Tak jako sunamitská žena, když poskytla pohostinství proroku Eliášovi; byl jí dán syn. To byl velký prorok, ale ani malá laskavost, prokázaná nevýznamnému svědku Kristovu, nebude v Božích očích zapomenuta. A to je možná naděje i pro ty, kteří sice k církvi nepatří, ale učiní malý skutek lásky: „Kdo by napojil třebas jen číší vody studené jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“

Amen.