Mt 4,1–11

Písně: 454, 203, 164, 689, 274

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Introit: Zj 1,12–17
Čtení: 1Tm 6,3–11
Text: Mt 4,1–11
Poslání: 1K 10,12–13

Milé sestry a milí bratři,

tato pasáž z Písma Svatého je nám všem nepochybně velice důvěrně známa. Položme si tedy ruku na srdce: Kdo z nás nikdy nepodlehl pokušení…? Odpověď je nasnadě a více než zřejmá: Pokušení jsme během svého života dozajista někdy podlehli všichni; a pravděpodobně vícekrát. Já sám bych svá pokušení, malá i větší, jimž jsem podlehl, na prstech rozhodně nespočítal. A nedělám si žádné iluze, že ostatní na tom jsou o mnoho lépe; vždyť podlehnout pokušením je tak snadné a Bohu žel, někdy i tak lákavé… Pokud pokušení možná byl mohl podlehnout i samotný Ježíš – anebo si to Ďábel ve své vlastní namyšlenosti alespoň myslel – jak bychom mu potom mohli odolat my lidé…?!?

Zaklapnout budík a spát dál – však ono to už nějak dopadne. Zdaleka se vyhnout samoobsluze – však ten chleba může koupit někdo jiný. Neseznámit partnera s důležitou zprávou – měl by přece pochopit, že jsem po práci přesycen komunikací. Odložit opravu světla v koupelně na neurčito – na otevřené dveře do předsíně si už přece všichni dávno zvykli. Se zalíbením se ohlédnout za slečnou v minisukni – třeba si toho manželka ani nepovšimne. A mohly by následovat desítky dalších podobných příkladů drobných pokušení… Nejsou to ale nakonec úplné prkotiny oproti těm velkým?

Celá věc asi tak jednoduchá nebude: Žádný nás přece nenutí vrhat se ze střechy chrámu. Ostatně soudný člověk by těžko uvěřil, že právě jeho při krkolomném pádu zachrání anděl ve svém náručí. Odolat pokušení skočit z Nuselského mostu – pokud nemáme sebevražedné sklony – nám tedy moc práce nedá. Ale co Ježíš Kristus, obdařený Duchem Svatým, schopný činit zázraky, nad nimiž lidský rozum zůstává stát v němém úžasu? Ďábel se koneckonců mohl důvodně domnívat, že přece Bůh, vyznačující se veškerými možnými nadpřirozenými schopnostmi, by si ve své bohorovnosti klidně mohl troufnout vrhnout se dolů a dokázat Ďáblu, že vmžiku přivolá anděly, aby ho zachránili. Ďábel sázel na dvě věci: Zaprvé na to, že i Boží Syn má záporné lidské atributy, že se v něm může probudit náhlá ješitnost a touha právě Ďáblu dokázat, že dát příkaz andělům je pro něj hračka. A zadruhé Ďábel mohl sázet na to, že andělé Ježíše neposlechnou a na pomoc mu nepřiletí. Ďábel tedy mohl dávat jisté procento naděje tomu, že mu v jeho snaze zbavit se Krista pomůžou i andělé. Třeba proto, že nebudou tak rychlí, tak hbití, a třeba, že i oni sami podlehnou pokušení ponechat Ježíše napospas osudu – souhlasili by snad s tím, že sám Ježíš podlehl pokušení Ďábla?

Ale v Ďáblových dedukcích nastala chyba: Ježíš – jistě právě proto, že se jako Bůh vymyká veškerým lidským – ale i Ďáblovým měřítkům – Ďábla neposlechl a jeho pokoušení nepodlehl. Ježíš totiž jako Spasitel, Vykupitel i Vzkříšený pokušení Ďábla, ztělesněného Zla, ani podlehnout nemohl. Zlo nakonec stejně Dobru podlehne, třebaže nám často připadá, že se děje a v budoucnu stane pravý opak.

Andělé ke Kristu nakonec přistoupí a obslouží jej.

I my se rádi necháváme obsluhovat. A nejenom my lidé prostí a pošetilí, ale hlavně mocní tohoto světa. Toho, kdo má moc a peníze, z jakési zvrácené přirozenosti světa vezdejšího obsluhují a klaní se mu. A čím je moc větší a peněz víc, tím je i obsluha mocnější a peněz stojí víc. Apoštol Pavel má pravdu: peníze a láska k nim jsou kořenem všeho zla. Nikoli však peníze jako takové – ty v lidské společnosti potřebuje každý a měl by s nimi rozumně hospodařit – ale zvrácená láska k nim, pokušení nashromáždit jich co nejvíc. A spolu s nimi mít i co největší vliv a moc – tak je to v tomto světě zdánlivě jasně zařízeno. A štědří mecenáši, napomáhající svými penězi bohulibým záležitostem, na síle pokušení mamonem sotva co změní.

Člověka však Bůh obdařil svobodnou vůlí a nikdo se nemusí klanět modlám, mamonu či nejrůznějším celebritám. Člověk přece nemusí závidět boháči jeho bohatství; nemusí podléhat pokušení být také tak bohatý a mocný zároveň. Moc člověka korumpuje; a z tohoto pohledu je lepší být ne–mocným. Vždyť i nemocný na těle může být mocný na duchu a naopak nemocný na duchu v žádném případě není Bohem odmítán. Před Bohem jsme si všichni rovni: mocní i bezmocní, nemocní i zdraví. Navíc všichni máme od Boha příslib, že poslední budou první a naopak.

Pokušení nejrůznějšího druhu je v současném světě čím dál víc: peníze, drogy, alkohol, sex i zábava; k smrti se můžeme i ubavit. Přemíra materiálních statků je kamenem úrazu a možnou předzvěstí konce. My nejsme rovni Bohu, a tudíž se nemůžeme chovat bohorovně. A jakékoli povolení z naší strany, jakékoli nemírné podléhání lákadlům a pokušením našeho konzumního světa se může nakonec snadno stát naším hrobem.

Inteligentní a citlivá dcera mého známého v 19 letech podlehla pokušení drog i našeptávání svého podivného guru a zaplatila za to životem. Mnozí podlehnou pokušení alkoholu a svému přílišnému sebevědomí ve stylu „já se alkoholikem stát nemůžu, mně nic podobného nehrozí“. A přitom se za nimi už potajmu a potutelně s další sklenkou plíží sám Ďábel. Jiní tvrdí, že občasná nevěra je v manželství přece normální a setrvačnost vztahu může i občerstvit. A mezitím se rodinná pouta nezadržitelně drolí jako skála z pískovce a poznenáhlu se jako domeček z karet bortí vztahy nejen mezi manžely, ale i mezi rodiči a dětmi.

Pokusme se tedy takovým pokušením bránit, seč můžeme a umíme – to přece za zkoušku stojí. A mějme přitom na paměti, s jakou noblesou a bravurou se se svým pokušením vypořádal Ježíš. Nepodléhejme jim, tak jako Ježíš nepodlehl. A nebuďme bohorovní – s Bohem se věru měřit nemůžeme. A vězme, že i malé podléhání Zlému může mít časem dalekosáhlé důsledky; že může vést nejen ke ztrátě soudnosti a odpovědnosti, ale i k tragickým životním koncům.

A kromě pokušení od Ďábla nás čekají i zkoušky od samotného Boha. Bůh nás nepokouší, Bůh nás zkouší. Zkouší pevnost naší víry, zkouší, co všechno v životě uneseme, podrobuje nás nejrůznějším zkouškám den co den. Nejsou to ovšem zkoušky, které nelze složit: Bůh se nechová jako král, který nápadníkovi své dcery zadá zjevně nesplnitelný úkol, aby mu princeznu nemusel vydat. Říká se, že láska hory přenáší. A v pohádkách bývá moc lásky tak silná, že i horu dokáže přenést. I víra také někdy svede zázraky. Bez víry by sotva kdo dokázal přežít nacistický koncentrační tábor nebo stalinistický či komunistický lágr. Boží moc umí být tak silná, že člověku pomůže zvládnout zkoušky zdánlivě nepřekonatelné. Bůh nás zkouší neustále; a většinou si to ani neuvědomujeme. Ale Bůh nás zároveň vede za ruku, věrně nás provází našimi životy. Jenom my Jeho můžeme zradit a odvrátit se od Něho. On zrazovat nedokáže.

Nepochybně nás v tragických životních chvílích může napadnout, že Bůh nás zradil a odvrátil se od nás, že nás dočista opustil, když mohl dopustit tuto naši životní tragédii. Vždyť totéž bolestně zvolal i samotný Kristus na kříži: „Bože, proč jsi mne opustil…?!?“ Když i Ježíš ve zkoušce nejtěžší na okamžik zapochyboval, jak bychom potom mohli nepochybovat my lidé…? Domnívám se, a jistě nejsem sám, že na otázku, jak Bůh může na světě dopouštět tak obrovské tragédie, odpověď neznáme a nemáme. Že to pouhým naším rozumem uchopit nelze. Že odpověď u Boha hledáme stále znovu a znovu a zná ji jen On sám.

My už nemůžeme počítat s tím, že se jako Kristův služebník Jan s pomocí anděla odebereme na ostrov Patmos poznat a pochopit Ježíšovo svědectví. My jako křesťané musíme věřit, že Bůh Láska jest. A to Láska velice mocná, mocnější než všechny rány osudu, mocnější než všechny tragédie, co se v našich životech odehrály a odehrávají. A čím absurdnější a nepravděpodobnější nám to připadá, tím hmatatelnější Pravda to je. Boží láska nás ochraňuje a pomáhá nám, pokud již podklesáváme v kolenou, abychom nepadli úplně. Musíme ale Bohu nechat prostor v našem srdci a otevřít mu ho. Teprve potom do něho Láska může naplno vstoupit, uhnízdit se v něm a opanovat ho.

A zároveň s pozorností vnímejme i slova Písem z Listu Jakubova (1,12–14 a 2–3):

„Blahoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, jejž Pán zaslíbil těm, kdo ho milují. Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí.

Mějte z toho jen radost, moji bratři, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti.“

Amen.