Mt 7,13n – dvě cesty, dvě brány – křestní kázání

1. čtení: Ex 20,2n

Milý Martine, milá Doro, milý Dane, milá Dorotko, milý Arnošte.

Cestujete rádi? Kde jste byli nejdál? A kde se vám nejvíc líbilo?

Proč vlastně cestujeme? (k moři, kvůli práci, abychom poznali cizí země a lidi, naučili se jazyky, studium)

Co je při cestování nejdůležitější?

Třeba zabalit si ty správné věci.

Mít peníze na cestu.

Ale to úplně nejdůležitější je – dostat se tam, kam chceme. Neztratit cíl. Nezabloudit.

To znamená vybrat si to správné letadlo, nastoupit na loď, která jede tam kam chceme. Prostudovat si mapu nebo správně nastavit navigaci, když jedeme autem.  A stejně tak, když jdeme někam pěšky.

Zkuste si to představit – jdete někam na výlet a najednou jste na křižovatce.

Můžete jít rovně, doprava, doleva. Jak člověk pozná, kterou cestu si vybrat?

• Má mapu
• Má s sebou někoho, kdo ví, kam se jde.
• Může se někoho zeptat.
• Má tu navigaci.
• Je tam cedulka, jako na tom obrázku

Zkuste si teď představit, že takhle je to i v celém našem životě. Každou chvíli se musíme rozhodovat. Tak jako kdybychom byli na cestě a občas přijde nějaká ta křižovatka.

Za vás ještě většinu věcí rozhodují rodiče. Ale čím je člověk starší a větší, tím víc se rozhoduje. Kam půjde, co bude dělat.

Taky se musíme rozhodovat mezi tím, jestli je něco dobré nebo špatné.

Ale jak to udělat? Když jdeme na výlet, tak jsme říkali, že si člověk může vzít mapu. Ale je nějaká mapa pro náš život?

To asi ne. A asi by se nám ani nelíbilo, co přesně musíme dělat, čím se stát, kam jít…

Ale přitom, je přece důležité, kam jdeme. Jestli se v životě neztratíme, nezabloudíme. Jestli bude náš život stát za to.

Co s tím?

Ježíš nám vypráví o dvou cestách. Před chvílí jsme si to četli.

Ty cesty se od sebe lišily. Čím?

• Jedna byla široká a druhá úzká.
• Po jedné šlo hodně lidí a po té druhé ne.
• Ta úzká vede k dobrému cíli a ta široká ne.

Zkuste si zase takové cesty představit. Někdy se říká, že ta úzká je těžší, ale podívejte se na pár obrázků.

Podívejte těch lidí. Když si člověk není jistý, kam má jít, co má dělat, tak často pokukuje po tom, co dělají ostatní. Co dělá většina. Přidá se k nim a jde stejným směrem. Přece by nemohli jít všichni špatně. No, ale zkuste si představit, že se se mačkáte v takovém davu. Mimochodem, ten obrázek je z jednoho z nejkrásnějších měst na světě – z Benátek. Ale co ti lidé z toho mají? Jenom tlačenici.

Anebo se může člověk vydat třeba takovouhle uličkou:

To je ve stejném městě ve stejný čas. Nejsou tu ale žádní turisté, žádná tlačenice. Ale přece jenom, když se člověk pustí takovouhle uličkou, říká si – kam mě asi zavede? A vede vůbec někam? Člověk si není jistý, jestli je na správné cestě. Neskončím někde v kanále? Protože Benátky jsou skrz naskrz prošpikované vodními kanály. Musí mít odvahu uvěřit, že taková cesta ho dovede k dobrému cíli.

Ale když to nevzdá, pak se dočká třeba takových krásných obrázků:

Rozhodli jste se pro křest. Křest znamená, že nás Pán Bůh přijímá. Přijal tebe Martine, přijal tebe Doro, přijal tebe Dane, přijal tebe Dorotko, přijal i tebe Arnošte. Ať se v životě ocitnete kdekoliv, ať půjdete po jakýchkoliv cestách, Bůh bude s vámi.

Křest taky znamená náš vlastní slib – my ti Pane Bože důvěřujeme. Nechceme se rozhodovat podle toho, co dělají všichni ostatní. Chceme se ptát tebe, co je opravdu dobré a správné. Vybrat si cestu, která bude možná úzká, ale dobrá.

Víra – to je jako mít tohle zařízení: kompas.

Kompas není jako mapa. Neukáže vám přesně cestu. Ale ukáže vám směr. Ať ho otočíte jakkoliv, ukazuje vždy jedním směrem. Tak jako víra, která ukazuje vždy k Bohu.

Ukazuje k Bohu, když máme z něčeho radost. Abychom se učili být za to vděční, děkovat. Nebrat dobré věci v životě jako nárok nebo samozřejmost, ale jako dar.

Ukazuje k Bohu i v těžkých chvílích. Abychom si připomněli, že na to nejsme sami. Že žádná ze zkoušek, které v životě podstupujeme není nad naše síly, nad Boží síly.

Ukazuje k Bohu, když se rozhodujeme, abychom nebloudili v kruhu, ale měli odvahu z něj vystoupit.

Ukazuje k Bohu i když něco v životě zvoráme. Ukazuje k pokání, které potřebujeme a k Boží milosti, která je vždy větší, než si umíme představit.

A pak, možná trochu nečekaně, ukazuje k druhým lidem. Nejenom tady v kostele, ale všude kolem nás. Abychom si uvědomili, že i ostatní jsou Boží děti. I když to někdy neumíme vidět. A že stojí za to, hledat si k sobě cestu.

A tak ať vám dnešní den, dnešní křest dodává odvahu, nejít s davem a radost z toho, že nikdy nejste sami.

amen