Omluva podle Abígajil

Písně: 25, David, 688, 539, 117
Vstup: Ž 25,6-7
1. čtení: 1Sam 25, 2-42
Text: 1Sam 25,24a
Poslání: 2Pt 3,9b

Milé děti, milí bratři a sestry

bude to dnes o omluvě. Jak má omluva vypadat, aby to opravdu byla omluva. Budeme se to učit u Abígajil, protože je to úžasná ženská a vůbec se nedivím Davidovi, že si ji vzal za manželku. To už se víc divím jí, že si vzala Davida, ale to nechme stranou.

V jaké situaci je David? Na útěku před Saulem.

Je sám? Ne – okolo něj je 600 chlapů, kteří mají také nějaký obdobný problém jako on – před někým utíkali. Psanci, desperáti… Ale je jich hodně a mají zbraně. Skrývají se ve skalách u Mrtvého moře. Tam je spousta velikánských jeskyní

Čím by se mohli živit? Něco si dejme tomu uloví. Ale hlavně fungují jako ochranka. Jeden z Nábalových služebníků to Abígajil řekl: Byli nám hradbou ve dne v noci po všechny dny, co jsme byli s nimi, když jsme pásli ovce. Jsme na hranicích Izraele a dnešního Jordánska. Drobné přeshraniční přepady loupeživých nájezdníků byly na denním pořádku. Tehdy to byl celkem běžný způsob obživy – přepadnout vedlejší vesnici. Ještě za husitských válek čteme, že se „husité vypravili od Plzně na spíži do Bavor“, tedy že nechtěli rabovat v Čechách a jeli přepadnout nějaké německou vesnici či malé městečko. Roku 1431 vyrazili do Rakouska „sklidit“ tamní víno. V tu chvíli se armáda 600 ozbrojenců, kteří se pohybují po krajině, nadmíru hodí. Je dobré s nimi udržovat přátelské vztahy. David a jeho muži se pak k „vlastním“ chovají ve vší slušnosti. Je docela dobře možné, že z jejich strany byly také zdrojem obživy výpady do zahraničí, tady nemáme informace. I to ale – jako likvidaci nepřátel – Nábal může ocenit.

Důležité tedy je, že David a jeho muži jsou pro Nábala dost důležití a on má důvody k vděčnosti. I kdyby nezapůsobila vzpomínka na Goliáše, tedy na okamžik, kdy David zabránil, aby se Izraelci stali pelištejskými otroky, tak tohle by pochopit mohl a měl, že jeho bohatství hodně závisí na tom, že je tu David, který brání lupičům se na jeho bohatství napakovat. Stojí tedy zato jim čas od času poslat něco k jídlu, aby zůstávali v okolí jeho stád a nepřešli jen o pár kilometrů dále k jinému majiteli stád. V tu chvíli by Nábalovi pastevci byli bez ochrany.

Druhým důležitým okamžikem našeho příběhu je, že Nábal slaví. Slaví „stříž“ ovcí. Ovcím se ostříhá vlna, z té se vyrábí oblečení. Co jsou pro zemědělce dožínky, to je pro pastevce stříž – vyvrcholení sezóny a tak i důvod ke slavení, že se celý rok dařilo. To je třeba oslavit – a také se slavilo. V době takových oslav sezval majitel velké množství hostů a oslava probíhala velice bujaře. Žádný sedlák by se nechtěl nechat zahanbit tím, že by oslavil méně slavnostně, než jeho soused.

Když si k tomu přidáme, že Nábal je neskutečně bohatý a že pohostinnost, péče o hosta – to je v Izraeli jedna z nejvyšších společenských ctností, tak je Davidova žádost docela pochopitelná. Nábal si snadno může dovolit poslat dostatek ze svých zásob a darovat je Davidovi a jeho mužům. Určitě David nepočítá s tím, že by nakrmil celou jeho armádu, i když i to by Nábal zvládl hravě – ptal jsem se na to spolu-tchyně – znamenalo by to 12-15 ovcí. Nábal měl 3000 ovcí a 1000 koz.

Nábal ale Davidovi odmítá dát cokoliv. Uvádí důvod: David je jen sluha, který utekl od svého pána. Jenže to je jen půl pravdy! David sice od svého pána utekl – ale proč? Co provedl? Nic. To je ten zádrhel. A když to ví Abígajil, tak to určitě věděl i Nábal, že Saul si na Davida zasedl, ale neprávem. Nábal je obyčejný lakomec a hledá jakoukoliv výmluvu, jen aby nemusel Davidovi dát nic. Aby se nemusel odvděčit za to, co pro něj David udělal. Davidovy posly seřval a vyhnal.

To, že to Davida vytočí doběla, to se dalo čekat. Jsou tu ale Nábalovi sluhové, kteří to všechno viděli a také nemají hlavu jen proto, aby jim nepršelo do krku a měli na čem nosit uši. Chápou, že to Davida naštve, chápou, že 600 chlapů s meči nemají šanci porazit. No a taky chápou, že Nábalovi nic nevysvětlí. Znají ho za ty roky dobře. Je to lakomý vtekloun. Co teď – jdou za jeho ženou. Jestli tu někdo ještě může něco udělat, tak je to jedině ona. Abígajil byla nejen krásná, ale i chytrá a okamžitě pochopila, co hrozí. 200 chlebů 200 balíčků sušených fíků, dva měchy vína, pět ovcí, 60 litrů praženého zrní. Dost na hostinu pro pár set lidí. Ne celá armáda, ale dar velice štědrý. A okamžitě vyrazit. Okamžitě, není proč to odkládat, právě naopak! Chce co nejrychleji napravit chybu, kterou udělal její manžel. Sama jde až za chvilku. Podle některých vykladačů se chtěla umýt, převléknout, nalíčit. Je to sama o sobě hezká ženská a umí dát vyniknout svým přednostem – ono to na Davida také nemůže zapůsobit blbě. Ale rozhodně se nezdržuje, je jí jasné, že ani ona se nesmí přijít pozdě.

Abígajil sjíždí z jednoho kopce na oslovi, z protější stráně sestupuje David v čele svých mužů – no a teď ta omluva. To první, co Abígajil říká: „Má, má je to vina, můj pane!“ V čem? Co ona udělala špatně? Jasně, že to způsobil její muž. Jasně, že ona nemůže být všude. Ale v tuhle chvíli to bere na sebe jako něco, čemu se dnes říká „trestný čin z nedbalosti“. Ona to, co udělal její manžel, vědět mohla a měla. Jasně, že by to mohla začít vysvětlovat, ale do omlouvání v žádném případě nepatří slovo „ale“. Když se člověk omlouvá, tak žádné ale, žádné výmluvy. Je možno vysvětlit, co se stalo, ale opatrně s tím. Mohlo by to vyznít, že se vlastně omluvit nechceme. Tu Abígajil to fakt mrzí, jak se její muž zachoval. Opravdu ji mrzí, že urazil Davida a jeho lidi – a vidí v tom svoji vinu. Ví, co je její manžel zač a neohlídala to. Tak se to pokusila okamžitě napravit.

A už tu máme tři základní znaky omluvy

– neodkládat to. Když je jasné, jak jsem druhému ublížil, tak nemá smysl omluvu odkládat. Musí mi to ale být jasné, protože

– myslet ji vážně. Vynechám „ale“ a fakt jen maličko (a pokud je to fakt nutné!) vysvětlování, proč se stalo, co se stalo. Jinak to bude vypadat jako výmluva.

– co možná svoji chybu napravit. Když to jen trochu jde, nahradím to, co jsem udělal špatně.

David Abígajilinu omluvu přijímá – a nakonec z ní má radost. Díky Abígajil měl čas vychladnout, uklidnit se – a došlo mu, že přepadení Nábalova statku by byla velmi špatná věc. Stal by se z něj jeden z mnoha lupičů a nájezdníků, před kterými doposud Izraelce chránil. Je sice pomazaný Hospodinův, jednou bude král – ale celé by si to pokazil hned na začátku. Místo aby se v Božím lidu choval jako moudrý panovník, chtěl by si svoje osobní nároky posazovat silou.

Abígajil nás tedy dnes učí, jak se správně omluvit: Omluva je úžasná věc a zachraňuje spoustu situací, když je (1) včas, (2) je míněna vážně a (3) je spojena se snahou o nápravu škody.

Amen.