O Božím slovu

Písně: 48, 165, 246, 299, 302

Introit: Ž 33,6

1. čtení: Lk 4,1-13

Kázání: Žd 4,12-13

Poslání: 1Tes 2,13

Milí bratři a sestry,

bude to dnes o Božím slovu. Jak Bůh promlouvá? Boží Slovo je živé, tedy působící, konající – ale jak? A také jak odlišit Boží Slovo od mnoha jiných slov, která v tomto světě zní? V řadě neposlední – jak mít podíl na Božím Slově, tedy dokonce třeba sami promlouvat tak, aby skrze naše slova v tomto světě mluvil Bůh. Mezi dobré skutky, které Bůh připravil a my je máme vykonat (Ef 2,10), patří i slova, která mají být vyslovena.

Zároveň vidíme, že je mnoho slov, která vyslovena být nemají. Žijeme v době inflace slov. Tím víc ale pochopíme slova před chviličkou zpívané písně (246 Pane, dnešek je den chvály): …Pane, dnes ať nám všem zazní slovo, které pomáhá. V době přehršle prázdných slov si uvědomujeme, že si slova nejsou rovna. Jsou také slova plytká a prázdná. Neužitečná. Pán Ježíš varuje, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. (Mt 12,36).

Pak jsou tu slova, která nejen že nepomáhají, ale dokonce škodí. Slovo dokáže ničit a bořit. Třeba pomluva (§184 TZ). Slovo může nejen ublížit tak že to člověka mrzí, co se o něm vykládá. Slovo může skutečně poškodit v soukromém i veřejném životě. Starověká představa, že už pouhým vyslovením nějakého slova se něco děje – to ani zdaleka nepatří do starého železa!

Nakonec jsou tu ale i slova, která pomáhají. Opravdu pomáhají. Psychologové a psychoterapeuti dosahují výsledků, kterých nedosáhneme žádnou pilulkou či operací. Antikonfliktní týmy předchází srážkám rozvášněných davů. Parlamentu se posměšně řekne „žvanírna“, ale my za tím slyšíme i povzdech, že tam by slova měla mít váhu. Že nejde o to parlament zrušit, ale v rámci parlamentní demokracie budovat stát – ano, pomocí slov.

Máme tedy zkušenost s lidskými slovy. Že nelze říct „jsou to jen slova“, protože slovo v tomto světě může konat mocné dílo. Od této zkušenosti s lidskými slovy se už snadno můžeme posunout k Božímu Slovu. Věříme, že Bůh stále promlouvá a toto slovo je živé a mocné. Božím slovem byl stvořen svět. „Nebesa slovem stvořena jsou, roje hvězd jeho rozkazem…“ zpívali jsme na začátku bohoslužeb 33 žalm. Jestliže tedy Bůh mluví, tak se něco děje!

Jak ale Boží slovo poznat?! Bible se důsledně vyhýbá popisu toho, co že se to vlastně děje, když se k někomu „stalo slovo Hospodinovo“. Našel jsem nějakých 390 míst, kde se této vazba objeví – ale ani na jednom se nedozvíme bližší podrobnosti. Je za tím pisatelův záměr zabránit magickým snahám Boha nějak donutit, aby promluvil. Nelze Boha donutit k akci. Boží slovo zůstává slovem Božím i v tom, že je to výhradně na Bohu, kdy promluví a kdy bude mlčet. K Ježíšovým pokušením na poušti se ještě několikrát dostaneme – ale tohle by bylo to třetí: pokoušet Boha tím, že se budu snažit s ním manipulovat. Donutit ho jednat. Mluvit – vydat andělů příkaz. Pán Ježíš to odmítá, protože respektuje Boží svrchovanost.

Tam kde ale promluví, kde se „stane slovo Hospodinovo“, tam se dávají věci do pohybu. Jak poznat, že to bylo slovo Hospodinovo a ne jedno z mnoha slov lidských, o kterých už moc dobře víme, že také umí dávat věci do pohybu?! Potřebujeme nějaké měřítko a Bůh nám ho dal. Věříme, že Bůh využil mnoho způsobů, jak promlouval k lidem, ale naprosto zásadní je okamžik, kdy k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. Tak jsme to slyšeli na začátku bohoslužeb. Pán Ježíš je Boží Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Máme tu příběh Ježíše Krista. Naše nápady stojí zato poměřovat celým tím příběhem, ale v mnohém nám pomůže už příběh prvního čtení příběh o pokušení na poušti. Pán Ježíš odmítne jako ďábelské pokušení (1) snahu postarat se sám o sebe bez ohledu na Boží vůli. Odmítne (2) řešit problémy tohoto světa podle pravidel, která v něm vládnou, protože vidí jejich ďábelskost. Odmítne (3) snahu někam Boha tlačit, protože věří, že když nechá ve svém životě jednat Boha samotného, bude to lepší. Tohle je obecný rámec celého Ježíšova života: trvalý respekt k Boží vůli, která má přednost před (1) jeho vlastním prospěchem i před (2) možným vlastním pochopením realizace plánů, které s ním Bůh má. Zároveň v tom je ale i (3) trpělivé čekání, až Bůh něco udělá. Takhle žije Pán Ježíš, živé Boží Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi.

Takto jsme v něj uvěřili. Podtrhuji – uvěřili! Ježíšovo božství je překryto a maskováno Ježíšovým lidstvím. Boží Syn vstoupil do tohoto světa jako syn člověka. Tím se vydal všanc lidskému zneužití. Víme, jak dopadl Syn Boží, když se stal člověkem… Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. (J 1,10n) Boží Syn byl prohlášen za buřiče a rozvratníka a zlikvidován. Byli jen nemnozí, kteří v synu člověka rozpoznali Mesiáše, Syna Božího. Živé Boží slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Oči víry vidí jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy, ale ještě po staletí a vlastně až podnes tvoří křesťané ve společnosti menšinu.

S Božím slovem promlouvajícím jinými způsoby než skrze Krista je to úplně stejné. Boží slovo v tomto svět zní, ale je vydáno všanc pokřivení, zneužití. I tam kde promlouvá Bůh, to bude jen malá část populace, která ho bude vnímat jako autoritu, které je třeba se podřídit. Většinová společnosti ho bude vnímat v lepším případě jako zajímavé slovo lidské, které brát vážně můžeme a nemusíme. V horším případě bude Boží slovo odmítnuto, jako byl odmítnut Pán Ježíš. A v tom nejhorším případě pak může být Boží slovo zneužito jako nástroj manipulace.

To se nejzřetelněji ukáže na Božím slově, které do tohoto světa vstupuje v podobě Bible. „Boží Slovo v Bibli jako Bůh v Kristu“. Bůh skrze Bibli mluví, ale dát prostě jen rovnítko mezi „Bibli“ a „Boží Slovo“ se nedá, protože by to byla polopravda. Pán Ježíš je nejen Bůh, ale také v plnosti člověk podrobený vší lidské slabosti. Však na jeho lidskou slabost ďábel zaútočí jako první v pokušení udělat z kamení chléb. O jeho lidství dozajista nikdo nepochyboval. Otázkou bylo, jestli v něm není něco víc. Nějaké znamení, jednoznačný a nezpochybnitelný důkaz pravosti svého nároku Ježíš nejen že nedal, ale dokonce výslovně dát odmítl. Rozpoznat v něm Syna Božího, to je dar, který někomu Bůh dá a někomu ne, jako tento dar dostal Šimon Petr (Mt 16,17: to Ti nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích). Sám o sobě mluvil jako o „synu člověka“, protože to znamená prostě „člověk“ a jeho lidství bylo zjevné. Zároveň za tím „syn člověka“ věřící ale rozpoznali odkaz na Danielovo proroctví o Mesiáši. Leč to už vidí jen ti s darem víry.

Právě tak nikdo nemůže zpochybnit lidskou stránku, kterou vidíme, když čteme Bibli. Je rozhodnutím víry říct, že Bible je Boží Slovo, které na sebe vzalo podobu slov lidských. Jako Boží Syn vstoupil do lidské slabosti a pomíjivosti, tak Boží slovo vstoupilo do pomíjivosti lidského promlouvání. Slovo Boží živé, mocné na sebe bere podobu lidské řeči. V tu chvíli je něčím omezeno, jako je omezeno Ježíšovo božství jeho lidstvím. Skrze Bibli vstupuje Boží slovo do tohoto světa v podobě lidských slov. Jako u Pána Ježíše – někteří uvěří, že i skrze Bibli mluví Bůh. Bude to menšina, která bude vnímat Bibli jako autoritu, které je třeba se podřídit. Většinová společnosti ji bude vnímat v lepším případě jako zajímavé slovo lidské, které brát vážně můžeme a nemusíme. V ještě horším případě bude Bible odmítnuta, jako byl odmítnut Pán Ježíš. A v tom nejhorším případě pak může být Bible zneužita jako nástroj manipulace. S argumentem, že přece „jde o slovo Boží“ budou veršíky podezdívány předem připravené myšlenky. První čtení nám ukázalo ďábla, který se právě takto ohání Biblí. Který Biblí podezdívá svůj pečlivě připravený plán strhnout Božího Syna z cesty následování na cestu svévole. Z Písma coby Božího slova, kterému je třeba se podřídit, se ďábel dělá nástroj pro prosazení vlastních cílů.

Pán Ježíš (jako živé Boží Slovo) budiž měřítkem. Obstál v tomto pokušení a dal nám tak jakýsi obecný nástroj pro odlišení slova Božího od slov lidských či dokonce protibožských, ďábelských, antikristovských. Dobře vyjádřil apoštol Jan (1J 4,2): Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není. Je tak která myšlenka v souladu s tím, jak poznáváme Ježíše? Dokážeme si nad tím kterým výkladem biblického textu představit Ježíše, který souhlasně kývá hlavou a říká: „Fajn, takhle je to OK?!“ Pořád to trojí pokušení – (1) neuspokojuji citací Bible jen nějakou svoji potřebu? (2) Není pro mne Bible jen nástrojem pro udržení starých pořádků tohoto světa? (3) Netlačím Pána Boha do něčeho? Jistě – můžeme se mýlit, můžeme obelhat sami sebe. Ale jako pomocný nástroj je to ve většině případů velmi dobře použitelné.

Vedle Bible už se nám tu objevuje už druhý způsob, kterým Bůh promlouvá – a tím je vnitřní hlas. Bez daru rozlišování duchů neumíme úplně odlišit, kde jde o vnuknutí zvnějšku a kde jde o nějaký náš nápad, ale ono je to vlastně jedno, protože princip je pořád stejný. Tak jako tak je nám pořád dobrým měřítkem Ježíšův příběh. Příběh živého Božího Slova, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Ani u vnitřního hlasu nám nárok Božího Slova nenabízí žádnou autonomii. Slovo Boží proniká do našeho nejhlubšího nitra. Boží nárok je kladený na naše tělo, duši i ducha. Boží pohled zkoumá naše motivy, přání. To jsou ty obrazy z listu Židům o slovu Božím, které proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Žádná část naší existence se nesmí od tohoto poměřování oddělit. Nejen slova Písma, ale i naše nápady a naše svědomí – i to je kanál, kterým může do tohoto světa proudit Boží slovo a skutečně proudí. Abychom ho odlišili od lidských nápadů a od ďábelského pokušení, vždycky se vracejme na začátek k tomu Slovu, které se stalo tělem. K Ježíši Kristu. S ním poměřujme a u něj hledejme.

Do třetice (po Bibli a vnitřním hlase) je tu pak církev – lidé kolem nás i církev ve svém učení a tradici. A pořád a znovu a znovu, jak psal o církevní tradici Martin Luther: „was Christum treibet!“ – to, co vyzdvihuje Krista, to je dobré a nosné. To nechme, i když o tom není v Bibli napsáno ani slovo. Slovo Boží je přece živé! Tak i skrze lidi a církevní učení Bůh mluví a jedná. Živé Boží slovo zní a nabízí v každé době to, co je v souhlase se Slovem Božím, které se stalo tělem. Tedy lapidárně: co by se líbilo Pánu Ježíši. Je tak která myšlenka v souladu s tím, jak poznáváme Ježíše? Dokážeme si u té které rady představit Ježíše, který souhlasně kývá hlavou a říká: „Fajn, takhle je to OK?!“ I zde hrozí trojí pouštní pokušení – nehájíme církevní tradici jen proto, že je nám v ní dobře? Není církev jen strážkyní mrtvých tradic, který na živé Boží slovo kašle? Nestaví se církev nad Boha tím, že by s ním zkoušela nějak manipulovat? Ani zde neexistuje nějaká autonomní oblast, kde bychom si mohli říct, že nás Boží vůle nezajímá. Do nejhlubšího nitra, do vnitřností církevních struktur, do plánů staršovstev i hlasování poslanců synodu – do toho všeho je čas od času potřeba říznout a slovo Boží je ostřejší než jakýkoliv dvousečný meč.

Boží slovo, tedy příběh a příklad Ježíše Krista – to je základní měřítko, kterým rozpoznáme živé Boží slovo ve své svědomí, v svědectví lidí kolem nás, v učení církve i v Písmu svatém.

Amen