O bdělosti

vstup: Iz 9,1–6
1. čtení: Jr 33,14–16
kázání: Lk 21,25–37
3. čtení: 1Tes 3,12–13

Přicházejí dny, kdy Hospodin splní to dobré slovo, které o nás vyhlásil. Dny, kdy bude uplatňovat právo a spravedlnost. Dny, kdy nám v temnotách zazáří velké světlo. Dny, kdy dojdeme spásy a budeme přebývat v bezpečí.

Zároveň přichází dny, kdy lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Dny, kdy budou celé národy bezradné, kam se podít před řevem valícího se moře.

Ty dny jsou zde. Dny utrpení a strachu. Dny, kdy svět válcují epidemie a přírodní katastrofy. Dny, kdy se otřásá svět tak, jak jsme ho znali. Dny chaosu, úzkosti a bezradnosti. Dny, kdy je blízko vykoupení. Dny, do kterých se prolamuje Boží království.

Vypadá to zmatečně. Jak se máme vyznat v té změti dobra a zla, utrpení a naděje, světla a tmy? Jak máme reagovat na tuto mnohoznačnou skutečnost? Na skutečnost, která byla aktuální před mnoha lety a je aktuální i nyní?

Ježíš říká, že máme být na pozoru. Že máme být bdělí. Nemyslí tím samozřejmě, že bychom až do konce svých životů neměli ani oka zamhouřit. Spát musíme. I Ježíš spal. Občas i velmi hluboce. Třeba v lodi na rozbouřeném moři. Bez dobrého spánku bychom těžko mohli být bdělí a pozorní v okamžicích, kdy to je třeba. Jde tedy spíše o to, abychom se v pravý čas pořádně věnovali té které činnosti: Když bdím, tak bdím – když spím, tak spím.

Před čím se máme mít podle evangelijního textu na pozoru? Před zatěžováním nebo obtěžováním našich srdcí. Čím? Obžerstvím a opilstvím. Když to formujeme tímto způsobem, může řada z nás nabýt dojmu, že se nás to netýká. Položme si proto tu otázku jinak: Jak často myslíme na jídlo a pití v době, kdy právě nejíme, nepijeme, ani stravu nepřipravujeme? Kolik prostoru nyní na začátku adventu věnujeme úvahám o druzích cukroví, které budeme péct, nebo o vánočních tabulích, které budeme připravovat? To nás vede ke třetí skupině nebo charakteristice věcí, před kterými se máme mít na pozoru: před starostmi o živobytí. Ty zahrnují kromě jídla a pití také třeba oblékání, ceny energií, starosti o zdraví, o nákazu nebezpečným virem, práci, vydělávání peněz, utrácení peněz – prostě všechny všední starosti.

Znamená to tedy, že bychom si měli sednout na bobek a bezmyšlenkovitě čekat, až na nás spadne nebe nebo nás zaplaví moře? Tak to Ježíš určitě nemyslel. Když se podíváme na jeho život, byl celkem aktivní. Jedl a pil. A to takovým způsobem, že ho jeho kritici označovali za žrouta a pijana. Dokonce zásoboval svatební hostiny hektoliktry vína, aby se svatebčané mohli veselit. Kromě jídla a pití se Ježíš věnoval cestování a rozhovorům s lidmi. A ještě jedné důležité činnosti, která je v dnešním evangelijním textu zmíněna jakoby mimoděk slovy “na noc odcházel na horu, která se nazývala Olivová.” Co na té hoře dělal? Spal? Asi také, byť z pašijového příběhu víme, že to byla spíše doména jeho učedníků. Z řady evangelijních zmínek poznáváme, že Ježíš odcházel na kopec, mimo civilizaci, do ticha, aby měl klid na modlitbu. Aby mohl být v přítomnosti svého otce.

Když bychom trošku reformulovali český text dnešního evangelia, tak Ježíš říká “bděte, modlíce se”. Naše modlitba má být bdělá. Nebo naše bdění má být naplněno modlitbou. Takový stav bdělosti není neslučitelný s jídlem, pitím nebo prací. Právě naopak, pokud se plně věnujeme přípravě jídla, vychutnávání jídla, mytí nádobí nebo rozhovoru s přáteli nad sklenkou libého moku, tak jsme plně přítomni v daných okamžicích, tak jsme bdělí a můžeme být naplněni vděčnou modlitbou.

Bdělost je ale neslučitelná se starostmi. Starosti mají tu pozoruhodnou vlastnost, že nás odvádějí z přítomnosti někam jinam. Třeba do nejisté budoucnosti, ze které máme obavy. Nebo do idealizované minulosti, o které si myslíme, že pro nás byla lepší. Nebo do snění, ze kterého vycházíme jako ti nejúspěšnější hrdinové. Ať už nás starosti odnesou kamkoliv, vždy nás odvádějí od skutečného života, ve kterém můžeme zakoušet přítomnost Boží a přítomnost lidí okolo nás. Přítomnost, která je překvapivá, kterou nemůžeme naplánovat a kterou nemůžeme manipulovat podle svých přání. Přítomnost, která nás plně prostupuje a ve které jsme sjednoceni se svým Bohem.
Jak se staneme bdělými? Existuje pro to nějaká jednoduchá metoda? Ano i ne. Jak vidíme na Ježíšově životě, i se všemi našimi lidskými rozptýleními a roztržitostmi je možné žít v tomto světě bdělým způsobem. Stačí k tomu pouze každodenní spolubytí s Bohem v tichu a prosba o sílu obstát v tom, do čeho přicházíme. To může znít na první pohled celkem jednoduše, ale každý, kdo se někdy zastavil a pokusil se ztišit, ví, že když utichne vnější ruch, začne lomozit ruch vnitřní. Přijetí existence tohoto vnitřního balastu a nevěnování mu pozornosti vychází z modlitebního úsilí, které na nic netlačí, ale je vyproseným darem.

Když už se rozhodneme vyčlenit nějaký čas na ticho otevřené Boží přítomnosti, co v tom tichu máme dělat? V tomto ohledu se doporučení různí a ani od Ježíše nemáme mnoho výslovných rad. Jednou z nich je, že bychom se měli modlit v klidu o samotě (třeba za zavřenými dveřmi našeho pokojíčku) a neměli bychom očekávat, že budeme spaseni pro množství lidí, kteří nás uvidí nebo pro množství našich slov. Zakoušení Boží přítomnosti v tichu zpravidla přináší poznání, že význam slov a toho, co si druzí lidé myslí, postupně ustupuje do pozadí. Nemusíme proto mít z času v tichu obavy, i když je vysoce pravděpodobné, že na nás vyplavou různé temnosti našich životů, které jsme dlouhodobě zanedbávali. Nemusíme plánovat, co v tom čase vyčleněném Bohu budeme “dělat”. Stačí si ten čas a prostor skutečně vyčlenit. Inspirací pro tyto okamžiky nám může být třeba jeden kněz, kterého si velmi vážím a který ke své duchovní praxi říká: prostě si jen tak sednu a nechám se Bohem milovat.
Přeji nám všem, aby se nám v nadcházejícím adventu dařilo pravidelně nacházet čas, kdy budeme v tichu se svým Bohem. Kdy se budeme učit bdělosti, která bude stále více prostupovat i aktivnější části našeho života. Kdy se bdělá modlitba stane našim životním stylem, jak nás k tomu v dnešním evangeliu vyzývá Ježíš. Amen.