Mt 28,16–20

Písně: 616, S364, Než Ježíš k Otci odešel, 353, 485

Introit: Ž 136,1
Čtení: Sk 1,1–12
Text: Mt 28,16–20
Poslání: 1K 2,9

Milé děti, milí bratři a sestry,

slyšeli jsme dvě biblická čtení z těch úplně posledních dní či hodin, ve kterých se Pán Ježíš stýkal s učedníky. A pak přišlo nanebevstoupení. 40 dní po Velikonocích. Vychází to na čtvrtek. V některých kostelích se dělají speciální bohoslužby právě na čtvrtek nanebevstoupení Páně.

Pán Ježíš se loučí. Loučení – kdy jste se s někým loučili? S někým na krátkou dobu, s někým na hodně dlouho? Co člověk prožívá, když se s někým loučí? Docela často smutek. Ví, že se mu bude stýskat. Co to znamená, že se člověku stýská? Vzpomíná na to, co prožil a je mu líto, že to neprožívá zas. Chtěl by to prožívat znovu a znovu. Ale ten druhý tady není. Jsme s ním tak nějak spojeni, a když se to spojení přetrhne, tak to je nepříjemné. Někdy dokonce moc nepříjemné.

Tady můžeme trochu porozumět tomu, co prožívali učedníci, když se loučili s Pánem Ježíšem. Prožili s ním spoustu hezkých věcí, bylo jim s ním dobře. Určitě by byli rádi, kdyby to pokračovalo dál. Jenže Pán Ježíš nechce, aby to pořád pokračovalo dál úplně stejně. Sám má před sebou ještě nějakou práci.

Pán Ježíš odchází do nebe. Svátek se jmenuje „Nanebevstoupení Páně.“ Proč vlastně šel do nebe? On sám to vyjádřil tak, že jde pro učedníky „připravit nebeské příbytky“. Připravit to v nebi pro nás, až tam přijdeme. V tom mu učedníci nijak nepomohou, to je jeho práce. Učedníci se ale alespoň můžou těšit na to, jaké jim Pán Ježíš připraví překvapení, až přijdou do nebe za ním.

Učedníci ale také dostávají nějakou k práci tady na zemi. Tohle nebylo jen tak ledasjaké loučení. Ahoj, a na viděnou! Trochu může připomenout situaci, když rodiče nechají doma děti samotné. To už určitě někteří z vás také zažili. Určitě ne všichni. Proč není možné nechávat některé děti samotné doma? Rodiče nenechají doma samotné úplně malé děti. Nebo děti, o kterých vědí, že by to nezvládly. Jasně, že na to už i dítě musí být trochu starší. Mít už nějaké schopnosti a zkušenosti.

Je to loučení, takže i tak tam může nějaké to stýskání, ale je tam ještě něco navíc. Rodiče dávají dětem při odchodu nějaké úkoly – neotvírat cizím lidem, udělat domácí úkoly, vyvenčit psa, uklidit si věci…

Rodiče něco řekli. Pak odejdou – ale tyhle věci platí to pořád! To, že jste doma sami, neznamená, že si můžete dělat úplně cokoliv. Protože je naprosto jasné, že ti rodiče se někdy vrátí. Tu a tam dokonce zavolají, jestli je všechno v pořádku. Ale ani to není potřeba. Jen to vědomí, že se jednou vrátí a zkontrolují to, bohatě stačí.

Pán Ježíš tu nechal svoje učedníky. To znamená, že jim věřil, že to zvládnou. Asi počítal s tím, že tu a tam něco zvrtají, ale věřil, že i přes nějaké ty chybičky to celé dopadne dobře. Dal jim také nějaké úkoly: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. Mají vyrazit do světa a mezi lidmi mají tři úkoly: (1) získat učedníky, (2) křtít a (3) učit.

To je úkol pro celou církev, tedy pro každého z nás. Na někoho víc vyjde to získávání, na jiného křtění, na dalšího učení. Ale můžeme zkusit vymyslet, jak se takové věci dělají. Jak se můžou (1) získávat noví Ježíšovi učedníci, (2) jak se křtí a (3) jak se učí.

Jak získat nové učedníky? Třeba tím, že kamaráda pozvete na dorost, na tábor či do kostela…

Jak křtít? Až na vzácné výjimky – poslat ho za farářem.

Jak učit? Společně číst Bibli, modlit se, účastnit se akcí v kostele…

Nejsme na to sami. Pán Ježíš nám přislíbil svoji pomoc. Ale o tom, jak je tu Pán Ježíš s námi, o tom si budeme vyprávět za 14 dní, až přijdou Svatodušní svátky

Amen.