Mt 3,1–12

Introit: 2K 5,19–21
Čtení: Iz 11,1–10
Text: Mt 3,1–12
Jan Křtitel je muž, o němž evangelia vyprávějí víc a mnohem podrobněji než o ostatních postavách Ježíšova příběhu. Událostem kolem jeho narození věnuje Lukáš dokonce celou první kapitolu. V jeho vyprávění sám anděl Gabriel, tentýž, který přišel do Nazaretu za dívkou Marií, oznamuje starému knězi Zachariášovi budoucí poslání jeho syn: připravovat lidi na příchod Páně. Narození tohoto vymodleného dítěte je prozářeno světlem naděje, o níž zpívá rozradostněný Zachariáš: „Půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu.“ (L 1,76)

Jan je vskutku postava adventu, doby očekávání a přípravy na příchod Páně. Vyhlíží jej stejně jako proroci Starého Zákona: „Ten, který přichází za mnou, je silnější než já.“ Jan byl silný, když dokázal pohnout zástupy, které jdou ze všech stran za ním k Jordánu, ale jeho naděje se upíná k tomu, který je mnohem silnější. „Lopata je v jeho ruce, pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpek, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“ Tento obraz, obraz Božího soudu, má Jan před očima a proto káže a proto křtí. Obsah jeho kázání je velmi stručný: „Čiňte pokání, protože se přiblížilo království nebeské.“ Protože je soud přede dveřmi, dejte svůj život do pořádku a začněte brát Boha vážně: království nebeské se přiblížilo a je nejvyšší čas začít jinak.

Ti, kteří přišli za Janem a slyší jeho zvěstování, jsou lidé odchovaní Biblí, někteří jsou přímo z Jeruzaléma, kam chodí pravidelně do chrámu. Jan totiž nekáže pohanům, ale zbožným Izraelcům, kteří o Bohu mají informace takříkajíc od mateřské školky. Ale jak zdůrazňuje právě náš text z Matouše, Jan je vůbec nevyzývá, aby se dali pokřtít, jako by snad právě to bylo nejdůležitější. Ve skutečnosti je nejdůležitější něco jiného: vnitřní obrat k Bohu, vědomí své hříšnosti a touha po Božím smilování. To je obsah Janovy výzvy: „Čiňte pokání, protože se přiblížilo království Boží.“ Křest bez pokání, bez proměny srdce, je jen únik před Bohem.

I dnes si lidé představují, že určitý rituál či náboženský obřad jim přinese nějaký mimořádný zážitek. Proč by jím neměl být třeba křest v Jordánu? Moderní člověk, který si rád zvyšuje adrenalin nejrůznějším riskováním, je stejně tak chytlavý na všechno, co je tajemné a přitom žalostně povrchní. Zdá se, že povrchnost a úplné nepochopení svého kázání o pokání poznal Jan Křtitel u těch, kteří patřili k duchovní elitě Izraele. Vůbec neměl radost, že chtějí být pokřtěni, protože v jejich případě křestní akt neměl s pokáním a vnitřní změnou nic společného. „Když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází ke křtu, řekl jim: Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéct před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání.“

Ani křtem nemůžete se před Bohem zachránit, pokud se duch pokání neprojeví ve vašem životě. To říká Jan těm, jež oslovuje jako rodinu zmijí. Ani starozákonní proroci tak drsně, ne-li urážlivě nemluvili. Ale Jan – právě proto, že nebeské království je blízko – nemůže zamlčet ani těm zmijím náturám, že „sekera už je na kořeni stromu a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ Boží soud už klepe na dveře, sekera je připravena, oheň už hoří. To všechno má člověka vést k pokání, jenže ten si vždycky hledá nějakou únikovou cestu, aby mohl zůstat stejný jako dřív. U Janových posluchačů to bylo přesvědčení, že jsou potomci Abrahama, že už tím mají u Boha protekci a kvůli Abrahamovi se jich nakonec ani ten Boží soud tak moc netýká. „Nemyslete si, že můžete říkat: Náš otec je Abraham!“

I v dnešní době je toto slovo nadmíru aktuelní. Nejen Židé, ale stejně tak muslimové se hlásí k Abrahamovi jako ke svému praotci. A křesťané ústy apoštola Pavla o něm vyznávají: „On je otec nás všech“ (Ř 4,16). Každá z těchto tři duchovních kultur si dělá na Abrahama výsadní nárok; je to zřejmé především v Jeruzalémě, kde tento nárok může se nebezpečně promítnout do světové politiky. Ale Janovi jde především o to, že ani veliká postava Abrahamova u těch, kteří z něho vyšli a hrdě se k němu hlásí, nenahradí opravdové pokání. Nemůžeš se na nikoho odvolávat, když stojíš sám před Bohem, ani na své velké předky, ani na reformátory či světce, ani na církev. Bůh se bez toho všeho obejde, ničím, ani posvátnými tradicemi, se nedá ovládnout a spoutat. „Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi děti stvořit z tohoto kamení.“ Ani téhle studené sprchy neušetřil Jan Křtitel své pyšné křtěnce, kteří si byli jisti, že kvůli Abrahamovi se to pokání nemusí brát tak vážně.

Jan je žádá na prvním místě. A poslechnout není nic lehkého. Pokání je změna myšlení, kdo z nás to dokáže? Ale Jan to skoro nemožné spojuje s tím, že se přiblížilo království nebeské. Když je Bůh blízko, může člověk být jiný, než byl. Činit pokání jen ze svých sil nedokážeme, ale Pán Bůh člověku pomáhá, aby nezůstal u žádných formalit, ale aby si dokázal uvědomit svou naprostou odkázanost na jeho milost, bez níž není naděje.

Jan ve svém adventním očekávání viděl Přicházejícího jako toho, který bude soudit. Je to zcela v souladu s nadějí starozákonních proroků. Však Izaiáš vyhlížel proutek z kmene Jišajova, mesiášského krále, který konečně udělá pořádek, když „žezlem svých úst bude bít zemi a dechem svých rtů usmrtí svévolníka.“ (Iz 11,4) Bůh v tom, jehož pošle, zatočí se zlým světem a se zlými lidmi. Toto očekáváni má Jan Křtitel.

A přece tento veliký připravovatel cesty, pokorný svědek Přicházejícího, jemuž ještě nevidí do tváře, se naštěstí mýlil. Nepřišel ten, který by nám to spočítal a strčil nás do ohně jako plevy, zlikvidoval nás jako plemeno zmijí. Přišel ten, v němž Bůh usmířil svět se sebou, jak píše apoštol Pavel Korinťanům a dodává: „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedInosti.“ (2 K 5,21) On odhodil tu lopatu, která hází plevy na oheň, a z lásky k těm plevám do toho ohně Božího soudu vstoupil; Bůh mu určil odsouzení a smrt, abychom my měli života naději.

Amen.