Nejsme v tom sami

Čtení: Mk 8,27-38

No!
To zas dostali učedníci naložíno.
A nejen učedníci! Celý svůj život jim kráčíme po boku a tak dnešní promluva Pána Ježíše míří
i k nám.
Kdybych chtěl přeskočit až na konec a prozradit Vám pointu, tak bych asi řekl, že dnešní text
je o životě jako celku. O tom jak z něj vyváznout živej. Nebo lépe řečeno, jak o něj nepřijít.
A že to není jednoduché. Ale on nám vlastně nikdo jednoduchost nesliboval.
I když – občas mám pocit, že i jednoduché životy by leckdy mohly být nad naše síly.

Už začátek našeho textu – jakkoli slibně zní – je docela těžká úložka.
Pán Ježíš se neptá, ani nesděluje, kdo je. Proč tu je.
Za koho mne pokládají? Za koho mne mají? A za koho mne máte Vy? Odpověď učedníků dává
tušit, že v tom není úplně jasno. Za Jana. Za Eliáše.
Množství křesťanských denominací dává tušit, že jsme tu odpověď za dva tisíce let dvakrát
nevypiplali. Jsme v tom ztracení jako naši bratří a sestry byli tehdy. Možná i víc.
Takže si to ujasníme. Neptám se kdo jsem, ale za koho mne máte. Jan, Eliáš, jeden z proroků.
Nezačíná to špatně. Jsou to zvučná jména. O tom žádná.
Ale! Ale jen Petr to ví správně. Tebe, Pane, já pokládám za Mesiáše.
Tak o tomu nikomu neříkej.
Hm, to je teda pěkný. Konečně jsme došli k nějakému závěru. K alespoň částečnému
poznání. Konečně se nám povedlo pojmenovat Boží přítomnost. A musíme mlčet.
Musíme to tajit!
Máme tomu rozumět tak, že Pán Ježíš si nepřeje, aby se o něm vědělo? To snad ne …
Třeba je to tak, že ještě nenazrál čas.
Že tak velikou věc, jako je Mesiášství, jde snadno uchopit dost nesprávně.
Že by se to mohlo snadno vymknout.
Že špatným výkladem bychom mohli dost ublížit. Druhým, hledajícím, trpícím. Myslím, že
špatným výkladem bychom mohli dost uškodit těm všem ze začátku našeho příběhu.
Sami sobě bychom mohli dost ublížit.
Za koho mě pokládají oni, za koho mě pokládáte vy….
A Pán Ježíš začíná vysvětlovat kdo je Mesiáš. Mohlo by se zdát, že tehdy tomu učedníci mohli
snad nerozumět a proto je potřeba to vysvětlit. A mohlo by se zdát, že mi tomu dneska už
rozumíme.
Ruku na srdce. Je to opravdu tak? Opravdu rozumíme, kdo to takový Mesiáš je a co se od něj
čeká? Víte to? Zkuste mi napovědět! Kdo je podle Vás Mesiáš?
Pán Ježíš považuje za důležité tuhle část vysvětlit napřímo. Bez podobenství, bez otázek, bez
nejasností. Jde přímo na věc.
Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po
třech dnech vstát.
A Petr. Ten Petr, který před chvilkou prohlásil Krista Mesiášem, se zhrozí.
Tohle ne! Takhle jsem to nemyslil. Tohle nechci.

Jak já Petrovi rozumím. Ta spasitelská složka je fajn. Ale tohle? Umučen? Zabit? Zavržen?
No tohle přece ne. To nechci.
Nechci svět, kde bolest a zoufalství patří do života. Dnes a denně jsem znovu a znovu
vyděšen s Petrem a odmítám tenhle Ježíšův výklad. Lépe řečeno mě jímá hrůza. Krátí se mi
dech a zatmívá se mi před očima. Tohle přeci ne.
Jdi mi z cesty Satane! Odstup!
Rychle je s námi Pán Ježíš hotov. Jdi mi z cesty Satane! Odstup!
A je to. Na začátku jsme se radovali. Za koho mě máte? Jan? Eliáš? Jeden z proroků? Pak se
to pokazilo utrpením a zabíjením. A teď? Jdi mi z cesty Satane! Odstup!
Naštěstí! Naštěstí Pán Ježíš pokračuje a trochu ten hrot utne.
Tvé smýšlení není od Boha, ale od člověka.
Velké zlepšení to není, to zas ne :). Ale stejnak. Nejsme Satani se vším všudy, jen myslíme
víc jako lidé a míň jako Bůh.
A je se nám co divit???
Není – chce se říct.
Vždyť jsme jen malí, vyděšení, vycukaní – lidé. Vždyť jsem jen člověk. Tak co se, Pane, divíš??
Ve skutečnosti je se nám co divit. A dnešní text nám má být pomocníkem, aby nás to přešlo.
Aby se nám už nebylo co divit. Abychom znovu uvěřili, že Pán Ježíš je Mesiášem. Abychom
se nebáli.
Abychom pochopili, že to, co by se nám líbilo – Ježíšův příběh s happy endem – není důvod
Ježíšova příběhu. Ježíšovi přítomnosti v našem životě. Hezky by se na to koukalo – asi jako
na Harry Pottera – ale to by bylo asi tak všechno.
Jen si to vezměte. Jak bychom hledali Pána Ježíše vprostředku svých bolestí, trápení a
strachů, kdyby byl Satan už dvatisíce let mrtev? Jak očekávat na Pána Ježíše, když on už má
vyhráno a hotovo?
Je to pro mě jeden z nejbolestivějších aspektů evangelia.
Pán Ježíš prostě musí trpět. Přišel, aby trpěl. Bez toho by byl jen iluzí.
I kdybych stokrát nechtěl, bolest je s námi na každém kroku.
Utrpení je s námi na každém kroku.
Nakonec – kdo někdy pracoval ve staršovstvu, ví o čem mluvím.
A bez Kristova utrpení – bychom zůstali na to svoje utrpení sami, opuštěni.
Bez Kristova utrpení by bylo naše vyznání „Věřím, že v tom všem je se mnou Pán Ježíš“ jen a
jen iluzí.
Kristup trpí, aby mohl doprovázet ty, kteří trpí.
Kristus trpí, aby mohl stát po boku těch, kteří bojují o naději.
Kristus trpí, aby v našich životech byla přítomná Boží odpověď.

Náš dnešní introit z Žalmu 22 by pokračoval dalším výčtem opuštěností a utrpení, až by se
dopracoval k prosbám a k volání k Hospodinu. A především by se dopracoval k ohromnému
konstatování. A tys odpověděl.
Kristovo utrpení je tedy odpovědí na stav našeho světa.
Našich srdcí a našich duší.
Našich životů.
A v téhle těžké chvilce, která se nám přišla, volá k sobě Pán Ježíš učedníky a pokračuje v
učení.
„Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.
V těžkých chvilkách, která se nám občas useberou, volá nás Pán Ježíš k sobě a učí nás:
„Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.
Neříká nám, jsem ten a ten. Neříká nám dělej tohle, či támhleto. Neříká nám co nedělat.
Říká nám: vím o Tobě. Vím, že to máš těžký. Že to bolí, řeže, trápí. Že už se ti chvílema ani
nechce znova nadechnout. Vím to. Všechno to vím. Ale jsem tu. Jsem tu s tebou. Následuj
mě, povedu tě do Božího království. Jsem tu s tebou, abych dosvědčil, že Boží odpověď na
tvoje volání je tu. Že nejsi sám.
Náš dnešní text nás má učit. Otevřeně nám připomíná, že Pán Ježíš přisel za člověkem.
Nepřišel si pro laciné nebo snadné vítězství. Přišel za člověkem. Přišel a boří hradby. Mezi
lidmi navzájem. A především mezi člověkem a Bohem. Boří hradby neporozumění.
Nepochopení Božího plánu.
Myslíš si Petře, že víš kdo jsem? Že rozumíš Božímu záměru s Mesiášem? Tak schválně…
Bude ubit, zavržen. A vstane z mrtvých.
Je tohle to Mesiášství, jak jsi ho ještě před chvílí viděl?
Pokud ne, tak nevidíš nic. Tvé smýšlení je z člověka, ne z Boha. Ještě se máš co učit.
Neboli – je třeba naučit tě žít, abys mohl jít po své cestě k Bohu. Nebude to lehké, snadné.
Možná to budeš chtít vzdát. Nechat se porazit. Možná ti nezbude víc, než jen volat k
Hospodinu stejně jako náš dnešní žalmista. Jenže já tě nevzdám. Já tě budu učit i v situacích,
kdy už ti nic jiného než volání k Hospodinu nezbude. Neříkám já, ale Pán Ježíš.
A tak se naše dnešní slovo stává osvobozujícím konstatováním, že trpící Mesiáš na kříži
nedokládá opuštěnost od Boha, ale naopak dokládá Boží přítomnost. Tato jistota. Jistota Boží
odpovědi na naše volání nás osvobozuje od úzkosti, že musíme zvládnout všechno. Že je
třeba mít věci v rukách. Že naše chyby jsou fatální a nenapravitelné.

Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro
evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by
mohl člověk získat zpět svůj život?
Váha našich životů není jen v našich rukách.
Váha našich životů není závislá jen na výsledku našeho snažení.
Takový život, kde bychom se spoléhali jen na sebe a výsledky svého snažení, by se dříve
nebo později zhroutil sám do sebe. Takový život by představoval opravdovou samotu a
opuštění. Takový život by byl opravdově ztracený.
To co nám dnešní text vzkazuje, je prosté ujištění.
Nejsme v utrpení sami.
Bůh už na nás čeká, aby nás doprovodil, podepřel, posilnil.
Přítomný Bůh na naše volání odpovídal, odpovídá a odpovídat bude.
Amen.