O autentickém křesťanství

Písně: 428, 692, 631, 420, 666, 419
Vstup: Ž 67,1-6
1. čtení: 1Sam 24 (1-23)
Text: Jk 2,18
Poslání: Jk 1,21-22

Milí bratři a sestry

přemýšlel jsem nad motivy, které Jakuba vedly k napsání těchto slov, protože mě nad nimi napadlo, že by to mohlo být něco, co se (bez ohledu na téměř dvoutisíciletý odstup) napořád dost zásadně týká všednodennosti naší doby. Je to Jakubova očividná zkušenost s mizernými křesťany. S křesťany, kteří vůbec nežijí jako křesťané. S lidmi, kteří se ke křesťanství hlásí, do kostela chodí, katechismus vám odříkají – ale tím to hasne.

Tohle se hodně týká nás a tohoto světa – protože tím pádem se ten text tak nějak pátravě kouká po nás a ptá se nás, jakže to vypadá s naším svědectvím o vlastní víře lidem kolem nás. Tohle už se týká toho, nakolik naše životy ukazují ke Kristu a zvou k němu jiné. Jop! V tu chvíli už jde o něco zásadního a týkajícího se každého našeho všedního dne. Teď jsme jako věřící v kostele – ale jak je naše víra vidět od pondělka do soboty? Jak by vlastně měla být vidět? Kam bychom měli napřít svoje síly, svoji snahu, svoji iniciativu? Když už jsme věřící – jak zareagovat na to Jakubovo: „Ukaž!“

„Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích.“ Jojo, to zásadní se točí okolo slovesa „ukázat“. Ani když jde o víru, tak nestačí cosi skrytého uvnitř, ale s odkazem na probíhající volební kampaň by bylo možno říct, že až „ukázaná platí“. Tohle „ukázaná platí“, je původně nejspíš mariášnické úsloví, kdy ve voleném mariáši hráč ukazuje trumfovou kartu a tak stvrzuje barvu. To nám k pochopení moc nepomůže. To už spíše to, že „ukázaná platí“ byla oblíbená odpověď žokeje Váni, když se ho ptali, jestli je ve formě a jestli zase vyhraje. A on na to: „Ukázaná platí!“ Platí to, co je vidět. To, co je zjevné. Sliby – chyby, podstatné jsou reálné výsledky.

Jde-li o naši víru, tak to platí právě tak – a zjevně přesně tohle byl v Jakubově době problém. Kostel plný lidí, kteří poslouchají pozorně kázání, kdyby se jich na cokoliv zeptal, odpoví správně, ale sotva vylezou z kostela, nepoznali byste je od jiných. Když pak budete číst tu Jakubovu epištolu, tak stejně jako pochopíte, že je autor otrávený jak indiánský šíp, protože ono se to vlastně od chování ve světě moc nelišilo ani v tom kostele.

Tam konkrétně vidí, jak si lidé předchází noblesní pracháče, dávají ho na čestné místo – a chudáka strčí do kouta. Takových příkladů, kdy se lidé v kostele chovají jinak, než by se od věřících dalo očekávat, by ale určitě šla vymyslet nepřeberná hromada a jak známo – jeden mizerný křesťan dokáže od Boha odradit víc lidí, než jich dobrý křesťan k Bohu přivede. Jasně, že mnohdy jsou to fámy, „urban legends“ o katechetovi, který děti tloukl v hodině náboženství atd. Hlášky o pedofilech a pederastech jsou na denním pořádku a nepomůže argument, že v České republice působí několik tisíc duchovních a za poslední desítky let je těch případů, že by je spočetl na prstech jedné ruky a ještě by zbylo. I když ale necháme stranou fámy a legendy, myslím, že jen málokdo ještě neslyšel větu: „Ty že jsi křesťan, když děláš…“ a doplňte si dle vlastní zkušenosti. Špatné jednání křesťana je v očích nevěřících tuplem špatné. A i kdyby kus z toho, co si o nás ostatní povídají, byly jen pomluvy a další kus nebylo nic trestuhodného, tak napořád máme každý ve svém životě věřícího co zlepšovat, aby bylo co ukázat. S Jakubem si holt musíme připomenout, že ukázat víru bez skutků jde hodně blbě, zatímco víra na skutcích se nejen ukázat dá, ale hlavně je to to, co lidé poberou.

Jasně – dobré skutky neděláme proto, abychom někomu něco dokazovali. Ne zas tak hloupě Martin Luther nazval Jakubův list „slaměnou epištolou“ a ve svém vydání Bible ji dal až úplně na konec. Ta Jakubova argumentace je dost zákonická. Za Jakubovými stesky je ale velmi racionální rozpoznání lidské slabosti, se kterou je třeba počítat. Budiž nám dobrým příkladem David, který jedná jako mimořádný diplomat a snaží se vyjít vstříc právě takovéto slabosti, kterou u Saula zřetelně rozpoznává. Saul potřebuje důkaz. On by to nedal bez toho kousku uříznutého cípu pláště. Nestačilo mu přesvědčování, nestačilo mu dobrozdání jeho syna… Potřeboval důkaz – a teď ho vidí. A David mu nahrává dál a dál – vidíme Davidovo sebeponižování: Koho pronásleduješ? Mrtvého psa, pouhou blechu! Vidíme Davida a jeho diplomatické kličky. Proč posloucháš lidské řeči, že David usiluje o tvou zkázu? – žádné takové řeči nejsou, Saul si to sám vymyslel, ale David mu tak dává prostor „bez ztráty květinky“ ukončit pronásledování. Tohle všechno jsou pro Saula ale nezbytně nutné vnější projevy toho, v čem by jinak Davidovi nevěřil – bez toho by pro něj David byl stále jen nevítaný konkurent.

Teď to ale má úplně hmatatelné, že mu David nechce ublížit. Saul to mnohokrát slyšel – ale holt je potřeba nějaký důkaz. Až ukázaná platí. Do „ukázané“ chce Saul připíchnout Davida kopím ke stěně. Poté, co má důkaz o Davidových postojích, tak je ochoten svoje postoje revidovat.

Jedna z výhod práce faráře je, že většina mé klientely i spolupracovníků jsou křesťané. Vy na rozdíl ode mne chodíte v drtivé většině případů do škol či do práce mezi nevěřící a tak jste na tom hůř. Těžko přehlédnout, že podstatná část naší společnosti jsou lidé v tak říkajíc „saulovském“ přednastavení. Dívají se na křesťany spíše podezřívavě a sebečastěji opakovaná slova nestačí. Tam je potřeba velká míra přemýšlení, co ten druhý potřebuje vidět a slyšet, protože jinak by to nepobral. Jsou jak berňák, kterému také pro slevu ze základu daně nestačí prosté tvrzení, že jste dali peníze na dobrý účel – stačí až „ukázaná“ papíru s razítkem a potvrzením darované částky.

I u toho Jakuba cítím, že je takový „saulovec“ a že se na lidi kolem sebe dívá spíš podezřívavě, ale těžko se mu divit v jeho osobní zkušenosti. Měl v kostele věřící, kterým se víra smrskla na intelektuální přijetí Boží existence. Na tom jejich křesťanství skončilo. Tak se je snaží dovést k tomu, aby začali něco dělat. Aby se zamysleli nad svým životem – jak vypadá a co si tak o něm mohou pomyslet lidé okolo. I na dalších místech Nového zákona se setkáme s výzvami, že když už se neumíme chovat dobře, tak aspoň nedělejme Pánu Bohu ostudu, protože nás ti nevěřící pozorují a hodnotí. Proto je potřeba se snažit o konkrétní kroky, kterými je možno vykázat svoji víru. Křesťan musí být jiný – jinak to ti lidé nepoberou, že je to dobré být věřící. Že to lidi mění k lepšímu. Nemají jak jinak to pobrat, než na konkrétních jednotlivcích a jejich chování.

Nemá smysl si namlouvat, že žít jako věřící lidé, abychom tím něco dokazovali lidem kolem nás, je nějaký vysoký stupeň duchovního růstu. David nám ale budiž příkladem, že je potřeba brát ohled na ostatní v jejich úrovni – a ne si jen užívat té své vysoké. David měl skvělého přítele Jónatana a s ním mohl komunikovat na úplně jiné úrovni. Bylo jim úplně jedno, že mezi nimi mohl být tak třicet let rozdíl. Korunní princ, prvorozený následník trůnu a na straně druhé pasáček od ovcí, který se vyšvihl a přiženil do lepší společnosti. Minulý týden jsme si popisovali, jak a čím žijí. Dokázali být přáteli na život a na smrt. Dokázali spolu brečet, dokázali se spolu modlit, dokázali si jeden druhému na rovinu říct, co koho z nich trápí. Dokázali se navzájem pochválit a ocenit, v čem je u toho druhého přednost. Právě tak ale neměli problém říct tomu druhému, že se mýlí. Neměli potřebu si před sebou na něco hrát, neměli potřebu kontrolovat svoje chování s otázkou, co si ten druhý o nich myslí. I oni prokáží svoji víru na skutcích! Jen nemají potřebu to tak rozmazávat, jako to dělá David se Saulem: Pohleď, můj otče! Pohleď na cíp svého pláště v mé ruce. Odřízl jsem cíp tvého pláště a nezabil jsem tě. Uvaž a pohleď, že na mé ruce nelpí žádné zlo ani nevěrnost…

Být druhému přítelem, Jónatanem, mít přítele Davida, je pochopitelně neskutečně lepší. Svobodnější. Mít někoho, s kým můžete řešit svoje radosti i starosti, modlit se, radovat i brečet. V tu chvíli ukazujete svou víru na skutcích jako přirozenou součást svého vztahu. Není v tom to, co měl David se Saulem – vědomí, že ten druhý potřebuje důkaz našich postojů. Že jako kontrolor naší víry, našeho duchovního růstu, čeká, s čím se mu svěříme. Posoudí, poměří…

Takové přátelství je ale vzácný dar. Ve vztahu k vnějšímu světu si mnohem spíš tu „vykazatelnost“ budeme muset dál hlídat. Jakubská výzva, že máme být schopni svoji víru ukázat na skutcích, ta trvá. Svět je plný Jakubů a Saulů, kteří se bez důkazů neobejdou.

Když už ale byla řeči o tom vztahu Davida a Jónatana – zkoušejme alespoň uvnitř církve žít jako věřící bez potřeby tím sobě či druhým cokoliv dokazovat, ukazovat a vykazovat. Takový způsob života ukazuje ke Kristu mnohem lépe. Sbor, který je svobodným prostorem, kde si není třeba před sebou na nic hrát, ale dokážeme si jeden druhému na rovinu říct, co koho z nás trápí i v čem je u toho druhého přednost či naopak problém, kde spolu dokážeme brečet a dokážeme se spolu modlit, to je jedno velké svědectví o Boží proměňující moci, která v tomto světě působí, a my ji přijali do svých životů. Amen.