Mt 21,1–11

Písně: 99, 689, 171, 250, 443

Introit: Ž 24,1
Čtení: 1S 8,10–20;
Text: Mt 21,1–11
Poslání: 1Pt 2,9

(Milí čtenáři, radši si Sašovo kázání poslechněte, protože mluvil hodně s patra a následující text je pouze částí toho, co jsme od něj slyšeli.)

Ježíš na hrad
Jaký by byl Ježíš prezident? Jak by se nám tu žilo pod jeho vládou?

Králové, mocnáři a vůbec potentáti tohoto světa velmi často odpovídají popisu v prorockém varování, které Hospodin dal Samuelovi, když jeho lid zatoužil po králi. Po panovníku, vládci, náčelníku, šéfovi – jakého přece mají všechny pořádné národy.

Vláda takových vládců je opakem služby. Oni vládnou a ostatní slouží jim. Jsou jejich poddaní, podřízení. Samuel opakuje: Vezme vám syny, vezme vám dcery, vezme vám to nejlepší a dá to těm „svým“. Jedněm dá výnosná místečka ve své administrativě, a ostatní zdaní a zotročí.

Lid ale z nějakého záhadného důvodu po vládě pevné ruky touží. Nestačí jim Hospodin, vládce nebe a země, který svou vládu na zemi uskutečňuje skrze proroky, kněze a soudce – charizmatické osobnosti, dočasně pověřené vedením v čase ohrožení.

Chtějí pořádného krále, aby byli pořádný lid. Aby jim vládl, aby je vedl a aby za ně bojoval. Aby byl velký, silný a mocný – aby se ho báli nejen oni, ale i okolní národy. Aby byl ztělesněním moci. Aby udělal pořádek! Aby zatočil s neřády! Aby náš národ učinil znovu velikým! Aby zastínil a přikryl naše malosti a slabosti a bojoval za nás – aby nás chránil a zaštiťoval před každým nebezpečím.

Izrael tehdy dostal krále Saula, velikého vojevůdce a také prototyp paranoidního tyrana, schopného vraždit a pronásledovat opozici (Davida). A víme, jak se historie izraelských a judských králů vyvíjela. Kolik jich bylo! A ni si pořádně nepamatujeme jejich jména a příběhy (Abiam, Asa, Achaziáš, Atalja, Joaš, Amaciáš, Jotam, Joachaz, Nádab, Baeša, Ela, Zimri, Omri, Šalum, Pekachiáš, Pekach… dnes po nich nepojmenujeme ani své psy!).

Jak víme z prvního čtení (1S 8), Bůh takového vladaře pro svůj lid nechce. Je Bohem svobody, ne nadvlády, Bohem pospolitosti, ne politiky. Svoji vůli na zemi prosazuje jako milující, trpělivý rodič, skrze vysvětlování – a ano, skrze výchovu, někdy i skrze vehementní domluvy a je-li to nutné, i skrze výchovné tresty. Ano, někdy se na svůj lid i hněvá, ale je to právě a jen proto, že mu na něm záleží. Tak to přece sami zažíváme se svými dětmi. Můžeme se na ně někdy zlobit, ale škody, které způsobí, platíme my. A hlavně je nevnímáme jako své poddané, náš vztah je založen na lásce a péči, ne na moci a vykořisťování.

Je zajímavé, že Hospodin nechtěl, aby Izrael byl královstvím, ale když se pro to rozhodli, šel s nimi do plánu „B“. Akceptoval lidský jazyk království a nakonec použil právě tuto světskou politickou metaforu, tento hříšný a porušený vynález, aby se svým lidem hovořil o spáse.

Když se na scéně objevil Jan Křtitel (Mt 3,2) a po něm Ježíš (Mt 4,17), kázali identickou zvěst: „Přichází nebeské království!“ Jinými slovy: „Nastává vláda nebe na zemi.“ Tato zvěst se nazývá evangelium, dobrá zpráva o Království. S touto zvěstí pak vyslal své učedníky jako vyslance do celého světa. Nové království znamená, že je tu nový král. Nový režim. Nový prezident. Amnestie. Nové zákony a nové pořádky.

To je ta dobrá zpráva – že náš život už neovládá Nabukadnezar, Herodes ani Pilát. Raní křesťané tomuto evangeliu věřili, když vyznávali: „Kyrios Iesous“ – Ježíš je Pán! To bylo vyloženě protistátní heslo, protože v občanském náboženství Říše římské jediné správné vyznání znělo: „Kyrios Kaisar“ – Císař je Pán! Víra a vyznání křesťanů byla v tomto smyslu prudce nebezpečná, protisystémová, prorocká, disidentská. A také tak byla krutě stíhaná. Ale nebyla a nemohla být potlačená. Protože už začalo nové království, nový režim, nová vláda: nebe na zemi.

JEŽÍŠ, ne CAESAR, toť smysl našich dějin… napsal T. G. Masaryk. A nás i dnes volá slovo evangelia ke svobodě. Ježíš, ne strašlivý Nero či krutý Dioklecián. Ježíš, ne Trump, Putin či Zeman. Ježíš, ne Babiš nebo Sobotka. Ano, jsme dosud součástí tohoto světa, jsme občané své země – a co nejlepší – ale už také máme, slovy ap. Pavla, své občanství v nebi (Fp 3,20). A kdykoli je jedno s druhým v rozporu, musíme se rozhodnout, který pas je pro nás cennější.

A ještě něco. Všichni evangelisté popisují, jak těžko na Ježíše sedí titul „král“. Sám se tak nikdy nenazýval. Nepřijel v obrněné koloně, ale skromně na oslíku. Neuzurpoval moc, ale vydal se lidem. A prohrál ve volbách. V referendu byl tehdy jasně populárnější Barabáš. Svět má ale dnes 7 miliard volebních okrsků. Česko 10,5 milionu. A my jsme Ježíšův volební štáb. Víme, že je dokonalý kandidát – ale málokdo ho zná! Je čas s tím něco udělat. Sedět doma a čekat, až to vyhraje, je hazard. On tu volební kampaň svěřil nám. Co s tím uděláme, sestry a bratři? Ježíš v Čechách zatím prohrává. Sázkové kanceláře ho nevidí jako favorita. Myslím, že bychom do toho měli jít s ním.

Ano, všichni víme, že Ježíš má často velmi špatnou reklamu a leckteří agitátoři dělají více škody než užitku. Evangelium je ale stále radostná zpráva pro Žida i Řeka, Moraváka i Čecha – a ne soubor interních pravidel pro Stranu pravých křesťanů. Pojďme si vzít příklad z prvních učedníků i z odvážných Kristových svědků všech věků. Pojďme tady v Čechách žít a zvěstovat: „Kyrios Iesous!“ „Ježíš na Hrad!“ A nejen tam! Amen.

Amen.