Nu 12,1–15

Písně: 99, 621, 611, 192, 419

Introit: Ž 99,5–6
Čtení: Ex 4,18–26
Text: Nu 12,1–15
Poslání: Ko 3,12–13

Milé děti, milí bratři a sestry,

dnešní příběh nepatří mezi ty nejznámější. Konflikt uprostřed Mojžíšovy rodiny, hádka s bráchou Áronem a především se setrou Mirjam – to nepatří mezi látku probíranou pravidelně v nedělní škole. Ale stojí zato se nad tím příběhem zamyslet.

Áron se v příběhu trochu veze, hlavním reptákem je tentokrát Miriam a důvody pro reptání zmiňuje dva. Prvním je Mojžíšova manželka a druhým je Mojžíšovo postavení. Nejprve tady manželka. Mirjam s Áronem mluvila proti Mojžíšovi kvůli kúšské ženě, kterou si vzal; pojal totiž za ženu Kúšanku. Není úplně jasné, jestli je to nějaká nová žena, nebo je to stále ještě stará dobrá Midjánka Sipora. Kúš je sice označení pro Etiopii, ale na jiném místě v Bibli Kúš a Midján splývají (Ab 3,7). Ono to vyjde prašť jako uhoď, protože Etiopanka i Midjánka – obojí jsou pohanské země. Ať to bylo jakkoliv, tak Mojžíš si nezval židovku. Žije s ženou, která vyrostla v pohanském prostředí, dokonce v rodině pohanského kněze.

Je mi bližší výklad, že to je pořád ta samá Sipora, kterou si vzal, když po vraždě Egypťana utekl z Egypta a skrýval se v Midjánu. V Bibli se o ní mluví hrozně málo. Na to, že to je manželka samotného Mojžíše, to sice vypadá zvláštně, ale ono se tenkrát o manželkách moc nemluvilo. O Áronově manželce víme jen to, že se jmenovala Elíšeba a byla dcerou Amínadaba a sestru Nachšóna. (Ten je zajímavý, protože to byl významný předák pokolení Juda a praprapradědeček krále Davida!) O ženách se ale tenkrát nic moc nepsalo.

Je tu tedy Sipora, tichá manželka, která je stále někde na pozadí Mojžíšových příběhů, do ničeho se nehrne, ale ona a její pohanský táta budou pro Mojžíše oporou v těžkých chvílích. Seznámili se při takové pro Mojžíše dost typické situaci. Kdysi dávno se jí a jejích šesti sester zastal u studně, kde je obtěžovali jacísi pastýři. Pruďas Mojžíš! Jak vidí, že se děje něco špatně, jde a jedná. Tihle rázní a prudcí chlapi potřebují tiché a hlavně trpělivé ženy – a Mojžíš ji v Sipoře našel. Bydlel u rodičů své ženy 40 klidných let.

Ale pozor – Sipora nebyla žádná puťka a „mouchy snězte si mě!“ Máme tu příběh z prvního čtení. Rovnou říkám, že to je příběh, nad kterým si vykladači dost lámou hlavu, takže pokud jste mu příliš neporozuměli, netřeba se tím zas tak trápit, nejste v tom sami. Vypadá to tak, že Mojžíš si prožil něco podobného, jako Jákob u potoka Jabok. Ten příběh známe dobře – Jákob se vrací za Ezauem, chce se mu omluvit za ten podvod s prvorozenectvím – a do cesty se mu staví Hospodin a zápasí s ním. Zkouší, jestli to Jákob myslí vážně. Jestli o to smíření s bratrem stojí.

Mojžíš má jít do Egypta vysvobodit své bratry. Ze začátku s Hospodinem dost smlouval, aby tam nemusel, ale nakonec souhlasil. Bude si za tím stát? I Mojžíšovi se postavil do cesty Hospodin a chtěl ho zabít. Ale Mojžíš nebojoval – celé to za něj tenkrát vyřešila právě Sipora. Obřezala Mojžíšova prvorozeného syna a tento její zásah urovná situaci. Snad to měl Mojžíš udělat sám, jenže tak nějak zapomněl na řády platné ve vlastním lidu. Nu, to by byl divný vysvoboditel! Ale manželka vysvobodila vysvoboditele a tak může Mojžíš pokračovat v cestě do Egypta.

Později to byl zase jeho pohanský tchán, kdo mu dokázal dobře poradit, jak vést a usměrňovat lid, který Mojžíš vyvedl z Egypta (Ex 18). Svého pohanského švagra prosí o službu průvodce pouští, protože lépe než kdo jiný znal na poušti místa, kde je možno tábořit (Nu 10,31). Je to docela zvláštní – vždyť je vedl sloup ohnivý i oblakový, tak k čemu ještě takovýto průvodce – ale Mojžíš měl s rodinou své ženy jen dobré zkušenosti a tak není divu, že je chtěl mít po ruce.

Jenže – jsou to pohani. Ani všechna ta pomoc nic nemění na tom, že Mojžíšův tchán je pohanský kněz a Mojžíš si vzal za ženu jeho nevěřící dceru. Áronovi a Mirjam se to nelíbí. To se přece nemá – brát si nevěřící. Jako by v Božím lidu nebylo dost pěkných ženských! Co na tom, že ve všech trablích stála Sipora svému muži po boku. Že spolu s ním a s dětmi vyrazila i do Egypta (Ex 4,20) – to nejspíš Mojžíš sám ji poslal raději nazpátek do bezpečí u rodiny, ale teď už jsou zase pohromadě.

Áron a Mirjam, Mojžíšovi sourozenci, kteří doposud byly jeho pravou rukou, tak začínají reptat. Mirjam kdysi bráchovi zachránila život, dokonce ho vlastně ona dostala do královského paláce! Známe tu historku s malým Mojžíškem v rákosové kolíbce, jak plave po Nilu a Mirjam běží podál řeky rákosím a podaří se jí dítě udat do faraónova paláce. Áron, který mluvil za koktavého a zadrhávajícího Mojžíše. A najednou se tihle dva dostávají na pozadí. Na radu toho pohanského tchána Mojžíš svěřil vedení lidu jakýmsi „správcům“, kteří jsou ustanoveni nad tisíci, sty, padesáti a deseti. Lidem, kteří se bojí Boha, muže důvěryhodné, kteří nenávidí úplatek. (Ex 18,21) Sám pak řeší jen závažné věci, které nedokáží vyřešit oni. Jitro moudře říká, že dosavadní způsob, kdy Mojžíš všechno dělal sám, není dobrý ani pro Mojžíše, který se strhá, ale vyčerpává to i lid, který má jediného rozhodčího ve všech sporech. Jenže nějak z toho vypadla Mojžíšova rodina. Nikde nečteme, že by se těmito správci stali jeho synové, nebo Áron, nebo Mirjam… To jsou divné pohanské manýry, co to tu Mojžíš zavádí! Copak Mirijam není prorokyně? (Ex 15,20) Copak Hospodin nepromlouval i skrze Árona? (Ex 4,14) A tak Áron a Mirjam říkali: „Což Hospodin mluví jenom prostřednictvím Mojžíše? Což nemluví i naším prostřednictvím?“

Jo, ze začátku hudrají na pohanskou manželku – ale cítím v tom něco jiného. Cítím v tom ukřivděnost, uraženou ješitnost… To už tak někdy děláme, že nepřiznáme svoje skutečné motivy, ale maskujeme je za něco jiného. „Mojžíši, to jsi neměl dělat – vzít si ženu, která není z církve, z našeho společenství, z našeho středu!“ Ale za tím se skrývá něco dočista jiného a pro kritiky důležitějšího – my už pro tebe, Mojžíši, nejsme ti hlavní rádci! My, tvoje rodina! Vždyť ty se řídíš radami někoho druhého a my jsem odsunuti na vedlejší kolej!

Ještě, že Mojžíš byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi… Pokorný – to hebrejské slovíčko znamená trpělivý, tichý. Moc mi to k Mojžíšovi nesedne. Víme, že zabil Egypťana, slyšeli jsme, jak se zastal sedmi Jitrových dcer, když je obtěžovali cizí pastýři u studně. Víme, jak se rozzuřil, když viděl Izraelce tančit kolem zlatého telete – kde je jaká tichost a trpělivost? No, ono ale nikde nečteme, že by se Mojžíš rozzuřil, protože někdo šel proti němu. Sebe samotného Mojžíš opravdu nikdy neprosazoval. Až bych řekl, že by i v tuhle chvíli, když mu Áron a Mirjam nadávají, tak by Mojžíš ustoupil do pozadí. „Chcete tomu všemu šéfovat Árone, Mirjam? Haj hou, užijte si to ve zdraví. Já jdu za Siporou za klukama, rostou jako z vody, taky by tátu měli Geršóm a Elízer někdy vidět.“

Jenže Hospodin to slyšel a tady se rozčílil zase on. Mojžíše si vybral Bůh sám. Možná právě proto, že Mojžíš nemyslí na sebe a na svůj prospěch, tak je pro Pána Boha použitelný ze všech lidí nejlépe. Jistě, že si Bůh může použít koho chce a také si bude dál povolávat všemožné proroky, kterým dá ve viděni poznat svoji vůli – ale s Mojžíšem může jednat přímo. Mojžíš z toho nezpychne, nezačne si namlouvat, že on je ten velký boss, který to všechno řídí. Tedy přesněji řečeno – jednou jedinkrát to udělá a za trest nesmí vejít do země zaslíbené. Ale to je zase jiný příběh.

V tuhle chvíli si Hospodin předvolává Mojžíše, Árona i Mirjam a vysvětluje, že Mojžíš prostě je první a prvním také zůstane a že to je od Árona a Mirjam dost drzé se proti tomu jakkoliv stavět. A když Bůh domluvil, tak tu Mirjam stojí pokrytá malomocenstvím. I Árona to dost zkříslo. Najednou mu dochází, že přestřelil. Že si moc myslel sám o sobě a moc málo dbal na Boží vůli. Neodváží se ani modlit k Bohu a prosí Mojžíše o dopuštění a pomoc. Mojžíš, byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi se za Mirjam přimlouvá. Bože, prosím uzdrav ji, prosím! Tohle dvakrát „prosím“ v jediném verši – to je v Bibli na dvou třech místech a v takovéhle podobě vím právě jen tomto místě. Když nejde o něj samotného, tak se Mojžíš opravdu snažil. Mirjam je očištěna, ale má před sebou ještě týden povinné izolace. To jsou řády platné v Božím lidu. Kdo byl nemocen malomocenstvím, musí na týden odejít do samoty, po týdnu se vrátí a ukáže se knězi a ten teprve rozhodne, jestli již nehrozí nákaza a jestli se dotyčný smí objevit mezi lidmi.

Ten týden lid čeká. Čeká na Mirjam, která je někde pár set metrů za táborem a nesmí se s nikým setkat. Jasně, že týden není zas tak moc – ale Izraelci jsou na cestě do země zaslíbené, jdou, jdou, jdou – a teď najednou týden vynucená pauza pro jedno remcání jedné Mirjam. Známe to z výletů, co to znamená na někoho čekat. Pár minut ledaskdo ze skupiny přehlédne. Pár hodin už asi nikomu neunikne. Týdenní zpoždění se neutají před nikým. Vlastně mne vůbec nepřekvapuje, že dál už bude o Mirjam zmínka jen v okamžiku její smrti. Před Áronem je ještě docela dost práce, ale ani on do země zaslíbené nebude smět vstoupit.

Řada myšlenek se nám v tom dnešním příběhu objevila. Mně osobně hodně povzbudily Mojžíšovy dobré vztahy s pohanským příbuzenstvem, ale to, co je bych chtěl obzvlášť vyzdvihnout, je kontrast mezi Mojžíšem na straně jedné a Áronem a Mirjam na straně druhé. Mezi pokorným a tichým Mojžíšem, který sám sebe nijak neprosazuje a jeho sourozenci, kteří se snaží být těmi důležitými. Skromný Mojžíš dokáže spoustu skvělých věcí, ve kterých pomůže lide kolem sebe. Mirjam se snaží prosazovat sebe a nakonec nejen, že ani sobě nepomůže, ale ještě komplikuje život všem lidem okolo.

Tohle je dobré si zapamatovat, že když budeme myslet jen sami na sebe, na to, abychom my byli ti důležití a slavní, k dobrému to neposlouží ani nám, ani nikom dalšímu. Nebudeme použitelní ani pro Pána Boha. Když ale sami sebe prosazovat nebudeme, tak s námi Pán Bůh může v tomhle světě udělat ohromné věci.

Amen.