1Kr 21, 1-19 – Nábotova vinice

1. čtení: L 14,25-30

Jaké máte rádi příběhy? Ty nadějné, kde třeba hrdina prochází různými těžkostmi, krizemi, ale nakonec to dobře dopadne. Anebo depresivní, bezvýchodné, kde nakonec vše skončí katastrofou bez náznaku vykoupení?

Jen si představte, že by třeba někdo natočil podle Nábotova příběhu western. Chudý, ale pracovitý farmář Nábot obdělává svých pár akrů, které zdědil už po svém otci. Na jeho pozemky si ale přitom dělá zálusk naftový magnát Achab, který tuší pod Nábotovou kukuřicí ložiska černého zlata. Spolu se svou ženou proto zosnovají spiknutí a křivě obviní Nábota z vlakové loupeže. Z farmáře se stane psanec, který musí odejít do hor, ale nakonec se vrátí a s pomocí bandy drsných, ale charakterních spolubojovníků porazí Achaba, vyvrátí jeho naftové impérium a získají zpět svůj majetek. Padouch je nakonec příkladně potrestán a zemře neobyčejnou smrtí. Spravedlnost slaví triumf.

Jaká nemožná kovbojka by z toho vyšla, kdyby Achab vyhrál a chudák Nábot skončil šest stop pod zemí. Mělo by vůbec smysl takový příběh vyprávět?

Ale tak to přesně v tom příběhu Nábota je. Nepříjemně nám to připomíná skutečný a nepřikrášlený příběh ze života. Je to takový obrácený scénář. Na začátku šťastný a spokojený na své vinici, láskyplně ošetřuje své stromky a na konci leží mrtvý pod hromadou kamení a na každém tom šutru je neviditelným písmem napsáno křivda.

Malý člověk, který nemá šanci proti intrikám mocného. Najdeme tam snad všechny polohy nespravedlnosti: lež, zradu, prodejné svědky, korupci, znásilňování práva, a nakonec justiční vraždu.

Proč si něco takového číst v Bibli. Známe to z každodenních zpráv. Mocný – ten nakonec vždycky dostane všechno, co si zamane, i když přitom jde doslova přes mrtvoly. Moc přece vždycky mocným zajistí beztrestnost a ostatní jsou podřízeni jejich přáním. A spravedlnosti se normální člověk nedovolá.

Proroctví o hrozném králově konci je dost slabá náplast – Nábotovi to už příliš nepomůže. Možná proto si tolik libujeme v příbězích s dobrým koncem – ta iluze nám pomáhá tuto realitu nějak přežít.

Proroctví mu nepomůže, Bůh přišel pozdě, ale nemohl si Nábot pomoct sám?

Touhle otázkou se ovšem dostáváme k samotnému jádru toho příběhu. K úloze Nábota. Často ho přehlížíme, protože máme před očima tu nesmírnou královu nespravedlnost. Otvírá se nám kudla v kapse, když vidíme Jezabeliny intriky.

Ale otázka zní: Nezavinil si to ten Nábot vlastně tak trošku sám? Proč on to vlastně neprodal? Mohl mít klid. Vždyť král mu zpočátku učinil férovou nabídku. Co férovou, přímo královskou: Dej mi svou vinici, dám ti za ni lepší vinici anebo, chceš-li raději, vyplatím ti její kupní cenu ve stříbře.!

Lepší vinice – to je přece skvělé anebo stříbrňáky cash, pěkně na dřevo. Není to nepochopitelné? Pro leckoho možná ano. Vždycky se najde nějaký dobrák, který to tomu Nábotovi vysvětlí. Proč si přiděláváš starosti? Vinice jako vinice. Který poradí Ukrajincům, že kdyby se tolik nebránili, tak by to pro ně bylo lepší. Nějaké ženě, kdyby neprovokovala tou krátkou sukní. Nějakému zaměstnanci aby moc nedráždil svého šéfa atd.

Ale pro Nábota to problém je. I když nejspíš tušil, že naštvat si tak mocného souseda by se mu mohlo nejspíš šeredně vymstít. Nechce prodat. A králi odporuje: Chraň mě Hospodin, abych ti dal dědictví po svých otcích. To si ovšem vyžaduje vysvětlení: Dědictví po otcích – to není nějaký kus pole, které se dědí z generace na generaci a Nábot k němu má citový vztah asi jako my k pendlovkám po dědečkovi. Dědictví po otcích – to je v Izraeli země zaslíbená. Ta země zaslíbená, kterou věnoval Hospodin lidem, kteří s ním přišli přes celou poušť. To je ta země, právo na vlastní svobodu, slib Hospodinovy blízkosti. Prostě něco, na čem člověku v životě záleží. Na čem to všechno stojí.

„V tom kusu země se skrývá zaslíbení, které dal Bůh právě mě“, říká Nábot a jedním dechem dodává: „je to něco na co nemá právo žádný člověk. Ani ty králi. Jakkoliv můžeš být mocný a nebezpečný.“

To je odpověď víry. Nábot ví, že jsou v životě některé věci, které prostě nemůže vyměnit. Nemůže vyměnit vinici za slušnou sumu peněz. Nemůže vyměnit víru, kterou přijal a začít věřit třeba v úspěch nebo ve vlastní síly nebo ve štěstí. Nemůže vyměnit Bibli za jinou knížku, třeba za šekovou. Prostě to nejde. Jsou věci, které jsou dokonce důležitější než vlastní pohodlí a bezpečí. Věci, pro které stojí za to, se postavit i králi.

Achab to nechápe. Kroutí hlavou a říká si, jak byl slušný, vždyť by na tom Nábot neprodělal. Ale Nábot ví, že ano.

Mluvím tady o rozměru víry, který si nepřipomínáme příliš často, který někdy nechceme vidět ani o něm slyšet – rozměr oběti. Věřit znamená občas něco obětovat.

Nábot pro svou víru obětoval přátelství s vlastním králem. Neusnadnil si to. Nevzdal se Hospodinova zaslíbení, aby vyhověl mocnému. Doplatil na to tak tvrdě, až nás mrazí.

Co obětujeme my? Z minulých dob si pamatujeme, že člověk, který nechtěl zradit svou víru mohl snadno obětovat svou kariéru, budoucnost svých dětí. Ještě před tím svou svobodu a možná i život.

Ale co dnes? Vyžaduje se po nás ještě nějaká oběť? Určitě. Mohou to být velké i malé věci. Obětovat můžeme třeba čas. Toho nikdo z nás nemá nazbyt. Můžeme obětovat svoje pohodlí fyzické, ale třeba i pohodlí v myšlení. To, když rozhodujeme o věcech a musíme přemýšlet nejenom o tom, jestli jsou pro nás výhodné či nevýhodné, ale musíme brát v úvahu také to, jestli jsou správné nebo ne. To se velmi citelně projevuje třeba u voleb – volím s ohledem na svůj okamžitý prospěch nebo s ohledem na budoucnost. A s tím souvisí, že občas musíme obětovat úspěch, který by byl v rozporu s naší vírou, třeba úspěch na úkor někoho jiného.

Někdy také obětujeme svou prestiž – zvláště když se dostaneme mezi lidi, pro které víra je důvodem ke smíchu a ani tam nezapřeme evangelium.

Do maléru velikosti Nábotova se můžeme dostat tam, kde vyjádříme jiný názor před partou nenávistných demonstrantů.

Oběť může být nekrást, když všichni kradou, oběť může být zastat se pravdy, když všichni kolem mlčí. Zkuste si k těm několika příkladům přidat pár svých.

Jenže co za to? Nábot by nám mohl vyprávět. On se to za svého života nedozvěděl. A to je na tom taky to nejtěžší. Často ti, kteří to chtějí zkoušet s vírou, spravedlností, nadějí a láskou dopadnou tak jako Nábot. Anebo tak jako Ježíš. Anebo jako ti křesťané v Koloseu, kterými Nero krmil lvy.

Jediným vodítkem víry v našem životě je zase jen víra sama.

Víra, že je potřeba, že má smysl zasazovat se o spravedlnost i když to nemusíme vyhrát, že má smysl znovu usilovat o pravdu, i kdyby všichni kolem nás lhali, víra, že má cenu postavit se i mocným, protože jejich moc není nic proti Boží moci. Víra, že má smysl nevyměnit Boží zaslíbení za spokojený, ale prázdný život.

Stojíme přitom opření o slib. O pouhý slib. Pravda, o slib podepřený vzkříšením. Ale i vzkříšení je jenom slib. A navíc –  vzkříšení předchází kříž a na něm visí ten, který ten Boží slib vzal úplně vážně.

Má to cenu? To si musí odpovědět každý sám. Odpovědí je možná to, jaký chceme, aby svět kolem nás byl. Nábotův nebo Achabův. A že i ten, kdo prohraje všechno u Boha zvítězil, jak to zní v jedné písničce. Ale Ježíš každopádně říká, abychom si to dobře spočítali. Aby nás nepřekvapilo, že cesta víry někdy znamená, že se po nás chce něco nepříjemného. Něco, co může bolet. Ale taky abychom věřili, že pravdu měl Nábot a nikdy Achab.

amen