Mt 11,1–6

Introit: Ř 1,16–17
Čtení: Iz 35,1–10
Text: Mt 11,1–6
Už po třetí slyšíme v adventní době o Janu Křtiteli. První vyprávění o něm bylo plné radosti z jeho narození; však dva staří lidé dostali vytoužené dítě. V druhém vyprávění o jeho kazatelské činnosti u Jordánu, kde křtí celé zástupy, nás uchvacuje jeho osobnost plná vnitřní síly a rozhodnosti. Ale toto třetí dějství jeho života je zcela odlišné: není tu ani radost, ani síla, jen nejistota a pochybnost. A to proto – tak to čteme už v prvním verši našeho oddílu z Matouše – že „uslyšel ve vězení o činech Kristových“.

Uslyšel o tom, co mu nedávalo smysl, co se rozcházelo s jeho představou, kterou měl o slíbeném Mesiáši. Všem lidem přece vyhlašoval, že On přijde soudit zlé, pálit plevy neuhasitelným ohněm. Právě tyto mocné skutky trestající spravedlnosti očekával od Toho, jemuž připravoval cestu. Čekal na vítězícího krále, který zavede nový pořádek, ale nedočkal se ho. Dočkal se naopak vězení, z něhož živý nevyjde. Kdysi na Ježíše ukázal jako na Beránka, který snímá hříchy světa, ale teď o tom všem začíná pochybovat. Právě ty činy Ježíšovy, o kterých mu jeho přátelé referovali, tohoto velikého zvěstovatele adventu, příchodu Mesiáše, vedou k úzkostné otázce: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“

Celý smysl života je tu v sázce: spletl se a zmýlil, když v Ježíši viděl toho, kterého posílá Pán Bůh jako Krista? Bylo celé jeho působení, kterým mu připravoval cestu, úplně zbytečné? Ta otázka prozrazuje, že Jan dávno už nemá dřívější jistotu, ale že je sevřen a vnitřně rozkolísán pochybností. Žádný silák víry, duchovní nebojsa, ale jeden z těch, kteří jsou „všem bídám poddaní“, jeden z nás, slabý člověk, který potřebuje pomoc. Potřebuje mít jistotu, aby věděl, na čem je. „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“

Otázka je velmi jasná a Pán Ježíš mohl na ni jasně odpovědět:Ano, jsem to já, který je předpověděn proroky. Vůbec jsi se nemýlil a připravil jsi mi cestu, splnil jsi svůj úkol. Ale nic takového Jan neslyší, když mu jeho učedníci tlumočí Ježíšovu slovo: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“ Právě ty skutky, které u Jana vzbudily pochybnost, jsou zde jedinou odpovědí. Jsou to vpravdě viditelné a hmatatelné zázraky, které pomáhají člověku. Už proroci očekávali, že při Božím příchodu se otevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých, němý bude mluvit a chromý skákat jako jelen. Ale s tímto zaslíbením bylo spojeno ujištění: „Hle, Bůh váš přichází s pomstou.“ Tomu by Jan velice přitakal, to by si přál, vždyť je nespravedlivě vězněn, ale o pomstě, o trestu není v Ježíšově zvláštní odpovědi nejmenší zmínka. Za to je tam ujištění, že chudým se zvěstuje evangelium.

Je zvláštní, že některé novozákonní rukopisy toto zvěstování evangelia dávají na začátek a některé to vypouštějí; snad proto, aby se tím neoslabil ten největší zázrak a skutečný vrchol Ježíšovy moci, totiž křísení mrtvých. Však On vzkřísil zemřelou Jairovu dceru a Lazara zavolal z hrobu k životu. Ale ani tyto divy, které jsou vidět, nepřevyšují zvěst, která zní z Ježíšových úst chudým, totiž těm, kteří nespoléhají na sebe a jsou odkázáni jen na Boha. A to je evangelium, radostné ujištění, že Bůh každému, kdo věří v jeho Syna, dává své království. I sebevětší zázrak se týká jen této časnosti, ale zvěstováním evangelia, jež vzbudí víru, se rozhoduje o věčnosti. Proto později apoštol Pavel tak zřetelně vyznává: „Nestydím se za evangelium Kristovo; je to moc Boží ke spasení každému, kdo věří.“

Ujištěním, že se zvěstuje evangelium chudým, odpovídá náš Pán pochybujícímu Křtiteli. Je to odpověď, která se může Janovi zdát nedostatečná a strojená, příliš nadnesená a zcela odtržená od reality, kterou on prožívá ve vězení. Komu se nelíbí skutky Kristovy, nemusí přijmout ani Kristova slova. I Jan, o němž Pán Ježíš řekl později, že „mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší, než Jan Křtitel“ (Mt 11,11) má možnost – stejně tak jako každý z nás– být s Ježíšovými slovy nespokojen a zklamán, že to není ono, co potřeboval, protože to vůbec neřeší jeho problémy. Lidé mají rádi jasná řešení, ale Ježíš je nedává, nepřesvědčuje Jana pádnými argumenty, nevyvrací mu jeho pochopení Mesiáše. Jen jeho učedníkům řekne: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte!“ Ten poslední úsudek si musí o Ježíši udělat Jan sám. Není to vůbec snadné. Mnohem snazší je dát si odpověď, že tohle nevyhovuje a proto je třeba čekat jiného, aktivnějšího, srozumitelnějšího. A přece i pro Jana stejně jako pro každého z nás, platí jeho slovo blahoslavenství: „Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“

Amen.