Nenech vládnout hněv

písně: 167, 235, 545, 330, 577, 684
introit: Ž 133, 1(–3)
1. čtení: Est 5,1–4
kázání: Gn 4,1–8 + Ef 4,26–27
poslání: 1Pt 5,8–9a

Milí bratři a sestry,

hněv jako špatný rádce – to je dnešní téma. Kam nás to dovede, když se necháme ovládnout hněvem? Příběh, který nám tak až romanticky nastínilo první čtení, končí děsivým masakrem, kdy židé pobijí desítky tisíc lidí. Co k němu vedlo a jak to, že pisatel příběhu je z toho vraždění očividně nadšen? Prožívá stejné emoce? Jednal by stejně?

Nad tématem hněvu a jeho důsledků budeme dnes přemýšlet a na pomoc si – vedle závěru knihy Ester – vezmeme příběh Kaina a Ábela. Tam se nám motiv hněvu coby špatného rádce ukáže velice zřetelně. Jádro problému pochopíme o to snadněji, protože v tomto příběhu půjde o očividný hřích. O to, že než stihlo nad hněvem zapadnout slunce, tak bylo dáno místo ďábelskému činu.

Zápletku jsme slyšeli: dva synové Adama a Evy obětují, ale Bůh přijímá oběť jen jednoho z nich – načež je tento tím druhým zavražděn. V příběhu Kaina a Abela se poprvé v Bibli objeví slovo „hřích“. Nezpracovaný hněv, který vyústí v bratrovraždu – to je popsáno jako vítězství hříchu, který se uvelebil ve dveřích Kainova srdce.

„Hřích ve dveřích“ je obraz, kterému stojí zato porozumět. Už jsme si to několikrát říkali, že srdce je v Bibli centrum přemýšlení, rozhodování. Sedí-li někdo ve dveřích, pak rozhoduje o tom, co se dostane dovnitř a také co se dostane ven. Jakpak to asi dopadne, když „bezpečnostní ostrahou“ motivů i výsledků našeho rozhodování bude „hřích“? Samozřejmě, že špatně! Ve dveřích Kainova srdce sedí hřích a rozhoduje. Jakékoliv Kainovo rozhodování je tak tímto hříchem ovlivněno. Kain si přestává připouštět možnost smíření. Není to ráz na ráz. Možná, že Kain chtěl ještě se svým bratrem mluvit! Příběh ale náhle končí úplně divně v půlce věty (Gn 4,8): I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi… Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej. Nevíme, co promluvil. Jakoby se snažil o nějaký vztah, ale zloby v srdci už má příliš mnoho, že už se sám neovládá a tato zloba převážila.

Hněváte-li se, nehřešte – a my vidíme, jak je to důležité ovládnout svůj hněv, protože jinak ovládne tento hněv nás. Máme nad ním vládnout, ale vidíme Kaina. Svůj problém s bráchou a s Bohem zkouší řešit, ale už je v něm toho nezpracovaného zla moc. Kaina ovládla touha po pomstě za nespravedlnosti světa. Jeho oběť přec Bůh nepřijal, na rozdíl od bratrovy.

Načež Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. (Gn 4,6), což pořád ještě není hřích! Z toho Pavlova „Hněváte-li se, nehřešte.“ můžeme vyrozumět i tolik, že hněv sám o sobě není hřích. Pořád je to jen lidská emoce, která je přirozená a pochopitelná. Pořád je to okamžik, kdy se mám rozhodnout, kdo bude hlídat dveře mého srdce. Což také znamená, že mám pořád ještě čas do slunce západu vyvarovat se hříchu a tak vypakovat ďábla.

Když to neuděláme, nekončí dějiny! Kainův příběh i po bratrovraždě pokračuje. Kain staví první město, jeho potomci objevují metalurgii i hudbu. Násilí nezastavuje pokrok a civilizaci, dějiny pokračují dál. Adam, Kain, Enoch, Írad, Mechíjáel, Metúšáel, Lámech – sedmé pokolení! Biblický čtenář zbystří – a vidí, jak Lámech vraždí. Nepřehlédněme nepoměr – ze msty za své zranění! Nezpracovaný hněv vede k násilí, které je nepoměřitelné s tím, co hněv vyvolalo! Ďábel dostává prostor a činí se podle své nátury. Lámechovou rodinou příběh Kainovy linie končí. Tudy cesta nevede. Pisatel se vrací zase na začátek – k Adamovi a Evě. Místo zabitého Ábela se jim narodí Šét a Šétovi maličký Enóš. Jeho jméno můžeme přeložit jako „lidstvo“ a my čteme: Šétovi se narodil syn; dal mu jméno Enóš (tedy „smrtelník“). Tehdy se začalo vzývat jméno Hospodinovo. (Gn 4,26) Tudy jde jiný proud dějin, který nám ukazuje, že osobní zbožnost je cesta, která má budoucnost. Tam, kde je vzýváno jméno Hospodinovo, tam se nám smrtelníkům otevírá prostor pro jiné řešení, než je pomsta.

Jop – nalezení tohoto řešení trvalo Božímu lidu ještě mnoho staletí. Od spravedlivého Ábela až po Zachariáše, syna Bachariášova, to ukazuje až k Ježíši Kristu (Mt 23,35). Toho, který přijde mezi „Enóše, děti Šétovy“, tedy mezi nás, lidstvo složené ze smrtelníků, a svojí věrností Hospodinu otevře lidstvu cestu k nesmrtelnosti.

No – a někde mezi tím se odehrává příběh Ester, i s tou částí, se kterou se perou děti v nedělní škole, a sám jsem zvědav, s čím přijdou.

Židovka Ester se stala královnou a vypadá to na poklidnou dobu, ale náhle se tu objeví zlovolný první králův rádce Haman a ten připraví pogrom na všechny židy s celými rodinami. Je na to vydán zákon, že za rok mají být všichni židé v celé říši zabiti, vrazi si mohou ponechat naloupený majetek. Královna Ester se chce u krále přimluvit, aby byl zákon zrušen. My jsme slyšeli v prvním čtení, jak si pro to soukromou hostinou připravuje půdu. Podrobnosti si přečtěte v Bibli, nebo si pusťte ze záznamu středeční biblické hodiny. Pro tuto chvíli stačí, že je vydán zákon: za necelý rok v jeden konkrétní den mají ne-židé právo vyvraždit celé židovské rodiny a jejich majetek si ponechat.

Tento zákon nelze zrušit či změnit, ale Ester prosadí vydání dalšího zákona, že židé mají právo na obranu. Vyvraždění židů bylo naplánováno na jeden konkrétní den. Pokud je tedy v tento den někdo napadne, mají židé právě takové právo zabít ho i s rodinou a vzít si jeho majetek. Protože to je obrana a pořád to ještě vypadá jako starozákonní spravedlnost „oko za oko, zub za zub“, tak nás to nejspíš úplně neruší.

Při proběhlém masakru ale dochází k čemusi, co bychom nazvali „preventivní úder“. Čteme, že židé zaútočili na ty, kteří jim chystali pohromu. Tady už asi pozdvihneme obočí, protože preventivní úder je velmi diskutabilní vojenská strategie. Deset Hamanových synů je povražděno v královském městě a s nimi stovky dalších! Jinde to nejspíš nevypadalo jinak. Jaká byla motivace pro zahájení takového útoku? Byla to ještě uvážená zbožná svatá horlivost, nebo jen prachsprostá touha po pomstě? Bůh suď…

Takto si ovšem židé vyložili onen zákon a král nijak neprotestuje. Tak to ve stejném směru jede dál. Ester si vymůže, aby se platnost tohoto zákona prodloužila ještě o jeden den, kdy je možno zaútočit na ty, „kteří nám chystali pohromu“. Výsledkem jsou desítky tisíc mrtvých protivníků židů a následují bujaré židovské oslavy, kde je mimo jiné povinnost pít alkohol a to víc, než by člověk pil obvykle. Je to snad nejveselejší svátek v roce, když nás ovšem neruší to šílené vraždění.

Tedy – šílené… Co sedělo ve dveřích Esteřina srdce? V srdcích dalších židů pobíjejících své sousedy? Horlivost pro Hospodina, jak je o ní řeč v souvislosti s Ježíšem s bičem v ruce vyhánějícím kupčíky z chrámu? Nebo to byla touha po pomstě? Už nejen jak pochopit deset povražděných Hamanových synů, ale jaká motivace vede Ester k žádosti, aby byla navíc ještě jejich mrtvá těla nabodnuta na kůl a vystavena na odiv? Uvědomuji si, jak moc už jsem ovlivněn novozákonní touhou po pokoji, smíření, odpuštění. Jak moc mi to Esteřino jednání drhne zvláště proto, že nikde není řečeno, že tohle byla Boží vůle. Tohle navrhla a prosadila Ester, o nějakém plnění Boží vůle se v knize Ester neuvažuje. Rozhoduje lidské srdce. Já ve dveřích Esteřina srdce vidím touhu pomstít se. Mohu se ale samozřejmě mýlit. Mně je svět starozákonní Bohem řízené krutosti na hony vzdálen a židé radostně slaví Purim dodnes.

Je ale až do očí bijící, že v Novém Zákoně na tento svátek nenajdeme žádnou narážku. Jediný citát z knihy Ester. Jediné svědectví, že by se Pán Ježíš do něčeho takového zapojoval. Jako kdyby využil rabínské výjimky pro ty, kteří fakt ani trošku nesmí alkohol, a místo pijácké oslavy v karnevalových maskách šel spát.

Řekl bych ale, že za tím je něco jiného. Nemůžeme ze Starého zákona všechno to násilí prostě vymazat. Je tam. Bůh mluví k lidem jazykem pro tu kterou dobu srozumitelným a ono násilí odpovídá mentalitě té které doby. Násilí neukončuje dějiny – násilím byla obsazena svatá země a Kainův příběh ukazuje, že i po zcela nelegitimním násilí se historie ubírá a vyvíjí dál. Kam to ale povede? Slyšeli jsme, že sedmý v této linii násilí eskaluje. Svět tenkrát nezanikl, stejně jako nezanikl v Persii po masakru protivníků židů. Dějiny běžely dál, jen dneska v těch místech, kde po pobití nepřátel židé jásali, je dneska židů pomálu, nebo tam nejsou vůbec žádní. A ve svaté zemi není mír a pokoj dodnes.

Asi si dokážu představit, jaké myšlenkové pochody se honily Ester hlavou, ale „pochopit“ neznamená „schvalovat“, „souhlasit“. Mnohem spíš to vidím tak, že má pravdu apoštol Jakub, když říká, že lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš. (Jk 1,20). Prosadíš spravedlnost lidskou, kde je hranice mezi trestem a pomstou až příliš nezřetelná. V knize Ester se o Bohu nemluví – jednají tam lidé podle toho, jak oni sami usoudí. Jestliže i ti sebezbožnější a sebepříkladnější dají průchod svému hněvu, nezhroutí se svět. Neskončí dějiny. Jen se tím otevírají brány silám, které mohou nakonec přemoci i je.

Nejsme na tom jinak. Hněv je špatný rádce. Umět rozpoznat, že mnou začínají cloumat emoce, je nadmíru užitečná schopnost. Umět své emoce ovládnout je schopnost, kterou se budeme učit celý život. Ne vždy to zvládneme vyřešit do západu slunce, protože často to nezvládneme vyřešit vůbec. Principiální směr je ale jasný. Hněváte-li se – nehřešte. To se nám teď vrací jako velké varování. Hněv je špatný rádce. Necháme-li se ovládnout hněvem, lze důvodně očekávat, že zaděláváme na špatnou budoucnost. Otevíráme své srdce a na jeho prahu dopřejeme místo ďáblu – obviňovači, pomlouvači, škodiči. Rozvraceči našich vztahů.

Může existovat nějaká extrémní výjimka, jako je příběh o Ježíši a vypráskání kupčíků z chrámu. Jinak je ale Ježíšův příběh naplněn důrazem právě opačným – lidskou zlobu nechat dopadnout na sebe, přijmout a neposlat dál. Takový krok člověk neudělá, když je ovládán hněvem nebo čímkoliv jiným. Zastavit hřích vyžaduje stejnou horlivost, jako když Ježíš vzal do ruky bič – i to byla akce vědomá, promyšlená.

Jsme zpátky u dveří našich srdcí – kdo je hlídá? Co ovlivňuje naše rozhodování, když nás něco vytočí? Od Adama vedou dvě linie jeho synů. Kainova končí v rostoucím násilí, Šétova vede až ke Kristu. A jasně – není to buď, anebo, jeden člověk tak a druhá opačně. Máme to v sobě namíchané. To jsme u té Ester. V něčem je „kristovsky“ skvělá – jde si pro trest smrti, aby zachránila druhé. V jiném není „kristovská“ ani náhodou. Na hony z ní cítím hněv, nad kterým nechává zapadnout slunce, ráno se s ním probouzí a pokračuje v tom, k čemu jí její hněv vede. Ráno není nutně moudřejší večera.

Zkusme si tedy vzít jako předsevzetí, že aspoň za jedním ze svých hněvů toho kterého dne slunce zapadnout nenecháme a až ďábel uvidí naše odpuštění, smíření – tak zjistí, že tady místo nemá a vypadne. Náš život bude zase o něco svobodnější.

Amen.