Mt 1,18–21

Písně: 273, (651), 264, 480, 166, 448

Introit: Ž 24,7–10
Čtení: Gn 32,23–31
Text: Mt 1,18–21
Poslání: Ef 4,31–32

Milí bratři a sestry,

jakkoliv evangelista píše, že „narození Ježíšovo událo se takto…“, nejde zatím o narození jako takové, ale o okolnosti, které tomuto narození předcházely. Nu – to je tedy dozajista dobré téma pro štědrovečerní přemýšlení. Striktně vzato totiž stále ještě nejsou Vánoce. Štědrý den je posledním dnem Adventního očekávání, příprav. Teprve s východem první hvězdy se ze Štědrého dne stane Štědrý večer, tedy čas, který už opravdu patří do oslav Ježíšova narození.

Potud z pohledu církevního kalendáře není tento podvečer zas tak zajímavý. Mohli bychom si připomenout Adama a Evu, kteří mají svátek a to je tak všechno. O to více se na Štědrý den vyřádila lidová tradice velící tu lít olovo, tu třást bezem, z které že strany zaštěká pes, ale především pak nejíst, abyste viděli zlaté prasátko. Má-li pravdu Valburga Vavřinová, pak to dost možná bude zlaté telátko, zlatého kohouta či zlatého beránka. My ovšem za tím nejedením dobře dešifrujeme právě tu postní dobu, tedy dobu stále ještě Adventní. Stále ještě vyhlížíme příchod Páně a tak i dnešní čtení není vánoční, byť už k Vánocům ukazuje opravdu velice zřetelně.

S dnešním biblickým čtením už nás nečekají prorocká slova a jejich naplnění. Tentokrát již nahlédneme do přímých příprav na Ježíšovo narození, tak, jak to probíhalo před dvěma tisíci let. Žádné olovo, žádné „třesu třesu bez“. Ale ani žádné mystično a tajuplno prorockých vizí. To, co dnes uvidíme, budou záležitosti až příliš lidské. Zároveň ale uvidíme, jak skrze tyto obyčejné lidské věci působí Bůh. Velmi skrytě. Kromě samotných aktérů nikdo nic nebude vědět a nejspíš ani oni sami nebudou mít úplně jasno, jak velké věci se díky nim právě teď dějí. To je i poučení dnešních bohoslužeb, že věci v očích světa nenápadné, jako je smíření Josefa a Marie, mohou mít dalekosáhlý dosah. Jakkoliv vnějšně je takové smíření jednoduché, my víme, že jednoduché nebývá. Na to ukazuje první čtení – ten Jákobův zápas. Kdyby prohrál, kdyby to vzdal, kdyby nebojoval – tak se s bratrem vůbec nesetká a nesmíří. To odhodlání smířit se, které se pak člověk snaží dotáhnout do konce, to je zápas. Jákob z něj odešel do smrti chromý. Kdo ví, co to doživotně znamenalo pro Josefa, že přijal Marii za manželku a Ježíše za syna.

Ale nepředbíhejme. Velké Boží věci začínají velmi prozaicky a dlužno dodat, že nijak lákavě. Tak, jak jsme si četli z Matoušova evangelia, tak to začíná manželskou krizí. Vypadá to na rozpad manželství, které vlastně ještě ani pořádně nezačalo. Emocionálně dost vypjatá doba okolo Vánoc zjevně není nic spjatého s toliko moderní dobou. Svůj předobraz má již v partnerském konfliktu Josefa a Marie. Evangelista příběh podává ve zkratce, která nenabízí žádný dialog, žádný podrobnější popis situace. Nepotřebujeme ale zas tak velkou fantazii, abychom si dokázali představit, že v tesařově domácnosti asi vládla dost dusná atmosféra, když se zjistilo, že jeho mladičká snoubenka je těhotná. Navíc s argumentem, který skutečně nevypadá zas tak důvěryhodně. To si asi dokážeme představit, že tvrzení „Víš, to je zázrak!“ – to mohlo Josefa přesvědčit jen těžko. To Boží působení v Marii je nepřístupné jakémukoliv lidskému ověřování. Marii buď budeme věřit, nebo ne. Nic moc jiného k dispozici není.

Josef ovšem zjevně nevěří a ono – kdo by se u zas tak moc divil. Zároveň je ale zřetelné, že celou tu situaci se aktéři snaží vyřešit bez zbytečného rozruchu. Je to tak trochu v zájmu obou zúčastněných. Nikomu nic neříkat. Vyřešit vše v rámci domácnosti a v tichosti jít od sebe. Josef si ušetří ostudu chlapa, kterému žena nasadila parohy. To by nakonec pro něj samotného asi nebylo nic hrozného, zvláště když by bylo jasné, že situaci vyřešil rázně a jednoznačně. Marie by na tom byla výrazně hůř. Tiché propuštění ji ušetří soudní popotahovačky. Podle některých historiků v té době židé neměli právo sami praktikovat trest smrti, takže by šlo o odsouzení více či méně symbolické, ale přesto by v rámci Nazareta (tehdy zapadákov s maximálně pár stovkami obyvatel), kde znal každý každého, Marii společensky dozajista naprosto vyřídilo. Čekal by jí osud stigmatizované cizoložnice a svobodné matky, tedy živoření na naprostém okraji tehdejší společnosti.

Potud je to od Josefa opravdu velice hezké, že chtěl manželce dát rozlukový lístek, aniž by na veřejnosti řešil jeho zdůvodnění. Něco, co bychom nazvali „spravedlivý hněv“ by na Marii dopadlo mnohem hůř a pořád by se Josefovi nikdo moc divit nemohl. S rozlukovým lístkem by Marie měla šanci na další sňatek. S dítětem sice nepříliš valnou, ale alespoň něco.

Označení Josefa jako „muže spravedlivého“ už ukazuje evangelistův teologický přístup. Spravedlnost souvisí s milosrdenstvím. Tradičně starozákonní výklad tohoto slova by za tímto pojmem viděl „dodržující Mojžíšův zákon“. Spravedlivý Josef je Josef, který by pomyslně rozbalil svitek tóry, přečetl by si, co se dělá s manželskou, která se dopustila cizoložství, a přesně podle toho by jednal. My ale víme, že evangelista Matouš je Ježíšův učedník. Není to nezaujatý zpravodaj, ale autor, který má v sobě Ježíšovo chápání, co je v Zákoně to nejdůležitější. Proto se i v chápání pojmu „spravedlivý“ posouvá blíž ke křesťanskému chápání, než židovskému. On už ví, že to podstatné v Písmu není prosté dodržení všech přikázání, ale je to láska. Láska k Bohu a k bližnímu. Jistě – láska k Bohu se na prvním místě projeví právě poslušností. Znám-li Boží postoj k nějaké věci, tak se podle toho zachovám. Ale přece jen je v tom nějaký rozdíl v přístupu. Nejde o zákonickou snahu dodržet příkazy, aby se všechno dělo správně, ale o to porozumět Božím pravidlům a řádům a správně je aplikovat v tomto světě, aby se to Pánu Bohu líbilo.

Josef, muž spravedlivý, je muž milující Boha a milující bližní. Při vší rozhořčenosti podvedeného manžela se pořád cítí být vázán touto láskou. Proto volí řešení, které v sobě spojí poslušnost Božím přikázáním s milosrdenstvím k Marii. Řešení bude jednoznačné, ale zároveň ohleduplné k provinilé snoubence.

Na této Josefově spravedlnosti se dá stavět dál. Přísný legalista, který by sekal svá rozhodnutí jako Baťa cvičky přesně podle paragrafů Mojžíšova Zákona, takový člověk by se asi jedním snem přesvědčit nedal. V židovství se při výkladu Tóry nepočítá s nějakým přímým Božím vykladačským vstupem. Talmud popisuje, jak byl jeden z rabínů dokonce doživotně vyloučen z možnosti diskutovat s ostatními rabíny o otázkách výkladu Zákona, protože si vyžádal Boží zázrak, který by jakýsi jeho osamocený postoj potvrdil. Bůh jeho stanovisko potvrdil, potud tato jedna věc tedy byla uznána, ale dotyčný rabín už nikdy nebyl pozván, aby sdělil svůj názor. Takhle se totiž v židovství teologicky nepracuje. Když už Hospodin lidem Tóru dal, tak je na lidech, aby se s ní zaobírali a aby ji vykládali.

Jenže Josef je jiný. Josef je muž tak říkajíc „křesťansky“ spravedlivý. Jde mu víc o zachování vztahu, než o dodržení litery. Proto je otevřený i té snové komunikaci. Je právě tak podivná a tajuplná, jako Jákobův zápas u Jaboku. Co si z toho má člověk vzít?! Jak se s tím vypořádat? Do rodinné krize Josefa a Marie vstoupil Bůh a nabídl řešení, které ani jedno z nich doposud nenapadlo. Nabídl! Realizace dál zůstává na lidech! To nepřehlédněme, že i ta formulace zní: Neboj se přijmout Marii, svou manželku. To není rozkaz. Josef dál zůstává svobodný ve svém rozhodování. Spravedlivý Josef, Josef ctící milosrdenství, Josef, kterému jde o vztah s Bohem. Bůh sám zůstává dál skrytý. Vnějším pohledem viděno stále jednají jen lidé

Tomuto Josefovi je nabídnuto, aby se stal součástí Božích plánů. Aby se stal nástrojem v Boží ruce. Nástrojem, skrze který se budou v tomto světě dít podivuhodné věci. Ještě jednou připomínám, že jde „jen“ o nabídku. Ani velké Boží věci se nedějí bez souhlasu lidských aktérů. Smíření Josefa a Marie, přijetí novorozence za vlastního – to je otevřený prostor, do kterého musí ti dva vstoupit a je na nich, jestli to udělají. Jestli budou ochotni se na tu svoji životní situaci podívat jinak. Přestanou ji vnímat jako průšvih, jako ohrožení, jako ostudu a začnou ji vnímat jako příležitost. Jako okamžik, kdy do jejich života vstoupil Bůh s dalším ze svých lidskému rozumu dost nepochopitelných skutků.

Podruhé se v textu objeví informace, že to, co bylo v Marii počato, je z Ducha svatého. Než spolu snoubenci cokoliv měli, shledalo se, že Maria počala z Ducha svatého. Jak se to „shledalo“?! Jak to někoho napadlo, že to miminko v Mariině břiše je tak vzácný a výjimečný Boží dar. Na tuto otázku jsem ještě žádnou odpověď u vykladačů nenašel.

Nabízím výklad bez nároku na to, že je jistojistě pravdivý. Co když výraz „počít z Ducha“ byl jen opis toho, co my nazýváme „otec neznámý“?! Zjistilo se, že Marie je těhotná, ale otce neuvádí. Ať už z jakéhokoliv důvodu. A na to konto přichází za Josefem ve snu anděl Páně a říká mu: Josefe, syny Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého! Tady to platí!

Je to ale jen vykladačský nápad, který nemám jak ověřit. Dost možná je to jen Matoušova stylistická neobratnost, kdy to, co měl vyjevit jako překvapení, tak prostě jen prozradil předem. Ježíš opravdu je Boží syn. Mariino těhotenství není jen čistě lidskou záležitostí. Je to zase jeden z Božích vstupů do lidských dějin, ke kterému Marie řekla „ano, staň se mi podle Tvého slova“, tak se tedy stalo, ale Bůh zůstává očí vnějších pozorovatelů skrytý.

Když to Josef přijme, otevírá se další budoucnost. To už je obsaženo v dalších andělských slovech, které pak dál vykládají, co bude to narozené miminko zač. Dostane jméno Ježíš, protože vysvobodí Boží lid z jeho hříchů. Nu, je to zdůvodnění právě tak prazvláštní a těžko přijatelné, jaké měl Josef k dispozici z Mariiných úst, když zdůvodňovala své těhotenství. Vůbec mu tu situaci nezávidím. Znovu se na ní ukazuje, že stát se nástrojem v Boží ruce nebývá nic moc jednoduchého. Jákob pro smíření se svým bratrem musel zápasit a nějaký takový zápas v duši vidím i u Josefa. Ne nadarmo zní v tom snu „Neboj se!“, protože jestli je to všechno pravda, tak se tu dějí velké věci. A jestli to pravda není, tak ze sebe Josef udělá náramného osla.

Josefe, syny Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. Tak tedy Josef se nemá bát pomluv, starostí, nejistoty… Tady skrytě působí Bůh a Josef se může na jeho díle viditelně spolupodílet. Jenže co to je za spolupodílnictví? Pojmenovat dítě Ježíš?

„Ježíš“ bylo tehdy jméno dost tuctové. Nosil ho sice slavný Mojžíšův nástupce Jozue, ale právě proto ho tehdy v Izraeli nosil kdekdo. Ten původní význam „Hospodin spasí“ už nejspíš vůbec neprozníval. Možná to nevíte, ale sedmé nejoblíbenější mužské křestní jméno v ČR byl loni Jaroslav. Letos se propadl na deváté místo, budiž. Silně pochybuji, že mých 180 tisíc jmenovců dumá nad tím, co jejich jméno znamená a jak by to měli v životě využít.

Potud Josefovi toto andělské zdůvodnění může připadat fakt hodně slabé. Ladí mi snad jen s tím výkladem „početí z Ducha“ – ta, jako Ježíš opravdu je „počat z Ducha svatého“, ať už to úsloví tehdy znamenalo cokoliv, tak Ježíš opravdu vysvobodí lid z jeho hříchů, ať už se ostatní nositelé tohoto jména chovali jakkoliv. Nu – a teď se s tím Josefe poper…

Josef se s tím popral dobře. Popral se stejně, jako kdysi praotec Jakob, tak z toho bylo velké Boží požehnání. Přijal Marii za svou manželku a narozenému synovi dal jméno Ježíš. Tím ho v očích židovského okolí zcela legitimizoval a dal mu tak podíl na svém davidovském rodokmenu. To je specifický Josefův úkol v dějinách spásy. Aby „nám nám narodil se nejen z života čistého, ale i z rodu královského“, to by se bez Josefa neobešlo.

Nakonec tedy rodinná krize končí dobře. Narození prorokovaného Mesiáše se zdárně uskuteční. A my si z toho můžeme pro sebe zapamatovat, že smíření není lehké, ale stojí zato a že uposlechnout Boha, když nás k takovému smíření vede, to je zápas, ze kterého můžeme vyjít i nějak zraněni, ale za takové smíření stojí to zato bojovat až do konce.

Amen.