Nedělejte si falešné domněnky

písně: 136, 607, 244, 601, 333, 666
introit: Ž 136,10–22
1. čtení: Lk 24,13–35
2. čtení: Lk 24,21a
poslání: Mt 6,33

Moji milí, bratři a sestry,
jakýmsi pomyslným „druhým hlavním čtením“ by mohl být citát Jaroslav Duška z jeho Čtyř dohod: „Nedělejte si falešné domněnky“. Bude to dnes o prizmatech, optikách, brýlích… suma sumárum o tom, že ve vztahu s druhými lidmi i ve vztahu s Bohem namnoze nežijeme ve vztazích vzájemného porozumění. My jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Vypadá to dobře, ale zádrhel je v tom, že si učedníci vytvořili nějakou svoji představu „vykoupení Izraele“. Nu a pak už najednou nekomunikují s Ježíšem jako takovým, ale se svojí představou o něm. Ať řekne, co řekne, oni mají předem hotový výklad, jak to myslí. Ať udělá, co udělá, tak už předem k němu přistupují s tou dopředu vyrobenou optikou, se kterou ho buď budou obdivovat (a tak se Kleofáš díval možná roky na Ježíše v době jeho popularity), nebo ho zatratí jako lúzra, který prohrál (a tak se Kleofáš dívá na Ježíše na kříži).

Tohle je komunikační problém dodnes. Vytvoříme si o někom představu a pak už nemluvíme s ním, ale s tou svojí představou. Je na to klasický vtip, který existuje v mnoha podobách a variantách. Mám ho spojený se setkáním Taizé v Praze na začátku 90. let. Jakýsi mladý muž z Uruguaye nám ho vyprávěl a my se mohli strhat smíchy už jen proto, že to byl vtip v cizím jazyce a my pobrali pointu. Ale on vážně není špatný – dejme tomu verze o muži, který bydlí v přízemí paneláku a nejede výtah. Oprava je primitivní – ale potřebuje si půjčit šroubovák od souseda v desátém patře. Tak jde po schodech a přemýšlí. Je brzy ráno, ví, že soused je po noční, bude spát… Ale ten výtah je dobré opravit. Musí toho souseda pěkně pozdravit, omluvit se mu, že ho budí, vysvětlit mu, v čem je problém a slušně ho požádat o zapůjčení šroubováku. O patro výš už si řekne, že ten soused vlastně má být rád, že výtah bude opraven – tak za co se omlouvat. Prostě ho pozdraví, vysvětlí, že opravuje výtah a požádá ho o šroubovák. O patro výš mu dojde, že soused ho tuhle nepozdravil – je čas mu to oplatit! Prostě jen vysvětlí opravu výtahu a požádá o šroubovák. Teda – co by vysvětloval – vždyť sousedovi musí být jasné, že výtah je rozbitý! Prostě ho požádá o šroubovák. Teda – požádá… Soused přece bude rád, že to nemusí opravovat sám, takže řekne jen: „Potřebuju šroubovák!“ „Teda – já ho vlastně nepotřebuju. Bydlím v přízemí.“ Soused potřebuje výtah! Stačí říct: „Dej sem šroubovák!“ Vlastně si sám si měl vzpomenout a o opravu výtahu měl sám poprosit. No jasně! To je logické! Soused musí poprosit, aby ten výtah opravil! A dotyčný se vydrápe do desátého patra, dlouze zvoní – soused nejde a nejde, dotyčný je stále naštvanější – a když mu po dlouhé rozespalý soused otevře a jen zírá, tak mu dotyčný řekne: „Když neumíš bejt slušnej, tak si ten šroubovák si narvi třeba do voka!“

V čem je problém? Jaroslav Dušek by řekl: „Nevytvářejte si falešné domněnky!“ Přestanete komunikovat se skutečnými lidmi a budete se bavit se svými představami. Tedy bavit… Jak vidno, moc rozhovor to není. V zajetí falešných domněnek si meleme svou, ten druhý tam žádnou roli už vlastně nehraje. To nemůže vést k ničemu smysluplnému. Hloupé je, že dokud nás z tohoto točení se v bludném kruhu vlastních představ někdo z vnějšku nevytrhne ven, sami si nepomůžeme.

A tím se dostáváme ke Kleofášovi a jeho příteli, co jdou nedělním dopolednem z Jeruzaléma do Emaus, vzpomínají, vypráví si. Koukněme se jim do hlavy, jak jim tak běží myšlenky a vzpomínky! Je nedělní dopoledne, Boží hod Velikonoční. Vžijme se do té doby! Včera večer doběhly ženy nakoupit vonné masti. Ježíšův pohřeb v pátek byl zoufale narychlo, tak to chtějí ještě nějak tak zaonačit, aby všechno proběhlo tak, jak pohřby proběhnout mají. Koneckonců – Ježíš byl skvělej chlap, škoda ho.

Ty ženské pak přiletěly ze hřbitova, oči navrch hlavy. Že prý viděly anděla a ten jim říkal, že je Ježíš živý. No – z toho má jeden oči navrch hlavy, žejo! Tak se někteří šli na ten hřbitov podívat. Hrob byl fakt prázdný. Ale Ježíš nikde, ani anděl tam nikde nebyl. No – tak co ještě strašit v Jeruzalémě, žejo. Velikonoce skončily, jde se domů. To byly letos ale pitomý Velikonoce! Takhle špatně skončit, to nikdo nečekal! Nu co, zbytečně brečet nad rozlitým mlékem. Ale – skvělej chlap to byl! Škoda ho! Prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem! Už, už to vypadalo – neurazíte se, když to řeknu? Ono to vypadalo, jako by to byl Mesiáš! Že jo? Nezlobíte se, že jsem to řek?

No, kdo by se na ně zlobil – v takové chvíli. Aspoň několika slovy zhodnotili, poděkovali a tak. Přece jen – takový prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem se jen tak nevidí! Až to málem vypadalo, že by mohlo přinést Izraeli spásu. Ale nic z toho. Místo, aby přinesl spásu, tak skončil na kříži. My jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael – ale holt nic. Spletli jsme se v něm. Vykoupení se nekoná.

Jak to? Jak to, že Kleofáš a jeho přítel (byli to Ježíšovi učedníci!), vidí v Ježíšově smrti prohru? Jak to, že prázdný hrob a vyprávění žen o setkání s anděly svědčícími o Ježíšově vzkříšení je nenaplní radostí a optimismem, ale jen je to zmate. Navíc je pro ně Velikonoční neděle v kontrastu s tragédií Velkého pátku něco tak malicherného, že ještě ten den opouští všechny a jdou domů?! Kde se vzalo to zklamání – doufali, že by mohl být Mesiáš, ale byl ukřižován… Jak to, že pro ně kříž nebyl naopak projevem Ježíšova mesiášství? Jak to, že pro ně nebyl prázdný hrob přesvědčivým důkazem, že vůbec nic nekončí, ale právě naopak, teď to teprve pořádně začíná?! Když to přece byli učedníci!

A jsme u toho prismatu, falešné optiky, špatných brýlí… Jsme u těch falešných domněnek, které si Kleofáš a zdaleka nejen on o Pánu Ježíši udělali. Je to smutné, ale oni nesledovali a neposlouchali skutečného Ježíše Nazaretského. Oni si na něj navěsili svoji představy a pak už jen sledovali, jak tyto jejich představy Pán Ježíš naplňuje – a když je najednou naplňovat přestal, tak je všechno špatně, konec, balíme a jde se domů. Začínáme znovu od začátku. Hledáme někoho jiného.

Můžeme si velmi snadno domyslet, co to bylo za představy. Židé čekali mesiáše, který ukáže celému světu, že mají pravdu. Pronárody přijdou na Sijón a kdo se neskloní, bude bez milosti smeten. Vojenský mesiáš. Mesiáš v čele armády. Prorok mocný slovem i skutkem před Bohem a před vším lidem – jako Mojžíš.

Jako byl Mojžíš ohrožen na životě už jako miminko, tak i malého Ježíška chtěl Herodes zabít. Jako Mojžíš dal lidu zázračně k jídlu manu, tak i Ježíš zázračně nasytil zástupy. Jako Ježíš hovořil s Bohem a zvěstoval Boží vůli, tak i Pán Ježíš. Jako Mojžíš dal lidem Zákon, tak i s Ježíšem přišla doba Nového zákona. Jako Mojžíš vyvedl lid z otroctví egyptského faraóna, tak i Ježíš vyvede lid z otroctví – no – a tady se to najednou zhoupne. Z otroctví – Římanů!

Tohle je niterná židovská touha té doby a tyto naděje v Ježíše očividně vkládali mnozí. Pod Mojžíšovým vedením byli pobiti egyptští prvorozenci – tak něco takového Pán Ježíš svolá na naše nepřátele. Ne jeden anděl smrti, ale dvanáct legií andělů je připraveno! To přece říkal! (Mt 26,53) Říkal – v úplně jiné souvislosti – ale to fuk. To je to „prizma“. Díky Mojžíšovu vedení zahynula faraónova jízda v Rudém moři – tak to Pán Ježíš také pobije Římany. Oheň z nebe, jako tenkrát pod Sinajem (Nu 11,1), který pohltil ty, co se postavili Mojžíšovi a Hospodinu. Pouští vedl Mojžíš svůj lid od jedné vítězné bitvy k druhé. Krále emorejského Seona zbil pyšného. Oga, krále Bázan, jal, svému lidu v moc jej dal. Tak vidíte, jak Boží milost předrahá věky věků přesahá – tedy milost k nám. My jsme ti dobří, nám dá Pán Bůh za pravdu, dá nám zemi i slávu a naši nepřátelé ať táhnou k čertu! Tohle je starozákonní představa milosrdného Boha a odtud i Kleofášovo čekání Mesiáše, do které se Pán Ježíš na kříži nemá kam vejít.

Když Mojžíš řekl, že Bůh jednou svému lidu povolá takového vůdce, jako byl on sám (Dt 18,15), tak od té doby židé čekali „toho proroka“. Kleofáš a jeho přítel (a mnozí s nimi!) si mysleli, že „ten prorok“ je Ježíš. Ten prorok, jako byl Mojžíš. Nový vůdce Božího lidu, který ho povede od vítězství k vítězství a dovede až do země zaslíbené!

Trapné je, že se vlastně nemýlil. Toto proroctví se opravdu na Pánu Ježíši naplňuje – ale to vítězství je ne nad lidmi, ale nad ďáblem. Ježíš jako nový Mojžíš vyvádí lid z otroctví – z otroctví hříchu. Pod Ježíšovým vedením nejsou pobíjeni prvorození synové, ale je ničeno lidské sobectví a jeho důsledky. Pod Ježíšovým vedením i my procházíme vodou – při křtu, kdy se nově rodíme do svobody Božích dětí. Zaslíbenou zemí se nám stává celý svět. A jako v bitvě s Amálekovci dával Mojžíš vítězství svému lidu tím, že mu žehnal s rukama rozpjatýma (Ex 17:10n) a dokud je držel, tak lid vítězil, tak právě tak rozepjaté ruce Pána Ježíše na kříži jsou trvalým svědectvím, že nad hříchem můžeme už v tomto světě vítězit, jako Jozue pod Mojžíšovým požehnáním pobíjel Amálekovce.

Mojžíš je někdo, kdo v řadě jednotlivostí ukazuje k Pánu Ježíši a je toho mnoho nejen u Mojžíše ale i všech proroků a v žalmech, co se na Pána Ježíše vztahuje. Stovky citátů bychom mohli najít – tohle všechno Pán Ježíš Kleofášovi tehdy po cestě vykládal, aby jim z očí spadly ty mizerné brýle, kterými chtěli v Mesiáši vidět dalšího krvavého vojevůdce, který v potocích krve nepřátel obnovuje davidovské království. Takto krvavou představu Pán Ježíš nikdy naplnit nechtěl. Násilím se nedá zachraňovat svět.

S Kleofášem a jeho přítelem to nakonec dopadlo dobře. Při kázání jim srdce hořelo a při lámání chleba pochopili, že Ježíš je živý. Vrátili se ještě ten večer do Jeruzaléma a jedenácti apoštoly byli ve dveřích přivítáni pozdravem, který nám před týdnem připomínal Aleš Drápal: „Kristus vstal z mrtvých!“ Na to oni dva svým příběhem dali odpověď: „Opravdu vstal z mrtvých!“. Dostali šanci pochopit Velký pátek správně.

V tom příběhu je toho ještě mnoho, věnovali jsme mu hodinu a půl ve středu na biblické. My si nad příběhem Kleofáše a jeho přítele zapamatujme, že si nemáme dělat falešné domněnky. Ani o lidech kolem nás, ani o Bohu ani o Pánu Ježíši. O druhých –připomeňte si ten vtip o opraváři výtahů. O Bohu – tvoříme si vlastní bohy a jim slepě věříme. Jenže tím vlastně nemluvíme s Bohem, ale jen sami se sebou a tak se nám ztrácí cíl, naše štěstí uniká. A o Pánu Ježíši namátkou třeba tu, že až Ježíš přijde podruhé, tak to už konečně bude ten vojenský Mesiáš, který k hanbě našim protivníkům a k chvále svým milovníkům nám dá za pravdu a do ohnivého jezera zaživa nahází všechny falešné proroky i šelmu a my se budeme procházet okolo a budeme jim strouhat mrkvičku.

Myslím, že právě na posledním soudu nás čeká ještě hodně překvapení. Připomínám podobenství o poslední soudu, kdy lidé říkají: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?“ (Mt 25,44), které nás upozorňuje, že my si Pána Ježíše představujeme všelijak, ale když stojí přímo vedle nás, tak ho nepoznáváme. Už tady v našem světě si děláme falešné domněnky a ty nás spoutávají a mění k horšímu a odvádí z cesty do nebe. Natož abychom mohli říct, jak to bude vypadat v tom nebi!

Ježíš Kristus, Ježíš Mesiáš, přinesl vykoupení celému světu, ale ne násilím. Boží království a jeho spravedlnost přichází na tento svět na kříži v Ježíšově oběti. Vysvobození z otroctví smrti a hříchu Pán Ježíš přinesl poslušností Boží vůli, službou, pomocí, milosrdenstvím. To je cesta, kterou Ježíš vešel do nebeské slávy Božího království. Poslušnost Boží vůli, služba, pomoc a milosrdenství je tedy i pro nás jediná cesta, o které bezpečně víme, že vede do nebe.

Amen.