O cestě z kopce podle Saula

Písně: 442, 611, 661, 500, 614, 542
Vstup: Ž 118,24
1. čtení: 1Sam 28,3-11
Text: Žd 3,7-8a
Poslání: 2Kor 13,11

Milí bratři a sestry,

bude to dnes o „dnes“. O tom, že to co je možné udělat dnes, tak zítra už nemusí být jako volba k dispozici. Dnes je tady a teď a některá rozhodnutí se na budoucnost odkládat nesmí. Pomůže nám Saul. Mezi Izraelci nebylo hezčího muže nad něj; od ramen vzhůru převyšoval všechen lid. (1Sam 9,2) První izraelský král a jedna z úžasných a zároveň tragických postav Starého zákona.

Pomůže nám jako negativní příklad. Příklad, který si rozhodně nemáme brát jako vzor, ale naopak – jako varování. Saul byl člověk, který svoje „dnes“ propásl. Ne jedno „dnes“, ale dlouhou řadu jednotlivých „dnes“. Zatvrdil v řadě okamžiků své srdce ve vzdoru a toto zatvrzelé srdce ho pak na cestě k příštímu „dnes“ vedlo o kousek dál špatným směrem. Takových kroků špatným směrem měl Saul na své životní pouti řadu. Drobných a časem stále větších kroků špatným směrem.

Už v okamžiku volby mlčel ke pohrdlivým slovům na svoji adresu (1Sam 10,27), i když jako král reprezentoval Boha, ale nepřipadlo mu důležité na to reagovat. To by snad šlo ale pochopit jako pominutí nekonstruktivní kritiky. Klasickým příběhem je ale Saulova uchvátaná oběť. Dohoda se Samuelem byla jasná – Saul má na Samuela prostě čekat, dokud nepřijde. Samuel pak povede obětní hod. Saul vojensko-strategicky viděl, že by měl začít bojovat. Ale je tu ještě náboženská otázka – co na to Bůh? Jaký je jeho postoj k případnému útoku na Pelištejce. Jenže Saul se nechce Boha ptát jak a kdy začít boj – sám říká, že on si ho chce obětí naklonit (1Sam 13). Má předem rozhodnuto co a jak – a od Boha čeká jen potvrzení tohoto rozhodnutí.

Po nějaké době trestné výpravě proti Amálekovcům proti jednoznačnému Božímu příkazu, která dostane od proroka Samuela, tak ušetří život prokletého amálekovského krále. Nechá svůj lid, aby si nabral z prokletých věcí kořist. Když mu za to Samuel vynadá, tak se snaží rychle vymluvit, že to nabrané bude použito k obětem Hospodinu. Jak říká „Samuelovu Bohu“. (1Sam 15). Zjevně má pocit, že to by na Samuela mohlo zapůsobit dobře a uklidnit ho. Leč neuklidnilo, Samuel mu na tuto výmluvu neskočil a jasně mu říká, že nejde o něj – Samuela – ale že to je projev neposlušnosti vůči Bohu.

Stojí za zmínku i to, že v Bibli je bez dalšího komentáře zmíněno, že v královském paláci byli jacísi „domácí bůžkové“, tedy pohanské modly – Saulova dcera Míkal jednu takovou vydávala v posteli za ležícího Davida. Na své životní cestě měl Saul řadu takových „dnes“, kdy zatvrdil svoje srdce. Jeho srdce tak bylo stále zatvrzelejší a zatvrzelejší

Nelze přehlédnout, že to ve svém životě neměl lehké a v mnohém obstál dobře. Židovská tradice nevnímá Saula ani zdaleka tak černě, jak bychom možná čekali. Cení si ho jako statečného a rozhodného vojevůdce a ani jeho sebevražda na bitevním poli není nikde odsouzena, až bych to vnímal, že skoro naopak. Objevil se v dějinách Izraele v zlomové době a jeho čtyřicetileté působení převedlo Izrael z období víceméně samostatných kmenů do období jednoho národa. Davidův nástup na trůn a jeho působení by dozajista nebylo tak úspěšné, kdyby před ním tak dlouho a tak intenzivně nepůsobil na královském trůně Saul.

Nelze ale přehlédnout jeho selhání v tom, co je zásadní – tedy ve vztahu s Bohem. Pro Saula byla řada věcí prioritou – jeden lid pod jedním králem, královská čest, zachování dědičné královské linie, vítězství v bitvách… Samo o sobě to všechno byly dobré cíle, ale Saul jim stále častěji podřizoval svůj duchovní život. Jeho cesta k pohanské nekromantce a smrt na bitevním poli druhý den je jen tragický závěr cesty, která tímto směrem šla už dlouho.

Na Saulovi se tedy dnes máme naučit, že cesta selhání, cesta odpadnutí od Boha, jen málokdy bývá projevem jednoho zlomového okamžiku, kdy se člověk k Bohu otočí zády. Mnohem častěji je to série menších a větších selhání, kdy člověk dost možná i tuší, že to, co dělá, tak není úplně v pořádku. Místo aby ale v těchto jednotlivostech napravoval svůj život, tak je vrší jednu za druhou. Nepřijme fakt, že právě v onom „dnes“ je potřeba něco jasného udělat. Právě proto, že to „dnes“ ještě trvá, tak je možno nezatvrdit své srdce. Srdce, tedy pro Izraelce centrum rozumu, rozhodování. Zatvrdit svoje srdce ve vzdoru – rozumějme tomu jako „rozhodnout se špatně, i když vím, že to je špatně.

Friedrich Nietzsche kdesi napsal „Žij každý den svého života, jako by byl první a jako by byl poslední.“ Jak bychom jednali, kdybychom věděli, že tohle je naše poslední rozhodnutí? Když je něco naposled, mělo by tu být krásné, dobré, správné… Jasně, že kdybychom to vzali absolutně, tak je to ptákovina, ale ukazuje to velmi důležitým směrem – totiž uvědoměním si hodnoty toho „tady a teď“, které je potřeba prožít správně a nenechat si do toho příliš kafrat minulostí či budoucností. Správně se rozhodnout je potřeba teď hned. Dokud trvá ono dnes. Když naše dnešní rozhodnutí bude krásné, dobré a správné, tak zítřejší rozhodnutí budou tím spíš také krásná, dobrá a správná. Dost možná o něco krásnější, lepší správnější.

A také naopak… Naše jednotlivá odmítnutí jasné Boží vůle, tedy zatvrzení našeho srdce ve vzdoru, tak zkomplikuje komunikaci s Bohem zítra. Naše rozhodnutí budou s Bohem počítat stále méně a méně a nakonec skončíme zcela hluší k možnosti nechat se Bohem oslovit. Asi jako trpaslíci v sedmém díl Letopisů Narnie, kteří sami sobě uprostřed ráje dokázali namluvit, že jsou ve smrduté stáji. Ani Kristus už tuhle hradbu jejich zatvrzelých srdcí nepřekoná.

Tady můžeme vidět odpověď na otázku, proč Bůh Saulovi neodpovídal skrze losy, ani skrze sny, tedy legitimními způsoby dotazování. Proč? Otázka je to složitá – ale myslím, že odpovědí je právě takováto situace. Saul už Boží hlas nedokázal slyšet. Tak dlouho stále méně a méně bral vážně Boží vůli a dával prostor jen té svojí, tedy „svévoli“, až k němu Boží odpovědi ztratil možnost proniknout.

V rámci příběhu je to pár týdnů či maximálně měsíců, co nechal Saul zmasakrovat 85 Hospodinových kněží. Kompletně celé kněžské městečko Nób bylo vybito, protože dali Davidovi najíst a neoznámili jeho pobyt Saulovi. Jeden jediný kněz stihl utéct (1Sam 22). Rozkaz to byl tak šílený, že ho odmítla provést Saulova židovská jednotka a udělal to jakýsi Dóeg Edómský.

Nějak tomu Saulovu „dotazování se Hospodina“ nedokážu uvěřit jako skutečné modlitbě. Skutečnému čekání na Boží hlas. V okamžicích, kdy až dosud měl co do činění s hledáním Boží vůle, tak to byla mnohem víc zpohanštělá manipulace – připomínám už zmíněný příběh, kdy si chtěl naklonit Hospodina uchvátanou obětí, aby bitva dobře dopadla.

V příběhu o setkání s čarodějnicí v En-dór je to pak asi úplně nejzřetelnější. To, že za ní jde, to by se snad dalo chápat jako vyjádření naprostého zoufalství a nouze. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Úplně špatné situace mají namnoze už jen úplně špatná řešení. Za to samotné rozhodnutí jít za čarodějnicí se tedy neodvažuji Saula odsuzovat, tady si dokážu představit snad kohokoliv. Ale je tam jeden okamžik, který o Saulovi vypovídá docela zřetelně, jak to vlastně s Hospodinem má. Přestrojený Saul se dožaduje vyvolání mrtvého Samuela. Čarodějnice nechce. Pověsila řemeslo na hřebík, protože je za jeho provozování trest smrti. Mojžíšovy zákony jsou jednoznačné: Čaroděje nenechte naživu (Ex 22:17), Pokud některý muž nebo žena bude mít v sobě schopnost vyvolávat duchy nebo věštění, musí zemřít. Ukamenují je a jejich krev bude na nich (Lv 20:27). V intenci těchto nařízení Saul vymýtil ze země vyvolávače duchů zemřelých a jasnovidce. Tedy – zjevně úplně důsledný nebyl, ale to, co by onu ženu mělo potkat za vyvolávání mrtvých, je jasné a jednoznačné. Smrt.

A teď: Ale Saul se jí zapřisáhl při Hospodinu: „Jakože živ je Hospodin, žádný trest tě za to nestihne.“ Zapřisáhl při Hospodinu… jakože živ je Hospodin… Vyvolávání mrtvých Hospodin jednoznačně zakázal. Je to jasné jednání proti Hospodinově vůli – a Saul se při Hospodinu zapřísahá. Jakože živ je Hospodin, tak ten Hospodin, který toto zakázal (a je to živý Bůh!), tak Tobě neudělá nic. Jakoby Hospodin byl podřízen Saulově královskému rozhodnutí. Ve vztahu král a Hospodin si Saul už teď osobuje poslední slovo, co Bůh smí a co nesmí, co udělá a co ne. Učebnicovější projev rouhání, braní Božího jména nadarmo, bychom asi v Bibli už nenalezli.

Tady Saul došel na konec cesty pryč od Boha. Není tomu tak, že by se v Saulovi něco náhle zlomilo. Tohle je konec cesty, na které udělal Saul celou řadu drobných kroků. Spousta malých „dnes“, kdy Saul zatvrzoval svoje srdce. Ze začátku drobných a nevýrazných časem stále šílenějších – a obávám se, že to Saulovi vůbec nedocházelo. Hřích má schopnost zatvrzovat srdce, tedy centrum našeho přemýšlení, rozhodování. Jestliže necháme naše srdce hříchem zatvrdit, přestane nám docházet, že se rozhodujeme špatně. Už nám to špatné připadat nebude – a už se v tom vezeme. Už jsme na té saulovské cestě, která začala mlčením ke hříchu a skončila v úplně ztraceném vztahu s Bohem.

Hlídejme si každé svoje „dnes“. A když už v tom kterém okamžiku zaslechneme Boží hlas, rozpoznáme jeho vůli – tak nezatvrzujme své srdce ve vzdoru, ale právě naopak – poslušností si otevírejme cestu k tomu, abychom té Boží vůli rozuměli den co den stále lépe.

Amen.