J 6,1–15

Písně: 107, 442, 191, 162, 200
Introit: Ž 107,1–9
Čtení: Ex 16,2–3.11–18
Text: J 6,1–15
Oddíl, který začíná tím, jak za Ježíšem jde velký zástup, končí tím, že Ježíš zůstává sám. Zcela sám. Je to osamělost Božího Syna, který činí divy a znamení Boží lásky a pomáhá člověku v jeho nouzi, ale ta znamení jsou zcela nepochopena. Tak se to děje zde v Galileji, ale tak se to stalo i v Jeruzalémě, jak o tom vypráví předchozí kapitola Janova evangelia. Tam, uzdravil ochrnutého člověka u rybníku Bethesda, ale vyneslo mu to nenávist znalců zákona, protože to učinil v sobotu. Pro porušení přikázání Mojžíšova zákona jej chtějí dokonce zabít. Těmto lidem On říká: „Nečekám slávu od lidí. Ale o vás jsem se přesvědčil, že v sobě nemáte lásku k Bohu.“ (5,41).

Proto odchází do Galileje, ale ani tady mu nikdo nerozumí. Chtějí jej udělat králem podle svých představ, chtějí se jej zmocnit a vnutit mu svou vůli, která je jiná než vůle Boží. On nepotřebuje, aby z něj někdo krále teprve udělal, On králem je. Ale docela jiný než všichni ostatní. Jeho království není z tohoto světa, jak řekl před Pilátem. Ale právě tomu galilejský zástup je na hony vzdálen. Chtějí si vydupat krále, který je bude zásobovat jídlem, který vyřeší chudobu a dá jim to, co si přejí, aby se měli dobře.

Nic jiného si z Ježíšova divu nevzali, než že je to výhodné. Proto Ježíš odchází a je zcela sám. A přece právě takovým lidem, kteří snad ani nedovedou uvažovat jinak, než věcně, přízemně a násilnicky, když se jej chtějí zmocnit, On dává jíst. I přesto, že nepochopí smysl tohoto divu, který o něco později On sám odhaluje slovy: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo dané za život světa.“ (6,51).

Tito lidé, kteří jdou za ním ve velikém zástupu, nemají vnitřní cit pro duchovní významy. Vede je zvědavost, protože „viděli znamení, která činil na nemocných.“ Pán Ježíš mohl předpokládat, že i znamení, tedy div, kterým rozmnoží pět chlebů a dvě ryby, nepochopí a svým přízemním myšlením udělit si z něj krále přispějí k jeho osamělosti. Ale tomu všemu navzdory On „vzal chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím, stejně i ryby, kolik kdo chtěl.“ Právě v Janově evangeliu je položen důraz na Ježíšovo jednání: On sám sytí zástupy, bez pomoci učedníků, kterou zmiňuje Matouš. Jakoby zde mělo být zdůrazněno, že On sám je Hostitel těch hladových a nic nechápajících lidí. Snad si toho ani nevšimli, snad to brali jako samozřejmost, zdá se, že ani nepoděkovali. Ježíš nedělá kouzelnické vystoupení, aby nad tím všichni žasli, nedělá to okázale, protože nehledá svou slávu, ale děkuje Otci a slouží lidem. Reptajícímu Izraeli, který vůbec nechápal Boží věrnost a vzpomínal na egyptské hrnce masa, dal Pán Bůh křepelky a manu z nebe. Zástupům, dává ten, který jako živý chléb sestoupil z nebe, rybu a chléb. Ne na ochutnání, ale pro nasycení. Však těch dvanáct košů sesbíraných zbytků dotvrzuje, že toho bylo víc než dost.

Když Pán Ježíš se předtím ptal Filipa, kde se dá koupit chléb pro tolik lidí, byla to – jak připomíná Jan – zkušební otázka. On chtěl vědět, zda si učedník třeba vzpomene na to, co se stalo v Káni Galilejské, kde na svatbě došlo víno, a přece ho bylo najednou dost. Nevzpomněl si: zato uvažuje o penězích, které nemají. Vůbec nepočítá s tím, že Ježíš jedná v moci nebeského Otce, o němž žalmista zpívá: „Dosyta dal najíst lačným, hladovým dal plno dobrých darů.“ Ježíš je sám mezi svými nepřáteli v Jeruzalémě, je sám v Galileji, je sám mezi svými učedníky, kteří jej stále neznají v jeho moci a lásce. Je nepochopen ve svých znameních a lidé si jej chtějí přizpůsobit podle svého vkusu a zmocnit se jej, udělat si z něj toho, který jim vyhovuje.

Možná, že se tomu zástupu v lecčems podobáme i jako církev ve svém neporozumění svému Pánu. Ale on, o němž čteme, že „věděl, co je v člověku“ o nás pečuje, stará se o nás a sytí nás. Každá Večeře Páně, každé zvěstování evangelia je sycení k životu věčnému. A protože on poznal, co to je být zcela sám, když na kříži byl kvůli nám opuštěn i od Boha, řekl nám, svému lidu, který – řečeno slovy 107 žalmu – „shromáždil ze všech zemí, od východu, od západu, severu i moře,“ abychom nebyli už sami, ale s ním, který slíbil: „Já s vámi jsem po všechny dny, až do skonání světa.“

Amen.