Mt 8,5–13

Introit: Ž 145,17–19
Čtení: 2Kr 5,1–19
Text: Mt 8,5–13
Ze Starého Zákona jsme dnes četli oddíl o uzdravení syrského vojenského velitele Námana. Dnešní evangelijní text vypráví o setníkovi; také byl důstojník a plnil vojenské povinnosti. Náman přijel za prorokem Elišou, (v kralickém překladu Elizeem), se svými služebníky a s doporučujícím dopisem svého krále, aby jej zbavil jeho těžké nemoci. Ví, že za peníze se dá koupit všechno: proto má sebou stříbro a zlato. A má také vědomí své důležitosti. Je pobouřen, když se nekoná žádný rituál, jak očekává: „Zajisté ke mně vyjde, postaví se a bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat rukou směrem k posvátnému místu a tak mě zbaví malomocenství.“

Jeho novozákonní protějšek je také pohan, i když podle Lukášova vyprávění mecenáš židovské synagogy, ale k Ježíši nepřichází s žádným nárokem ani s vojáckou povýšeností římského důstojníka. Přistupuje k němu s prosbou o pomoc pro nemocného člověka. Nehraje si na velkého pána, ale velmi pokorně stojí před tím, který je skutečným Pánem a říká mu: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ Syrský Náman myslí jen na sebe, tento velitel římské setniny (v římském vojsku měl označení centurio) myslí na trápení druhého, na jeho bolesti. A s tím jde za Ježíšem. Tak jako my, když prosíme za ty, kterým sami nedokážeme pomoci; o tom všem lidském utrpení, ať už má jakoukoli podobu, Církev v přímluvné modlitbě „informuje“ toho, jehož vyznáváme jako Pána.

Nemůžeme často dělat nic jiného – a není to vůbec málo – než nemoci a trápení svých bližních odevzdat jemu jako setník v Kafarnaum.

„Řekl mu: Já přijdu a uzdravím ho.“ Tato odpověď v původním řeckém textu zdaleka není tak jednoznačná. Stejně dobře ji můžeme číst jako otázku: To mám přijít a uzdravit ho? Zní to rozpačitě a možná, že tu je naznačena určitá hranice mezi Židem a pohanem. Velmi jasně ji Ježíš ukázal kananejské ženě, která jej také prosila o pomoc pro svou dceru a slyšela, že není správné vzít chleba dětem a hodit jej psům; bylo to tvrdé odmítnutí. Pohan v očích Žida byl opravdu člověk pod úrovní; proto tomu, kdo patřil k lidu smlouvy, bylo zakázáno vstoupit do pohanského domu. Dost možná, že Ježíšova odpověď vyjadřuje spíše rozpaky, než okamžitou ochotu jít za setníkovým sluhou. Potom ovšem mohl být stejně zklamaný jako Náman, když Elizeus k němu ani nevyšel.

Setník si však nedupl a neurazil se jako syrský generál, když mu prorok neprokázal patřičnou poctu a jen vzkázal, co má udělat. Náman uvěřil a nakonec stal se pokorným člověkem, ale tomu předcházelo jeho uzdravení, viditelné a hmatatelné. Ale římský centurio nemá nic; ještě se nic neděje, ale on věří v moc Ježíšova slova. Sám ví, co znamená rozkaz: sám je dostává a také dává svým podřízeným. „Řeknu-li některému ‚jdi‘, pak jde. Jinému ‚pojď sem‘, pak přijde“. Tak vojácky prostě a s vnitřní jistotou říká Ježíši, že On může tohle říci nemoci: jdi – a zdraví:přijď. On má právo dávat povely a všechno jej musí poslechnout.

A Pán Ježíš se podivil jeho víře. Není jen v tom, že ví o Ježíšově moci, ale také v tom, že na nic nemá právo, že si nezaslouží, aby se k němu Ježíš obtěžoval. Skutečná víra počítá s neomezenými možnostmi toho, který je Pánem, ale také dává člověku vědomí, že Boží lásky není hoden. Když nejsem hoden a přesto mě Bůh miluje, pak je to jen milost. Právě to si uvědomujeme při každém vysluhování svaté Večeře Páně, kde ostatně také recitujeme (byť s malou úpravou) setníkovo vyznání.

A také teď už nejde o rozdělení mezi Židem a pohanem. Vždyť právě o pohanském důstojníkovi Ježíš říká: „Tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho. Tam kde by víra měla být, tam schází, ale objevuje se nečekaně u člověka, který nemá žádné předpoklady.“Proto dělicí čára jde jinak: mezi těmi, kteří všechno měli a svou nevěrou všechno ztratili a mezi těmi, kteří nepatřili k Božímu lidu, ale vírou v Ježíše Krista dostali právo stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v nebeském království.

Ježíše se podivil: jen dvakrát čteme tato slova. Poprvé se podivil nevěře nazaretských obyvatel. Teď se však podivil víře setníkově. K takové víře v moc Ježíšova slova, k víře v jeho slitovnou lásku ke všem trpícím, které mu v modlitbě připomínáme, nás povzbuzuje tento oddíl z evangelia.

Amen.