Mt 27,46–49 – Elijáš na Chorébu – kázání J. A. Dusa

Milí přátelé,

žijeme v těžké a nejisté době, v době plné obav a hrozeb. Války a zemětřesení, ekologická krize, oteplování planety, stěhování národů – to jsou fakta, která na nás dopadají, i když s různou intenzitou, jinak u nás ve střední Evropě, a jinak třeba Ukrajině nebo ve Středomoří. Vedle přírodních katastrof jsou tu ty politické, i v našem malém měřítku postupuje destrukce demokracie a opakuje se normalizace – slušní lidé odcházejí z úřadů nebo jsou vyhazováni, a na jejich místo přicházejí lidé, kteří ničemu nerozumí, zato mají tu správnou stranickou legitimaci. Abychom zůstali u jednoho příkladu – s tím suchem chtějí bojovat tak, že do řek nalejí ještě více betonu; na zaschlou, tvrdou zeminu naházejí ještě více hnojiv, a podle hektarového kritéria nasypou ještě víc evropských dotací do těch největších agropodniků, tedy s největší rozlohou. A mezitím na vládních úřadech, tam, kde by měli rozhodovat odborníci na slovo vzatí, panují lidé, pro které ekologie je sprosté slovo, vědeckému poznání se posmívají, a místo toho šíří bláboly, cituji, „klimatická krize už skončila“. Pro každého, kdo má jiný názor, mají jenom posměch.

Jenže to není nic nového pod sluncem. Takhle to znal už náš žalmista, se kterým jsme zpívali, že všude kolem nás jsou „jazyky pyšné a ústa plná lstivosti“ (EZ 12/2); takhle to prožíval Elijáš, když utíkal na poušť před královnou Jezábel, a byl tak vyčerpaný, že si přál umřít; a stejně tak se cítil osamocen i sám Pán Ježíš, když visel na kříži a volal „Pane můj, Pane můj, proč jsi mě opustil?“ A protože to oslovení „Pane můj“, tedy „Elí, Elí“, vypadalo trochu jako jméno proroka Elijáše, byla to voda na mlýn posměváčkům: „Hele, on volá Elijáše, ha há, tak na to si počkáme, podíváme se, jestli přijde Elijáš a vysvobodí ho!“

Byla to jenom náhoda? Evangelista Matouš si to nemyslel, a proto to pro nás zapsal – ti posměváčci se totiž nevědomky trefili do černého. Ježíš a Elijáš opravdu měli mnoho společného. Měli své chvíle na vrcholu – Eliáš na Chorébu, což je podle tradice jenom jiné jméno pro horu Sinaj, kde Mojžíš dostal Tóru, a Ježíš zase podle Matouše proslovil před svými učedníky a shromážděnými zástupy celé tři kapitoly svého kázání, které proslulo jako tzv. Kázání na hoře. A nejen to – podle Matouše i dalších evangelistů se zase na jiné hoře – na hoře Proměnění – ti oba dokonce setkali – v té krásné vizi se sešli ve třech s Mojžíšem.

Jenže oba zažili také chvíle, kdy byli úplně dole. Nejhlubší depresi. Elijáš prchá před královnou Jezábel a volá k Hospodinu: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život,“ a Ježíš na kříži: „Pane můj, proč jsi mne opustil“. Vlastně oba říkají hrozné, nepředstavitelné věci a může nám to připomenout taky Jóba, který proklínal den, kdy se narodil, a trpce Bohu vyčítal utrpení, které na něj seslal.

Jak vůbec mohou být takové věci v Bibli? Jak někdo může takhle obviňovat Boha? Inu, je to proto, že Bible je kniha hluboce pravdivá, nezavírá oči ani před tím nejhroznějším, co člověka může potkat. Žádný laciný optimismus, žádné náboženské pozlátko, žádné evangelium úspěchu. Všichni, kdo si Ježíše přivlastnili – ve všech těch modlitbách, chvalozpěvech, kázáních – ať už jsou to soukromé meditace, nebo hromadná, stadiónová představení – všichni, kdo si z Jezulátka udělali maskot svého úspěchu a svého pohodlíčka, – všichni, kdo se tak naparují, že mají Ježíše jako svého kamaráda, který je nikdy nenechá ve štychu a zařídí, aby jim v životě všechno hezky klapalo – a navíc ještě tak rádi druhé poučují, moralizují a komandují, jak mají žít s Ježíšem, a jak mají být vzorní a mravní… ti všichni jsou na omylu. – Dovolte mi jednu vzpomínku na jednu písničku skupiny Genesis, je stará asi třicet let, a v refrénu se říká „Jesus he knows me, he knows I’m right“ (volně: „Pán Ježíš mě zná, a ví, že se mnou je všechno v pořádku“) (Genesis, album We can’t dance, skladba Jesus he knows me, 1991)… Tak tohle všechno, milí přátelé, je jedna veliká, pokrytecká lež. Nic s námi v pořádku není, a ono se to hnedle ukáže, když přijde životní neštěstí – stane se něco naprosto nepochopitelného a nespravedlivého – Jób ztratí v jediný den všechny své syny i dcery – Ježíš visí na kříži a už má na kahánku – Elijáš se belhá pouští pod žhavým sluncem a přeje si umřít – anebo dnes, když po celé Evropě lidé umírají vedrem a kousek za hranicemi poletují smrtonosné rakety a drony. Tehdy nám nepomůže usměvavý Bůh z reklamních plakátů, ten, kterého jsme nosili před sebou ve slavnostních průvodech, kterým jsme se pyšnili, kterého jsme s laskavým a shovívavým úsměvem nabízeli svým nešťastným nevěřícím spoluobčanům. To jsou chvíle, kdy všechna slova ztrácejí svou platnost, a zejména ta naučená slova o Bohu. O tom Bohu, který se zčista jasna obrátí proti slušnému a spravedlivému člověku – na Jóba sešle katastrofy, na Elijáše Jezábel, a Ježíše nechá viset na kříži. To jsou chvíle, kdy i ti nejsvětější propadají zoufalství a obviňují Boha z toho nejhoršího, – a jsou to taky chvíle, kdy nám, kteří to ze svého pohodlí sledujeme, nejlépe sluší mlčení. Když se Jóbovi přátelé doslechli o jeho neštěstích, přišli, sedli si k němu do prachu a mlčeli sedm dní a sedm nocí – což bylo to nejrozumnější, co mohli udělat.

A právě tak mlčel i Bůh, když k němu Elijáš volal. „Vezmi si můj život,“ stýskal si Elijáš, a co Hospodin? Myslíte, že ho začal napomínat? Že ho začal kárat, aby se nerouhal? Nic takového. Hospodin mlčí. Hezky jedno po druhém. Elijáš usne pod keřem a když se probudí, dostane od Hospodina jediný úkol: „Vstaň a jez!“ Zachovej klid a obnov životní síly. Elijáš to udělá, a hle, zdá se, že ta žalostivá nálada ho přešla. „Pojedl, napil se a opět ulehl.“ V tom ho anděl osloví podruhé. Ale opět – žádné výčitky, žádné moralizování. To, co teď uslyšíme, směřuje pouze do budoucnosti: „Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu.“

Připrav se, bude to krušné, a my už víme, že to potrvá čtyřicet dní a čtyřicet nocí. A to číslo není náhodné, protože v osobě jednoho Elijáše nám autor připomíná celý izraelský lid, který taky putoval čtyřicet let v poušti, poté, co se odvrátili od Hospodina. Však něco podobného za chvíli uslyšíme od samotného Elijáše: „Izraelci opustili tvou smlouvu…“ atd.

Elijáš poslechl. Vstal, najedl se, vydal se na cestu. Už si nestěžuje na to zlé, co se mu přihodilo, dokonce se ani neptá, kam má vlastně jít. Prostě poslouchá. Čtyřicet dní a čtyřicet nocí putuje pouští – a během té dlouhé doby nikdo nic neříká – tak jako neslyšíme nic bližšího ani o těch čtyřiceti dnech a nocích, které na poušti strávil Ježíš. Oba dva mlčí, Bůh i Elijáš. Takové zvláštní bezčasí, kdy se zdánlivě nic neděje, ale ve skutečnosti Elijáš sbírá síly, přesněji řečeno, Hospodin mu dodává síly pro to, co přijde.

A co přišlo? Kam Elijáš přišel? Na horu Choréb. To je vlastně jen jiné jméno pro horu Sijón, kde Mojžíš dostal Boží zákon, Boží Tóru. A Elijáš zde taky dostane svou vlastní Tóru, to jest svůj zvláštní, osobní návod, instrukci, která mu ukáže, jak dál. Na hoře Choréb se zase oba rozpovídají. Elijáš i Hospodin.

„Co tu chceš, co ty tady, Elijáši?“ A Elijáš odpovídá. Hezky jedno po druhém: Nejdříve co se stalo: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem.“ A jak to teď vypadá? A jaké jsou vyhlídky do budoucna? No, nejsou zrovna valné: „Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“

A Hospodin to Elijášovi nevymlouvá. Jakoby přijímal to, k čemu Elijáš dospěl. Skutečně, chceme-li někomu pomoci, musíme nejprve pozorně naslouchat, co říká, vcítit se do toho, jak situaci vidí on. Nikdo není zvědavý na naše rychlé a rozšafné nápady, na naši lacinou útěchu.

Co teď Hospodin udělá? Rozmáchne se snad a smete svým bleskem pyšnou Jezábel? Anebo sešle vojsko andělů, aby v čele s Elijášem vyrazili do boje?! Řešení není tak jednoduché. Řešení musí začít u Elijáše samotného, u toho, co Elijáš o samotě promyslel. Teprve potom musí Elijáš předstoupit před Hospodina. Postavit se před něj tak, jako se staví služebník před pána a přijímá rozkazy. „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“

A hle, zvedá se vichr, a jak by ne, vždyť o Hospodinu se mluví jako duchu, který se vznáší nad propastí (Gn 1). A hle, země se třese, a jak by ne, vždyť to je jako když Hospodin trestal na poušti vzpurné Izraelce (Nu 16). A hle, plameny šlehají, a jak by ne, vždyť i Mojžíšovi se Hospodin ukázal v hořícím keři (Ex 3). Tolik různých způsobů, jak si Boha představujeme, tolik fantastických úkazů! Jak snadno si Boha dosadíme tak či onam, jen když je to hodně veliké a rámusivé a hrůzostrašné. – My lidé rádi vyhledáváme věci zvláštní a pozoruhodné, fantastickou podívanou, neuvěřitelné historky. Jenže Boží ruka se nás může stejně tak dobře dotýkat i v docela všedních událostech. I v drobných příhodách všedního dne můžeme cítit Boží přítomnost a radovat se z ní, i každodenní povinnosti můžeme vnímat jako Boží úkoly. Pán Bůh je přítomen, budeme za chvíli zpívat spolu s Aloisem Adlofem, který se někdy před sto lety účastnil díla křesťanské mládeže (později YMCA): „Před tvým obličejem chceme vždycky chodit, rač nás v Duchu, v pravdě vodit, ať se jen den jak den v tobě těšit smíme a tě velebíme.“ (EZ 166/3 = NEZ 244/3)

Elijáš na poušti zmoudřel. Už asi ví, že Hospodin jedná jinak, není to nějaký hromovládný Zeus nebo Perun. Elijáš si počká na hlas jemný a tichý. – A tak i my, když kolem nás zuří války a katastrofy, nenechme se zmást a nehledejme ve všem Boží záměr. Pán Bůh je přítomen, jenže třeba jinak, než jsme si představovali. Neposlouchejme povyk, co nás obklopuje ze všech stran, ale postavme se zpříma – přestaňme se krčit někde pod keřem a schovávat v jeskyni – hleďme přímo k Hospodinu, postavme se před jeho tvář jako jeho služebníci – „přímé si nás učiň, pokorné a vroucí“ (Adlof) – a slyšme jeho hlas: hlas tichý a jemný, protože ten, kdo skutečně rozkazuje, nemusí křičet.

Hospodin totiž – jako správný Žid – dává přednost jemným otázkám. „Kde jsi, Adame?“ zeptal se v ráji. „Co tu děláš, Hagar?“ zeptal se v Beeršebě – ano, ve stejné poušti, kde si zoufal Elijáš, si kdysi dávno zoufala Hagar, druhá Abrahamova manželka, kterou Abraham a Sára vyhnali do pouště a ona tam umírala hladem a žízní s malým dítětem – ano, takhle to stojí v knize Genesis, protože Bible nezavírá oči před žádnou lidskou krutostí a ani největší vzory věřících nelakuje narůžovo (Gn 21,9–21).

A tak se Hospodin ptá i Elijáše, a ptá se ho opakovaně, protože teprve správné otázky člověku pomohou uspořádat si mysl a orientovat se; po správné otázce se objeví správné řešení. Proto ta stejná otázka: „Co ty tady, Elijáši?“, a Elijáš zase odpovídá úplně stejně a bezútěšně, jako by to normalizační bezčasí pokračovalo navěky. Jenže ve skutečnosti to tak není! Elijáš je právě teď připraven, aby vyslechl svůj úkol. Teprve poté, co si sáhl na dno, teprve po dlouhé rekonvalescenci, jak fyzické, tak i duševní, – teprve teď se začne mluvit o budoucnosti. Hospodinova slova přímo navazují na to, co řekl Elijáš. Hospodin také mluví konkrétně. A jde to ráz na ráz: „Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela … Jehúa … a Elíšu …“.

Ano, zase se něco bude dít. Dějiny pokračují. Z osobního maléru jednoho zkrachovalého proroka se vyklube nové, politické řešení pro celý Izrael. Ale nebude to Hospodinův hněv z nebe, nebude to potopa ani zemětřesení, co způsobí tuto zázračnou změnu. Budou to lidé, konkrétní a nesvatí lidé: dokonce i pohané ze sousedního Aramu. A teď jeden malý „spoiler“, prozrazení pointy: nebude to nic hezkého. Ti lidé, které Elijáš pověří vládou, budou lidé krutí a sobečtí. A až budeme později v Knihách Královských číst o krvavých činech Jehúových a Chazaelových, řekneme si asi: opravdu to chtěl Hospodin takhle?! Opravdu si Hospodin přeje jen pomstu a vraždění? Bible nám později naznačí, že tomu tak není. Nikdo o sobě nemůže tvrdit, že je ztělesněním Božího plánu: ani Elijáš či Elíša, ani Chazael či Jehú, ale ani takoví skvělí králové jako David či Šalomoun nebyli bez chyby.

Jenže vedle všech těch lepších i horších proroků a králů je tu ještě někdo jiný – jsou tu lidé, jejichž jména se nedostala do historických záznamů: je tady „sedm tisíc těch, jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila“. Ovšem, před několika lety podnikl král David sčítání obyvatelstva, takže my víme, že těch sedm tisíc by byla jenom jedna setina z bojeschopných mužů v Izraeli. Co zmůže taková hrstka? Nuže, ta hrstka je důležitá prostě proto, že představuje naději. Sedmička je číslo dokonalosti, tedy dostatečné množství, a zde je sedm tisíc životů, sedm tisíc zvláštních, osobních dějů, ze kterých se skládají Boží dějiny: sedm tisíc nitek, které probíhají tím tupým bezčasím, – pár stovek chartistů a všelijakých outsiderů uprostřed normalizace – a dnes je to pár stovek nebo tisíců poctivých novinářů, vědců, nebo učitelů, kteří uprostřed blábolení píší a říkají pravdu. A my si můžeme říci společně s Elijášem: Proč bychom se k těmto lidem nemohli přidat i ty a já? A tak si Elijáš dovolí obrátit pořádek Hospodinových slov. Ta radostná zpráva o sedmi tisících je pro něj vlastně nejdůležitější. Pro něj je teď prvním úkolem to, co zaznělo naposled: vyhledat Elíšu, syna Šáfatova. Na krále a vojevůdce je dost času. Tak jako Kristus povolal nejdřív rybáře, Elijáš teď potřebuje zdatného oráče.

Milí přátelé, o Elijášově příběhu by se dalo mluvit mnoho, ale dnes si z něj můžeme aspoň tři poučení. (1) Když stihne neštěstí někoho blízko nás: buďme chvíli zticha, dejme prostor i zoufalství i slzám, vždyť je to přirozené; nemoralizujme, nevynášejme ukvapené soudy; nemlaťme člověka po hlavě biblickými citáty, neprodávejme mu Jezulátko, ani Ježíše coby Superstar, jako rychlé a snadné řešení; jen mu pomozme načerpat základní životní síly. (2) Za druhé, když stihne neštěstí nás samotné, opět platí: zachovejme klid a načerpejme síly; udělejme si čas na přemýšlení o tom, co bylo a co je; na tržišti zázraků a zaručených receptů na štěstí si zahalme tvář a neposlouchejme, když se nám vnucuje tohleto nebo tamhleto; soustřeďme se na Hospodina a jeho slovo, na jeho tichý hlas a jemné otázky, které nás navedou na správnou cestu. (3) A za třetí: neříkejme, že jsme sami, že „všichni věrní vyhynuli“, všechno je ztraceno. Vždycky je tu sedm tisíc věrných, a pro začátek stačí, když si najdeme jednoho. Tak jako Elijáš Elíšu. Uprostřed válek a hromobití, uprostřed lží a blábolů a spektakulárních gest – Hospodin si zachovává své věrné, jejichž jména jsou navěky zapsána v knize Beránkově, a v jejich tichém, jemném hlasu je Pán Bůh přítomen i mezi námi. Amen.

Přímluvná modlitba a Otčenáš

Pane Ježíši Kriste, ty jsi za nás trpěl a překonal jsi chvíli zoufalství, když se zdálo, že všechno definitivně skončilo. Prosíme, dávej nám naději, když si zoufáme, dávej naději i lidem kolem nás ve všelijakých trápeních. Prosíme tě za nemocné a za ty, kteří ztratili své blízké, za lidi trpící hladem a bídou, za lidi žijící v nelidských totalitních režimech, za lidi uprostřed válek. Zejména tě dnes prosíme za dva regiony – za lidi na Ukrajině, kteří zadržují ruskou agresi stalinského typu na hranici Evropy, a tak nám vykupují čas – dej, abychom ten drahocenný čas dokázali dobře využít. A také tě prosíme za lidi v Izraeli a v Palestině, uprostřed konfliktu, který nemá jednoduché řešení a z obou stran je podněcován lháři a fanatiky, kteří se dovolávají Božího jména a náboženských knih. Prosíme, dej, aby tam všude k lidským srdcím promlouval tvůj tichý a jemný hlas – aby se ozývaly spíše tiché, věcné otázky, než arogantní příkazy – aby po celém světě převládl soucit a myšlení bez předsudků – aby se všude rozlilo tvoje milosrdenství a spravedlnost – a pomoz nám, abychom i my k tomu dokázali svým malým dílem přispět. Vyslyš, Pane, i všechny naše prosby, které jsme tu nevyslovili, a vyslyš nás, když se jako děti obracíme k tvému Otci, tak jsi nás naučil: Otče náš…