Mt 7,21–23

Písně: 67, 373, 420, 579, 378
Introit: Ž 67,2 (kral.)
Čtení: Mt 7,21–23
Text: Mt 7,21–23
Ježíšovo slovo je šokující. Někteří třeba od dětství vyznávají Pána Ježíše, umí se modlit Otčenáš, vždycky ho oslovovali, a teď mají slyšet něco takového že budou vyvrženi do temnot, že Pán Ježíš řekne „nikdy jsem vás neznal“.
Ale proč vlastně? Co jsme udělali špatně? První křesťané, kteří slyšeli toto slovo, si mohli pomyslet: copak jsme nedělali všechno jako on? Kázali jsme, prorokovali, dokonce i vymítali zlé duchy, činili mnoho mocných činů a teď strohé odmítnutí „nikdy jsem vás neznal“ jak je to možné?
Po druhé světové válce antropologové popsali zvláštní úkaz kdesi v Tichomoří vznik nového náboženství. Za války tam v rámci válečných operací přistávala americká válečná letadla, na malých ostrovech, které byly do té doby stranou veškeré civilizace. Domorodci, kteří na ostrovech žili, viděli letadla poprvé v životě. To pro ně byla zázračná podívaná. Bylo to velice zajímavé. Nejdřív nějaký člověk v zelených šatech mluvil s nějakou bedýnkou, ze které čouhal dlouhý lesklý prut, potom zavolal k sobě několik dalších lidí ti nesli zvláštní předměty, kterými mohli namířit na zvíře a udělat ránu a blesk a ti se pak rozestavilina pobřeží, a pak za chvíli začali mávat, a objevil se veliký kovový pták z nebe: ten pták přistál na pobřeží, jeho břicho se otevřelo, a lidé z něj vynosili spoustu beden a v nich bylo mnoho zajímavých věcí, například dárky a všelijaké dobroty. Když válka skončila a lidé v zelených šatech odešli, začali domorodci přemýšlet, jak to udělat, aby zas přiletěl veliký kovový pták, a přinesl jim nějaké další dobroty a dárky. A udělali to moc chytře: místo uniforem si oblékli šaty z lián, místo sluchátek si na hlavu nasadili kokosové skořápky, a vyrobili si dřevěné rádio s anténou i kulatými knoflíky. Potom se postavili na pobřeží a mávali a mávali a těšili se na bohatou návštěvu z nebes…Mělo to jedinou chybu: nefungovalo to.
Ti lidé, které Ježíš tak hrozně sepsul, se spletli podobně jako domorodci v Tichomoří. Mysleli si, že stačí dělat všechno po Ježíši. Když Pán Ježíš prorokoval, budeme taky prorokovat. Když uzdravoval, budeme taky uzdravovat. Vyháněl zlé duchy? To taky zvládneme, stačí když se odvoláme na jeho jméno.
Kristus neprosazuje sebe, ale nebeského Otce.
Jenže když dva dělají totéž, není to totéž. Uvnitř to může být něco docela jiného. Pán Ježíš neprosazoval sám sebe, ale nebeského Otce. Nestaral se jenom o svůj lid, ale přinášel spásu celému světu. Pán Ježíš převrátil zavedené lidské pořádky, podle kterých se každý stará v první řadě sám o sebe, podle Pána Ježíše mají být první poslední a poslední zas první, a synové království tedy i ti, kdo byli zpočátku vyvolení se ocitnou v temnotách, kde bude pláč a skřípění zubů. I kdybyste činili nevím jaké zázraky, a oháněli se pořád mým jménem, řekne jim neznám vás, protože jste nečinili vůli mého Otce.
Naopak my hovoříme o Kristu, ale myslíme sami na sebe.
Křesťané to někdy těžko chápou, a jak by ne, vždyť jméno Kristovo je jim nadevše drahé. Z Kristova jména odvodili sami své vlastní jméno „kristovci“ a kážou-li Krista, kážou často sami sebe. Ať už vědomě nebo nevědomě často se stává, že hovoříme o Kristu, ale ve skutečnosti máme na mysli jen vlastní čest a slávu.
Podobně jako když hovoříme o civilizovaném světě, a přitom myslíme jen na Evropu. Hovoříme o věřících, a přitom myslíme jen na křesťany, jakoby muslimové, hinduisté a mnoho dalších nemohli věřit stejně jako my. Hovoříme o křesťanstvu, o církvi Kristově, ale ve skutečnosti se staráme jen o svoji vlastní církev, o tu českobratrskou.
Vyslání učedníků do celého světa:
Ježíšova perspektiva je opačná, je otevřená všem. „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ Jinými slovy: běžte za všemi, nejen za křesťany, a kažte všemu stvoření, nejen těm, kdo se vám líbí, od koho můžete čekat odměnu. Lékaře přece nepotřebují zdraví, ale nemocní.
Kázat evangelium nepřesvědčovat hlasitými projevy.
Kažte evangelium to jest dobrou zprávu o nebeském království, ale to neznamená ohánět se Kristovým jménem. Nebeskému Otci se mnohem více líbí, když se k němu budete obracet v tichosti, za zavřenými dveřmi svého pokojíku. Kažte evangelium to jest dobrou zprávu o božích divech, o jeho moci, o tom, že Ježíše Krista vzkřísil z mrtvých, otevřel brány pekelné, že připravil spásu pro všechny lidi – tohle evangelium kažte, o podivuhodné moci Boha, nebeského Otce, ale neohánějte se přitom vlastní mocí, nepokoušejte se lidi přesvědčovat efektními kousky.
Ale vždyť to Pán Ježíš sám nařídil?!! Mk 16,1520
Ale jak je tedy možné, že Pán Ježíš tyto věci učedníkům slíbil? Když je vysílal do světa, řekl přece: „Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ (Mk 16,1718)
Jenže ono hodně záleží na pořadí. Tohle všechno jistě může platit, jenže před tím Pán Ježíš řekl to podstatné, to, co máme slyšet v první řadě: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.“ Všechna ta zázračná znamení tedy mohou platit jedině za předpokladu, že hovoříme o něčem dalším, o evangeliu a Božím království, o milosrdenství nebeského Otce, které se nabízí všem.
Zázraky nechme Boží režii. Běda nám, když převrátíme pořadí a chceme to Boží představení sami dirigovat, běda synům království, když začnou zdůrazňovat své parádní kousky, neboť nakonec ve jménu Kristově začnou kázat sami sebe.
Naše „ano pane“ může být slouhovská přetvářka.
My lidé máme ve zvyku kázat všelijaké ideály, ale v praxi se jimi neřídit; schovávat za pěknými řečmi vlastní sobecký zájem. Říkáme „ano pane“, „zajisté pane“, „máte pravdu, Pane“, „yes sir“, ale uvnitř si myslíme své.
Kristovo „ano Pane“ v Getsemane bylo upřímné trpící služebník.
Vezměme si však příklad z Krista, který jednal opačně: kázal království nebeské, ale nekázal sám o sobě jako o králi. Když on se obracel k Bohu, nebyla v tom přetvářka, s Bohem mluvil jako Syn s Otcem, mluvil s ním upřímně a jeho poslušnost nebyla vynucená. Když se mu něco nelíbilo, tak to řekl. Když ho něco trápilo, nenechal si to pro sebe, ale v modlitbě to Pánu Bohu svěřil. I v Getsemanské zahradě se vážně ptal je opravdu nutné, vypít ten kalich? Není to slouha, který jen otrocky poslouchá a třeba si myslí své. Je to služebník ale ne ledajaký je to trpící služebník a vyvolený Mesiáš v jedné osobě, člověk, který přemýšlí o tomco dělá, a vzal Boží vůli za svou, i když by ji mohl stejně svobodně odmítnout.
Ustoupit ze svobodného rozhodnutí.
Pán Ježíš dovedl svobodně ustoupit, a nás k tomu vyzývá také. Máme dělat neuvěřitelné, paradoxní věci, milovat své nepřátele, nastavit jim druhou tvář, máme dat, kdo nás o to žádá, nejen plášť, ale i košili, když nás někdo prosí, máme s ním jít pět mílí, a nejenom dvě. Můžeme si myslet, že je to absurdní – ano máme právo si to myslet a je zbytečné to zastírat, – nemáme slouhovsky říkat „ano pane“. Máme si zachovat svobodu vlastního rozhodnutí, a i když nakonec přece ustoupíme, vyhovíme, nemá se to stát z donucení, ani ze slouhovské vypočítavosti. Nakonec to víme přece máme vyhovět, máme ustoupit, ustoupit a přitom si zachovávat svobodu vlastního rozhodnutí. Právě tak jako ustoupil náš Pán, ustoupil, ano sestoupil až do temnot smrti. Tak o tom hovoří podle evangelisty Jana (12,2425): „Amen, amen, pravím vám jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá hojný užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.“
Svobodná poslušnost jedná se o celý životní postoj.
Pán Ježíš neříkal Pánu Bohu jenom „ano, pane“, ale jak praví tradice již od dětství upřímně hledal jeho vůli. Již jako dvanáctiletý v chrámu se pokorně připojil k ostatním učitelům – nepoučoval je, jak jsme zvyklí slýchat ze starých vyprávění, ale sám poslouchal a kladl otázky – protože musel být tam, kde se jednalo o věci jeho Otce. A i když visel na kříži, stále se k Bohu obracel jako ke svému Otci, a i tehdy nemyslel na sebe, ale na ty, kdo ho ukřižovali: „Otče odpusť jim, neboť nevědí co činí“ (L 23,34), a také ve chvíli smrti, když Boha naposledy oslovil, učinil to slovy žalmistovými, (jak tehdy mezi Židy bývalo při umírání zvykem: Ź 31,6) ale znovu připojil ono „Otče“ „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ (L 23,46) Od počátku až do konce byl Ježíš spojen se svým Otcem.
A tak mluvíme-li o Ježíši a nedbáme na vůli jeho Otce, stavíme se proti němu, i kdybychom přitom jeho jméno rozšířili po celém světě.
Zlaté pravidlo stačí.
Jenže není to všechno příliš těžké? Jak se ubránit vlastní neupřímnosti, jak se odnaučit papouškování navyklých frází? Ale s Boží pomocí se i nemožné stává možným. Pán Bůh má s námi velikou trpělivost a slovy Pána Ježíše nám ukazuje cestu. V Kázání na hoře čteme: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak i vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“ (Mt 7,12).
Ano, to stačí. Místo velkých slov nakonec stačí takzvané zlaté pravidlo, praktický návod, životní postoj. V něm je esence toho, co od nás žádá Bůh Stvořitel, který své slunce nechává svítit na spravedlivé i nespravedlivé, Učí, abychom si nezvykali soudit svoje bližní, ale chovali se k nim jako k bratřím a sestrám. Takovým jednáním, a ne velkými slovy nejlépe uctíme našeho společného Otce, před jehož tváří všichni stojíme. Takový je odkaz praotců a proroků, všech svědků Staré smlouvy a k tomu úkolu jsou přizváni lidé z celého světa. Mnozí od západu i východu přijdou, odhodí svou samospravedlnost a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem vždyť i tihle lidé se dopouštěli chyb, ale litovali jich, a dostalo se jim milosti a odpuštění.
Dej, Pane, abychom se k tomuto zástupu směli připojit, dej aby všichni synové království pochopili tvá slova a neskončili v temnotách.
Amen.