Mt 18,23–35

Písně: 130, 688, 479, Služebníka měl náš Pán, 687

Introit: Ž 130,1–4
Čtení: Iz 53,1–6
Text: Mt 18,23–35
Poslání: Ef 4,31–32

Milé děti, milí bratři a sestry,

dva dlužníci se nám tu vyskytují v jednom podobenství. Dlužník velikánský a dlužník – no neřeknu malý. Podívejme se na ty částky. Ta první je skutečně nepředstavitelná. To jsou roční příjmy ne jednoho krále, ale hned z několika království! O takovýhle příjmech se tak možná mluví mezi lidmi, ale ve skutečném světě se s nimi setkáváme vzácně. „Jó, voni mají ty miliardy, desítky miliard, stovky miliard! A voni si to tam přihrávají mezi sebou – ti pracháči tam nahoře!“ Tu a tam se někdo najde, kdo je má, ale mnohem častěji jde o nepodložené drby. Každopádně těch „mnoho tisíc hřiven“ je velikánská částka i pro pana krále. To je důležité, že ani velký a mocný král nad tím nemůže jen tak mávnout rukou, jako že „…stane se, zamrzí, ale přišli jsme v životě o víc.“

No a pak ten druhý dluh. Sto denárů. Výplata za tři měsíce práce. To nezní tak hrozně, protože si hned neuvědomíme, že to neznamená, že to má člověk za tři měsíce zaplacené. Musí přece sám něco jíst, někde bydlet a tak. Proto si asi lépe tu částku představíme jako roční úspory takové docela obyčejné rodiny. Za běžného provozu, když se zbytečně neplýtvá, tak se dá po kouscích uspořit těch pár desítek tisíc. V tuhle chvíli je to něco dobře představitelného. A co je důležité – zase je to částka, nad kterou se už jednomu nechce úplně jen tak mávnout rukou, když už si tak představíme, že tolik peněz někdo někomu druhému dluží. Že kolega v práci potřebuje půjčit padesát tisíc, to se snadno může stát a ani to nemusí být nijak výjimečná situace.

Jeden dlužník jako druhý slibují, že vrátí. Nu – u toho prvního mám jisté pochybnosti… Když tu částku vezmu vážně, tak za tím musela být nějaká strašliví šmelina. Mnoho let trvající megašvindly, nad kterými zůstává rozum stát. Může se stát. Něco jako v Americe Bernard Madoff, který skoro padesát let ukrádal pro sebe, až se to vyšplhalo na 65 miliard dolarů. Jeden a půl biliónu korun – to je roční rozpočet České republiky! Nevím, jak se dá vrátit takováto částka, o které mluví Pán Ježíš v podobenství, ale dlužník každopádně slibuje, že dluh zaplatí.

Ten druhý – ten by vrátit mohl. Kdyby se hodně snažil, hodně se uskromnil, tak to má za pár měsíců z krku. Dokonce je možné, že jako služebník na královském dvoře i rychleji, než ve vězení pro dlužníky. Jistě – musí chtít platit. I jeho vidíme, jak klečí před svým věřitelem a prosí ho: „Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!“ A jak si ho tak představuji, tak mi až připadá, že skutečně platit nejen může, ale i chce.

Tak – o dlužnících už něco víme, když už jsem to nakousl, tak se teď se podívejme na ty věřitele. Tím prvním je sám pan král. Král mocný a důležitý – vzhledem k té částce. Není divu, že v rámci podobenství je obrazem pro Pána Boha. Je to on, kdo má v celém příběhu poslední slovo, kdo nakonec rozhoduje o potrestání svého nemilosrdného sluhy. To ale až za chvilku – v tuto chvíli mu dluh odpouští. I kdyby prodal do otroctví celou rodinu, tak se mu nevrátí ani ždibíček toho, co mu ten člověk dluží.

Nakonec to od pana krále ale možná nebude zas tak hloupé rozhodnutí. Tenhle služebník je nepochybně velmi šikovný. Jasně, je to lump – ale tou svojí lumpárnou dokázal získat ohromné peníze. Takovéhoto člověka je dobré mít pěkně pod dozorem. Určitě proto, aby už takhle strašlivě neškodil, ale možná, že nakonec bude i užitečný. Nejlepší policista je napravený zločinec. Nejlepší hospodář by se nakonec mohl vyklubat z tohoto maxizloděje, který se polepší, přestane myslet na sebe a na svůj nesmyslně vysoký prospěch a začne svých schopností využívat i pro druhé – tedy pochopitelně hlavně pro pana krále.

Nějak takhle si představuji myšlenky pana krále a následný rozhovor mezi králem a služebníkem. Poté, co král služebníkovi odpustil, tak ho nezapudil, nevyhnal pryč z paláce! Nechal ho tam a jak to tak vypadá, nechal ho dál sloužit na svém hradu. Asi jako když velká banka zaměstná počítačového hackera, který se jí proboural do systému, aby pro ně pracoval a zabránil v tom dalším takovým. Ze zloděje se stane slušný zaměstnanec a své schopnosti dá do služeb tomu, kdo mu odpustil.

To polepšení se – to je pochopitelně hodně důležité, ba naprosto zásadní. Král na to spoléhá, že se polepší, protože kdyby se nepolepšil, kdyby to byl dál darebák, tak se bude záhy zase starat jen sám o sebe a pak je nebezpečí, že zase začne dělat dluhy a nesplácet. V tom jak se chová ale vidíme, že o nějaké nápravě nemůže být řeč ani náhodou. Právě proto, že se zjevně nepolepšil, že to je dál lakomec, který myslí jen na svůj prospěch, tak je pochopitelné, že spoluslužebníci jdou šupito presto za panem králem s tou historkou, jak se pak tenhle člověk zachoval k jinému spoluslužebníkovi. Oni také čekali, že se tenhle člověk polepší. V Bibli je napsané, že se nad jeho chováním ti spoluslužebníci velice zarmoutili a já tomu věřím, že je to opravdu moc trápilo. Viděli, jak se jejich kolega řítil do průšvihu a najednou je šance, že se z něj stane slušný, dobrý člověk – a ono nic. Kolegu strčí do vězení, jen to fikne, protože on prostě svoje prachy chce. A na ruku. A hned. Ten druhý, který bude sedět ve vězení pro dlužníky platit bude muset a tak je to takový ten „vrabec v hrsti“ proti „holubovi na střeše“. Jistota, že věřitel dostane alespoň něco.

Kdyby se služebník opravdu změnil, tak kdyby nic jiného, tak se „pročistí vzduch“. Zlepší se atmosféra mezi služebníky. Ono když je v kolektivu nějaký takový „drak“, co se rve za svým, co chce prosazovat sebe, co vždycky musí být po jeho, vždycky on chce rozhodovat a rozhoduje tak, aby on z toho vyšel nejlépe – v takovém kolektivu se špatně pracuje. Navíc si zjevně služebníci půjčovali i mezi sebou – v takovém případě si dokážeme představit jak to dusno, které mezi nimi mohlo panovat, tak ti naději, že se to pěkně pročistí, když se takovýhle člověk změní. Jenže – on se nezměnil. Je to pořád stejný tvrďák s ostrými lokty, který si jde za svým a tak není divu, že jsou jeho spoluslužebníci smutní. No – a není divu, že takovéhle jednání naštve i pana krále. Právě proto, že se tento služebník zjevně nepolepšil, tak ho nakonec přece jen král do toho vězení strčí.

Podobenství je příběh – něco jako divadelní hra. Každý tu má nějakou roli. Podívejme se tedy, co je jasné. Jasný bude asi pan král – to je role pro Pána Boha, nad tím asi nemusíme moc přemýšlet. No – pak už je to složitější. Musíme se zamyslet hlavně nad tím nejdůležitějším – totiž co je role pro nás. Když tak to podobenství čteme, tak nejbližší jsou mi ti spoluslužebníci okolo. To jsou takoví ti slušní, co nic zlého neprovedli, naopak se nad zlem trápí.

Jenže když Pán Ježíš tohle podobenství vyprávěl, tak mu šlo o to, abychom se poznali v jiné osobě – a totiž v tom padouchovi protivném a ohavném. V tom, kterému bylo odpuštěno, ale sám neodpustil. Což se nám nejspíš nelíbí, ale Pánu Ježíši o to šlo tak zřetelně, že se tomu srovnání s námi samými nevyhneme. Odpuštění je něco tak neskonale důležitého. Proto ho Pán Ježíš tak zdůrazňuje – když Ti někdo provedl nějakou lumpárnu, tak nad tím mávni rukou. Bůh Ti odpustil mnohem víc. Řekni, že se stalo, co se stalo, ale ty už to nechceš nijak připomínat, protože Bůh si také nepřipomíná to špatné, co jsme udělali my.

Zní to jednoduše, ale kdo to někdy zkusil – opravdu odpustit –, tak ví, že to zas tak jednoduché není. Někdy to dost bolí, protože nám to připadá nespravedlivé a ono to vlastně nespravedlivé je. Co by v tom mělo být spravedlivého, že někdo má něco zaplatit a nezaplatí, že někdo má něco odčinit a neodčiní, že někdo má něco nahradit a nenahradí. Proto se tomu říká milost! Bůh je milosrdný, odpouští nám to zlé, co jsme provedli. Milost něco stojí – toho kdo ji prokazuje. Četli jsme si v prvním čtení z Izajáše proroctví o Pánu Ježíši, který zemřel za naše hříchy. Aby pro nás platilo milosrdenství, abychom my netrpěli, tak Bůh to odtrpěl za nás.

Takhle je to s milosrdenstvím vždycky. Když je nám to jedno, když nás to nijak netrápí – tak to není milosrdenství. Je to pohoda, klídek, nic špatného. Ale nemůžeme říct, že jsme milosrdní. To, co dlužil ten druhý služebník – to nebylo pár šupů. To nebyla pětikoruna. Už jsme si to říkali – to bylo tolik peněz, že si je normální rodina spořila celý rok. Proto když se mluví o králi, tak je to tak strašlivá suma, že to je i pro krále dost peněz. Abychom počítali s tím, že když se rozhodneme někomu odpustit, že nás to fakt bude něco stát. Že nás to fakt bude bolet.

Ještě jedna věc je moc zajímavá v tom proroku Izajášovi u prvního čtení. Prorok píše: Domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen… Lidem to nedojde, že to děláte dobrovolně. Že nasazujete svojí kůži místo toho druhého. Že se fakt vzdáváte něčeho, na co máte nárok, protože vám jde o milosrdenství a ne o spravedlnost.

Nu – má na nás tentokrát Pán Ježíš těžký úkol. Ale je to úkol splnitelný. A protože přináší pokoj do našich vztahů, tak stojí zato ho plnit.

Amen.