Mt 6,25–34

Introit: Ž 145,15–16.21
Čtení: Ž 104,1 a 13–30
Text: Mt 6,25–34
Dávný skladatel 104. žalmu, který jsme si četli, nám dává nahlédnout do přírody, kde roste tráva pro dobytek, kde vzchází na poli obilí, abychom měli co jíst. Připomíná nám to, co dnes trochu bezmyšlenkovitě bereme jako samozřejmost: že prší, že vychází slunce a měsíc, že v moři je plno nespočetných živočichů, nad nimiž se tají dech. Pro něho to všechno není náhoda, ale dílo Stvořitele, jemuž v úžasu a vděčnosti zpívá: „Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine. Všechno jsi učinil moudře, země je plna tvých tvorů.“ A Bůh celé své stvoření udržuje: „otvíráš svou štědrou ruku a ve své přízni sytíš všechno, co žije.“

Když Pán Ježíš mluví v Kázání na Hoře ke svým učedníkům, také je vede do přírody. Vybízí je, aby zvedli hlavu a podívali se pořádně na ptáky v nebeské výši. A pak mají upřít pozorný pohled na zem: „Podívejte se na polní lilie, jak rostou.“ Tato prostá výzva je o to víc potřebná nám, kteří se okouzleně díváme do obrazovek počítačů či televize nebo na silniční bilbordy, kolem nichž projíždíme. Jistěže mluvíme o přírodě, dokonce dnes víc než jindy, pokořujeme – tak pošetile se to říká – velehory, a nabíjíme se energií, kterou vyzařují různé tajemné lokality. Ale to vůbec není Ježíšův pohled na přírodu, k němuž i nás zve.

On chce, abychom jím dospěli k poznání, že když Pán Bůh pečuje o ptáčky, o to víc pečuje o nás. Když dává květům nádherné barvy – a je to jen na chvilku, než odkvetou, uschnou a skonči někde na ohýnku, jak by nám nedal to, co potřebujeme na sebe. Dívat se Ježíšovým pohledem do přírody znamená za ní vidět nejen Stvořitele, o němž zpívá žalmista svou chválu, ale nebeského Otce, který přece nenechá své děti na holičkách. „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe.“

Tak nám to Pán Ježíš říká, když se díváme na zázraky přírody kolem sebe. Když Bůh otvírá svou štědrou ruku ptáčkům, jak by ji zavřel těm, kdo se ho dovolávají jako jeho děti?

I to nebeské ptactvo, i ty polní lilie nás mají vést k důvěře, že i o nás Pán Bůh ví, že ví o tom, co potřebujeme dnes a co budeme potřebovat zítra. Však právě toho zítřku, té budoucností, kterou nezná, se může ten, kdo nedostal slunnou a bezstarostnou povahu, doslova děsit. Pán Ježíš má proto pochopení. Neslyšíme od něj, že život je krásný, jak se to zpívá v jedné písničce, on ví, že každý den má dost svého trápení. Zítřek také bude mít své starosti. Tak pravdivě nám ukazuje náš život, který nikdy nebude úplně bez nejrůznějších problémů a starostí.

A přece i zítra do všech těch starostí nám budou kázat ptáčci a polní květy o péči toho, který je naším Otcem; který ví, co potřebujeme a jemuž patříme dnes i zítra i na věky. A proto jednu starost, která je na místě, nám Pán Ježíš přímo doporučuje, starost, která nás má zcela naplnit a určit náš život. Máme se totiž starat (to je obsahem onoho „hledat“ v našem překladu) o Boží království a jeho spravedlnost. Všechny ostatní starosti jsou už vyřešeny v náš prospěch, ale tuto máme mít stále: starost o to, aby v tomto nespravedlivém světě se prosazovala Boží spravedlnost a jeho království pokoje a lásky přemáhalo ve zvěsti evangelia lidskou pýchu, nenávist a nevěru. O to nám má jít na prvním místě. Když Šalomoun prosil o moudré srdce, Pán Bůh mu přidal všechno ostatní, o čem snad ani nesnil. A tak to dělá dodnes: „Hledejte především jeho království a spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno.“

Amen.