Mt 5,14–16

Introit: J 8,12
Čtení: Ef 5,6–20
Text: Mt 5,14–16
Když Ježíš – tak jsme to slyšeli hned na začátku bohoslužeb z Janova evangelia – řekl o sobě veliké slovo: „Já jsem světlo světa“, jako by tím píchnul do vosího hnízda. Farizeové, kteří slyšeli tento Ježíšův výrok, na to měli jedinou odpověď: „Ty vydáváš svědectví sám sobě, proto tvé svědectví není pravé.“ Jinými slovy: tak se vidíš jen ty ve své soběstřednosti, ale je to nesmysl a nedá se to brát vážně. „Tvé svědectví není pravé“ – toto obecné hodnocení Ježíšova nesmírně odvážného slova Jan neopomenul uvést.

Aby člověk je mohl přijmout jako skutečnost, potřebuje k tomu pokornou víru. Ta v Ježíši nevidí snílka, jenž má přehnané ambice, ale Božího Syna, o němž už počátek Janova evangelia ujišťuje: „To světlo ve tmě svítí, a tma je nepohltila“ (J 1,5) Ale to, co Pán Ježíš říká teď v našem oddílu z Matouše prostým rybářům, z nichž si vybral učedníky, je pro víru ještě náročnější. Ti lidé jsou poznamenaní člověčinou jako my všichni, mají své chyby, hříchy a selhání, svému Mistru většinou nerozumí a nakonec ho do jednoho opustí. Ale On jim řekne: „Vy jste světlo světa.“ Jako by jim předal to, co je výsostně jeho poslání, jakoby všem lidem chtěl On zasvítit právě životem svých učedníků.

V židovství byli nejvýznamnější rabíni nazýváni „Světlo Izraele“. Ale tito prostí lidičkové kolem Ježíše nemají žádné zásluhy a nemohou imponovat svou vzdělaností. Přesto jsou světlem nikoliv pro Izrael, ale pro celý svět. To proto, že Ježíš, který sám je světlo světa, je k tomu povolal. On sám je zdroj, z něhož mají své světlo. A to nemůže být někde zastrčeno, ale musí být vidět jako je vidět město na hoře; snad Pán Ježíš myslel na Jeruzalém, na Sión, na Boží lid, na církev, která v učednících má svůj počátek.

Světlo svítí, aby lidé viděli. Tady mají vidět dobré skutky. Učedníci je sami vidět nemusí, ale ostatní ano. A nikoliv proto, aby je obdivovali, ale aby vzdali slávu Otci v nebesích. Pán Ježíš počítá s tím, že lidé mohou být vtaženi do oslavování Pána Boha nejen slovem, ale také životem jeho učedníků. Na tom záleželo tenkrát, tím víc dnes. V evangeliu Lukášově je uvedeno slovo Páně, které vybízí: „HIeď, ať světlo v tobě není tmou.“ (L 11,35) Zřejmě si učedník musí dávat pozor na to, aby světlo nevyhaslo. Musí ho střežit jako svůj vztah ke svému Pánu. Bez spojení s ním zůstává jen tma.

Je třeba veliké víry k tomu, abychom se odvážili se s těmi učedníky ztotožnit. Můžeme jako církev vztáhnout na sebe Ježíšovo slovo: „Vy jste světlo světa“, když víme, kolik vin tíží celé křesťanstvo? Není to přece jen omezeno na ty první následovníky Kristovy tam na Hoře blahoslavenství, kde tato ohromující slova zazněla? Není to až troufalost vidět v křesťanech, rozdělených do mosaiky církví a církviček ty, kteří jsou světlo světa?

Ano, to Ježíšovo slovo může být zneužito lidskou pýchou. Ale bylo řečeno a Ježíš je nikdy nevzal zpět. Jeho svědek apoštol Pavel je si jist, že z hříšných lidí, kteří patřili tmě, jsou děti světla: „I vy jste byli kdysi tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem. Žijte proto jako děti světla.“

Když žijeme ve spojení s Kristem, on působí skrze nás, aby lidé mohli slavit Otce v nebesích z našich skutků. Ježíš s tím počítá, i když my cítíme svou neschopnost. Nespěchá na nás, ale od tohoto úkolu nás také neosvobozuje. A dává nám ujištění, z jehož velikosti se nás zmocňuje závrať: „Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře.“

Amen.