Nu 20,1–13

Písně: 616, 667, 618, 159, 176

Introit: Ž 136,1–4
Čtení: Dt 31,1–2.7–8; Dt 32,48-52; Dt 34,1-12
Text: Nu 20,1–13
Poslání: 2K 4,6–7

Milé děti, milí bratři a sestry,

tak tedy nakonec ani Mojžíš do země zaslíbené nevešel. Zběžně viděno, tak byl připočten k hříšníkům svého lidu, k reptákům, kteří brblali pro každou hloupost. Stejně jako oni, tak i on zemře dříve, než Boží lid přejde Jordán a převezme zemi, kterou Bůh svému lidu zaslíbil. Nad Mojžíšovou smrtí budeme přemýšlet – co vlastně udělal špatně?

Zrovna Mojžíš. Kdyby někdo jiný, tak je to jasné a srozumitelné, protože z těch straších se k reptání nechali svést i Mojžíšovi sourozenci. Ale Mojžíš takový nebyl. I když byl ze stejné generace, také poznal otročinu v Egyptě, tak v sobě neměl onoho otrockého ducha. Neměl myšlení otroka. Jeho život přece jen probíhal jinak, než život jeho příbuzných. Určitě měla velký vliv jeho výchova na faraónově dvoře, jeho dost výjimečné postavení a samozřejmě i těch 40 let, kdy žil u svého tchána v Midjánu. I proto se dokázal na svět podívat jinak, než ostatní Izraelci.

Tahle léta už jsou ale v době našeho příběhu dávnou minulostí. Teď nastupuje úplně jiná generace. Generace, která se narodila na poušti, tedy která se narodila do svobody. Zápasy otců jsou jí cizí. Oni neotročili v Egyptě a pokud prošli Rákosovým mořem, tak jako malé děti. Žít celý život s Hospodinem – tak to bylo na poušti od jejich dětství. I před sebou mají docela jiné zápasy. Před nimi je zaslíbená země. Hledí kupředu, chtějí se do ní dostat. V tomto myšlenkovém světě už mnozí vychovávali i svoje děti. Tahle nová generace půjde pod Jozuovým vedením dobývat zaslíbenou zemi. Nejsou jako jejich otcové, proti Jozuovi nereptají, neodporují mu – vyrostli v jiném systému myšlení.

Mojžíš je poslední z toho starého světa a teď poznal, že jeho čas se naplnil. Není pochb o tom, že i Mojžíš byl člověk hříšný a zcela lidsky chybující. Víme, jaký by pruďas, klasický cholerik (Egypťan, desky Zákona…). Zároveň to ale také byl člověk bázlivý, kterému se nechtělo do svěřeného úkolu. Samotnému Bohu odmlouval, že do Egypta nepůjde. Našlo by se tedy toho víc než dost, co by ho mohl Bůh potrestat. Ale vyčinil mu jednu jedinou věc a nad tou stojí zato se zamyslet podrobněji.

To takhle zase jednou Izraelcům došla voda. To je tradiční problém a jejich reakce na tento tradiční problém je také tradiční. Reptají. Srotili se proti Mojžíšovi a Áronovi. Lid se dal s Mojžíšem do sváru. Naříkali: „Kéž bychom byli také zahynuli, když zahynuli naši bratří před Hospodinem! Proč jste zavedli Hospodinovo shromáždění na tuto poušť? Abychom tu pomřeli, my i náš dobytek? Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás uvedli na toto zlé místo? Na místo, kde nelze sít obilí ani pěstovat fíky nebo vinnou révu či granátová jablka, ba není tady ani voda k napití.“

Nazvali se Hospodinovo shromáždění… Čili – my jsme přece Hospodinův lid – a ty, Mojžíši, nám to tu všechno kazíš! Ty jsi vedle jak ta jedle. Ty jsi nás dovedl na toto hrozné místo. Že by se objevila třeba myšlenka: „My jsme to ale byli troubové, že jsme tam u Jordánu odmlouvali Pánu Bohu, mohli jsme už být v zaslíbené zemi. Teď musíme 40 let bloudit pouští jako trest za tento náš hřích!“ Jo – to by mělo logiku, to by se zakládalo na faktech. Jenže uznat vlastní chyby, to je složitá věc. To se člověk musí učit – a Izraelcům se do toho moc nechce.

Jistě, že to je důležitý okamžik a jistě, že bychom si z toho měli vzít ponaučení, že když se dostaneme do průšvihu, tak je záhodno dumat, co jsme popletli my. Člověk by měl být sebekritický, schopný uznat svoje vlastní viny. Dnes nám ale nejde o to, co dělají Izraelci, ale o to, co dělá Mojžíš.

Doposud nic špatného! Mojžíš a Áron se po reptání lidu odchází modlit a Bůh jejich modlitbu vyslyšel. Ukázala se Hospodinova sláva a Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Vezmi hůl, svolej spolu se svým bratrem Áronem pospolitost a před jejich očima promluvte ke skalisku, ať vydá vodu. Vyvedeš jim tak vodu ze skaliska a napojíš pospolitost i jejich dobytek.“

Mojžíš tedy vzal hůl, která byla před Hospodinem, jak mu přikázal. Zatím to vypadá všechno v pořádku, ale zbystřeme pozornost, teď to přijde: I svolal Mojžíš s Áronem shromáždění před skalisko. Řekl jim: „Poslyšte, odbojníci! To vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu?“ Nato Mojžíš pozdvihl ruku, dvakrát udeřil svou holí do skaliska a vytryskl proud vody, takže se napila pospolitost i jejich dobytek.

Když je ouvej jde se za Hospodinem. Když se dostaví úspěch, tak je Mojžíš ten frajer, který to zvládne. Jaj – Mojžíš tak nějak zpychl. Už mnohokrát takhle proti němu lidé reptali a on pokaždé dobře řekl, že reptají proti Hospodinu, protože co je on…?! Nevím, proč mu to takhle ujelo, co mu přelítlo přes nos, ale pravdou zůstává, že Hospodinovu svatost tentokrát opravdu nedosvědčili. „Vezmi hůl, svolej pospolitost a před jejich očima promluvte ke skalisku, ať vydá vodu.“ Na místo promlouvání ke skalisku Mojžíš mluví k lidu a do skaliska udeřil holí. V celém tom proslovu pak o Hospodinu z jeho úst nepadlo ani slovo. Zní to mnohem víc jako vytahování se zázračnými schopnostmi. „Koukněte, odbojníci, moc si na mě nedovolujte. Já mám kouzelnou hůl! Prásk – a vody bude dost, koukejte, jaký jsem frajer!“

Jenže Mojžíš byl největší frajer právě tam, kde ze sebe dělal nejméně. Do Egypta se mu nechtělo. Jednat s faraónem – moc dobře věděl, že na to nemá. Jenže právě proto, že věděl, že sám nic moc nezvládne, tak nechal jednat Boha, Hospodin skrze něj jednal a děly se mocné činy. Jenže po té spoustě mocných činů si Mojžíš začíná říkat, kolik že toho zvládne a jak že je dobrý, začíná si o sobě moc myslet – a začíná sloužit sám sobě. Začíná si budovat svojí pozici. Přestává mu jít o Boží slávu a prospěch Božího lidu a chová se tak, aby on z toho nakonec vylezl jako ten hlavní a nejdůležitější.

Tohle je velmi důležité varování. Neméně důležité jako to, které jsme se naučili u Izraelců, totiž že je nutné umět si přiznat své vlastní viny, když se něco nedaří. Tohle mojžíšovské varování je do situace, kdy se daří. Ve všech těch chvílích, kdy se nám daří, tak nezapomínejme na modlitbu a pokorné díky posílané tam nahoru k Pánu Bohu. Proto jsou tak důležité chvály a díky. Bez nich zpychneme. Zaměřím se sami na sebe, na budování svého „já“, vyvyšování svého jména, budování si všelijakých pomníčků v tomhle světě – ale nebude to mít nic společného s Bohem a nijak to nebude pomáhat lidem kolem nás. Bůh bude pro nás jen automat na plnění přání. S takovýmhle přístupem k životu se do země zaslíbené vstoupit nedá a Mojžíš tam proto také nevejde!

Vypadá to jako nepřiměřeně tvrdý trest, ale nezapomeňme, že Mojžíš je šéf. Mojžíš je ten nejvyšší. Má velkou moc – a s ní také velkou zodpovědnost. Prvnímu ze svých apoštolů – Petrovi – řekl Pán Ježíš „Jdi mi z cesty satane“ za to, že Petr Ježíšovi radil, aby nechodil na Velikonoce do Jeruzaléma. Mojžíš je přísně potrestán za něco, nad čím by Hospodin u někoho jiného nejspíš mávl rukou a přešel to bez povšimnutí. Myslím, že něco takového se honilo hlavou apoštolu Jakubovi, když psal ve svém listě (Jk 3,1) Nechtějte všichni učit druhé, moji bratří: vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni s větší přísností.

Nakonec to s Mojžíšem ale nedopadlo zas tak příšerně, vidím dokonce čtyři znamení Božího odpuštění, ve kterém Mojžíš zemřel. (1) Bylo mu sto dvacet let, zrak mu nepohasl a svěžest ho neopustila. (Dt 34, 7) Takhle si nějak Hospodin představoval dobré stáří. V Gn 6,3 Bůh stanovil pro člověka právě těch 120 let. Nejstarší člověk světa zemřel ve 122 letech. (2) Mojžíš má komu předat svoji práci. Vedení předává Jozuovi, jednotlivým Izraelským kmenům požehná. Neumírá s pocitem marnosti, utnutí své nedokončené práce. (3) Umírá s výhledem na dobrou budoucnost této práce. Jako závdavek toho, co jeho lid prožije, tak on smí alespoň vidět zemi zaslíbenou. A (4) do čtvrtice je tu ta zvláštní okolnost jeho smrti, kdy sám Hospodin si pohřbívá Mojžíše a tak nikdo až podnes nezná jeho hrob. Židovská tradice, která má svůj ohlas i v Novém Zákoně (Ju 1,9) mluví o tom, že ďábel chtěl Mojžíšovo tělo pohřbít tak, aby o něm lidé věděli a uctívali ho. Aby se Mojžíš alespoň po smrti stal svodem k modlářské úctě – a archanděl Michael mu v tom zabránil a Mojžíšovo tělo bylo pohřbeno neznámo kde. Ježíšovo setkání s Mojžíšem a Elijášem pak ukazuje i k tomu, že Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův není Bohem mrtvých, ale živých a že i ta země zaslíbená je jen slabý čajíček, proti nebeskému království, do kterého byl Mojžíš přijat.

Nakonec to tedy vlastně pro Mojžíše nebyl zas tak strašný trest, to, že nesměl vstoupit do zaslíbené země. Spíš to bylo varování pro lidi kolem něj – a tím i pro nás. Ono totiž to pokušení pýchy, soběstřednosti, nafoukaného považovaní sebe samého za někoho úžasného, skvělého a dokonalého – to je až do dnešní doby nebezpečí pro všechny schopné, dobré a příkladné.

Ten dnešní příběh nám ale ukázal i metodu, jak se tomuto pokušení postavit. Jak mu čelit. Skrývá se v dosvědčení Boží svatosti. To byla Hospodinova výtka vůči Mojžíšovi, tady udělal Mojžíš chybu – tak ji neopakujme! Učme se Pánu Bohu děkovat, chválit ho, lidem kolem nás i sami sobě připomínat, že všechno dobré přichází od Boha a proto za to má být Pán Bohu děkováno.

Amen.