Mt 25,31–46

Písně: 130, Maják (Svítá 83), Zní (Svítá 398), 684, 482

Introit: Ž 116,3–9
Čtení: Ř 8,14-23
Text: Mt 25,31–46
Poslání: Mdr 3,1–5

Milé děti, milí bratři a sestry,

máme před sebou další podobenství a to podobenství o posledním soudu. Můžeme si ho rozdělit na tři části – úvodní slova, která mluví o tom, že jde o poslední soud, pak část s ovcemi a kozly a nakonec rozhovor krále a souzených, co kdo dělal a nedělal. Tak se na to postupně vrhněme.

Poslední soud. Kdo je soudce? Až přijde Syn člověka ve své slávě… Soudcem je Pán Ježíš. Často o sobě mluvil jako o „synu člověka“. Na jednu stranu to můžeme chápat prostě jako „člověk“. Co jiného by mohlo být něco, co se narodí z člověka, než člověk?! Takhle to známe z žalmů – co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? (Ž 8) Jenže pak se tento výraz objevil v knize proroka Daniele (7,13–14): Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno. Ve vidění viděl Daniel prostě někoho, kdo vypadal jako člověk. Ale z tohoto označení se postupně stal zároveň titul. Když o sobě Ježíš mluvil jako o Synu člověka, tak lidé hodně zpozorněli. Bylo to, jako by řekl: já jsem Boží vyvolený, já budu jednou vládnout nad celým světem.

Syn člověka, Pán Ježíš, tedy přijde. Nepřijde sám! Budou ho doprovázet andělé. Bude to, jako když přijíždí král nebo vůbec nějaký vzácný a významný člověk. Ten také nepřichází sám, ale okolo něj spousta lidí. Jeho pomocníci, služebníci, ochranka, sekretářka, poradci… Přijde, postaví se zády k trůnu, hned někdo z nich přiskočí a přistrčí mu ho až pod zadek, další mu nadzdvihne plášť, aby si ho nepřisedl a on se posadí. A nemusí dál dělat vůbec nic!

Co se totiž děje dál? … a budou před něho shromážděny všechny národy. Budou před něho shromážděny – tedy ne, že on by se obtěžoval s tím je nějak svolávat. Všichni podřízení mají přesně rozdělené úkoly, lidé jsou svoláni a on jen tak poklidně sedí a sleduje, jak to všechno běží jako na drátcích. Pak jsou všichni na místě. Můžeme si to představit jako ohromný sál naplněný nepřebernými zástupy lidí. Vždyť kdo tu je? Jsou zde shromážděny všechny národy. Tohle není soud jen nad křesťany, či jen nad křesťany a židy. Jde tu o všechny národy, tedy o úplně všechny lidi. Apoštol Pavel k tomu dodá, že to závěrečné Boží rozhodnut očekává celé tvorstvo. Úplně celé stvoření. Všichni a všechno.

To, že Bůh bude soudit nejen křesťany, ale úplně celý svět, to je dobré si zapamatovat hned ze dvou důvodů.

Jeden je ten, že Pánu Ježíši se budeme jednou zodpovídat všichni. Nikdo si nemůže říkat, že v Ježíše nevěří a tak se ho to netýká. Všechny národy, tedy všichni lidé jednou budou shromážděny na tento poslední soud.

Druhý je ten, že Pán Ježíš soudí jedny stejně jako druhé. Nemá nějaký speciální soud pro křesťany a speciální soud pro pohany.

V čem tedy máme my křesťané výhodu? Zůstaňme jen v rámci toho podobenství! Nehledejme jinde v Bibli slova milosti, o odpuštění hříchů, o Ježíšově vykupitelské oběti! Přečetli jsme si podobenství, kde Pán Ježíš na konci věků soudí všechny lidi. Ta naše výhoda je v tom, že my si to můžeme přečíst už teď. Vidíme, jak v tom podobenství jsou lidé překvapení – a my být překvapeni nemusíme! My jsme přece křesťané, proto věříme Bibli. A protože čteme i toto podobenství, tak tím pádem už teď známe, podle čeho bude soudce soudit. Co bude na posledním soudu důležité. Co dělají či nedělají ti, kteří na tom soudu dopadnou dobře a co dělají či nedělají ti, kteří na tom soudu dopadnou špatně.

Jasně – je to jedno podobenství z mnoha, je to jeden příběh z stovek které se zase na poslední soud dívají z jiných stran. Ale my dneska čteme toto podobenství a to nás tedy chce poučit o jedné konkrétní věci, která je určitě důležitá, protože jinak by to podobenství Pán Ježíš lidem nevyprávěl.

Úvod jsme probrali. Pán Ježíš, Syn člověka, bude soudit všechny lidi a my máme ohromnou výhodu v tom, že víme, podle čeho je rozdělí.

Druhý obraz je krátký a asi nejméně zajímavý. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje… ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Vykladači se neshodli, co je na ovcích dobrého a kozlech špatného. Podle jedněch jde o to, že kozlíci jsou trkaví a nenechali by ovce vyspat. Podle jiných je kozlík dobrý jen na porážku a na maso, zatímco ovce se nechají žít, protože třeba i deset let budou dávat vlno, mléko a jehňata. Ať už to bylo jakkoliv, sumář je jasný. Dělí se na dvě party, každá jde na jednu stranu. Ti napravo – tedy ovce – dopadnou dobře, ti nalevo – tedy kozlové – dopadnou špatně.

A teď ta třetí část. Ta nejdůležitější, protož z ní se dozvíme, co máme dělat, abychom se dostali doprava mezi ovce a tím pádem do nebe. Celé se to tolikrát opakovalo, že bychom už na konci prvního přečtení mohli vypravěči napovídat. A o to tu jde! Proto se to tak dokolečka opakuje! Opakování je matka moudrosti. Je to jako ve škole. Ty důležité věci se opakují pořád dokolečka, aby se co možná vryly do paměti. Máme tu 6 konkrétních příkladů, které jsou pro Syna člověka, tedy Pána Ježíše důležité: hlad, žízeň, na cestách, nahý, nemocný, ve vězení. Lidem, kteří mají hlad či žízeň, jsou na cestách, nemají co na sebe, jsou nemocní či ve vězení – těm je potřeba přiměřeně pomoct.

To první, co by nás mohlo asi zarazit, tak je nepřítomnost čehokoliv „duchovního“. Když už víme, že ten soudce u posledního soudu je Pán Ježíš, tak to se ptá po naprosto obyčejných věcech – mít co jíst a pít, mít kde spát, mít co na sebe, nebýt opuštěný v trápení nezaviněném i zaviněném (nemoc, vězení). Neptá se, jestli ti lidé věřili v Boha, zvěstovali evangelium, četli Bibli. Jasně – jsou zase jiná místa v Bibli, kde je důraz položen na víru v Ježíše, který byl ukřižován a třetího dne vstal z mrtvých. Ale teď ne a tak to vezměme vážně. Máme-li vedle sebe člověka, který má fakt problém v těchto nejzákladnějších věcech, je potřeba se nějak postarat, aby ho neměl. Pomáhat potřebným – to je přesně to, co po nás Pán Bůh chce a co odměňuje vstupem do nebe.

Žijeme v jiné době, než Pán Ježíš. Dnes fungují sociální služby, které tu nejkřiklavější nouzi dokáží řešit. Hlad, žízeň a zvláště u toho oblečení je to zřejmé, že touto nouzí u nás opravdu nikdo trpět nemusí. Když už, tak někde dál ve světě a to je pak zase o něco složitější, jak zajistit, aby se ta naše pomoc opravdu dostala těm potřebným. Vlastně mi z těch šesti Ježíšových příkladů pro dnešní dobu a lidi kolem nás zůstává nejzřetelnější asi jen ta návštěva nemocných. Prostě někdo je marod a nemůže mezi lidi. Je mu smutno, je sám.

Na závěr pak to nejdůležitější – proč to u všech všudy máme dělat? Proč se máme starat o kdo ví koho hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení? Protože tím sloužíme Bohu. To je jedna z podob boho-služby. Protože máme rádi Pána Ježíše a chceme pro něj něco na tomhle světě dělat, tak on nám tímto podobenstvím ukazuje, jak na to. Když takhle pomůžeme kterémukoliv potřebnému, tak to v tu chvíli byla bohoslužba, která se Pánu Bohu líbí. Takovéto lidi pak přijímá k sobě do nebe.

Amen.