O cizoložnici a o nás

2. čtení: J 8,2–11

Milé sestry, milí bratři,

jedná se o velmi známý příběh, se kterým se často setkávají i ti, kteří s křesťanstvím nemají nic společného. Odkazy na něj nalezneme napříč západní kulturou. Když třeba vejdete do Muzea vězeňství v rámci pankrácké věznice, tak na něj narazíte hned v úvodu celé expozice. Je symbolem vězeňského systému, který aspiruje na to, aby nahlížel na pachatele jako na lidské osoby a snaží se jim pomoci k nápravě.

I když je krátký, tak tento oddíl skrývá mnoho motivů, které by mohly sloužit pro základ různých zajímavých kázání.

• Mohli bychom se bavit o nerovnostech ve společnosti: A kde je teda ten chlap? Na cizoložství jsou přece potřeba dva…
• Nebo bychom se mohli bavit o starších, kteří si byli vědomí svých hříchů (vykladači se obecně shodují, že se jednalo o hříchy v podobné, tedy sexuální, oblasti). Buďto se nad nimi můžeme pohoršovat – co je to za starší, když evidentně kážou vodu a pijí víno! Nebo si můžeme říkat, že na tom nebyli zas tak špatně, když byli schopni sebereflexe a odcházeli jako první. Stačilo jen poukázat na vyšší princip.
• Nebo se jen zaměřit na to, že odešli nakonec všichni – kolik by dnes odešlo lidí, kteří by si byli vědomi svých selhání a nedostatků? Odešli by všichni?
• Další myšlenka: Farizeům a zákoníkům šlo mimo jiné o to Ježíše veřejně odstřelit. Ježíš měl na výběr z dvou odpovědí: Buďto měl zradit Mojžíšův zákon, nebo odsouhlasit ukamenování, ale pak by si na něj vyšlápli Římané. I o tom by se kázalo jednoduše – můžeme se snažit konfrontovat požadavky tohoto světa a to, co vyčteme z Bible, a snažit se, jak někoho ztrapnit či veřejně odstřelit.
• Z jiného soudku. Četl jsem několik krásných příběhů, které se snažili vymyslet, co všechno Ježíš maloval do země – hříchy zákoníků a farizeů, jejich tužby, touhy dané ženy…
• Tento oddíl by byl ideálním námětem na kázání o pokrytectví. Když o něm chce kazatel mluvit a zaujmout posluchače, tak si přinese nějaký ten trámek na kazatelnu.
• Kdybych chtěl mít hodně právní kázání, tak bych mohl rozebírat to, že kamenování je ve Starém zákoně překvapivě málo často zmíněné (že si myslíme, že bylo časté, je jiná – možná příliš sledujeme Život Briana). To nám právě umožní dovodit, že se zde jednalo o velmi specifický a komplikovaný případ. Ideální námět pro právníka…

Toto všechno jsou náměty, které jsou zajímavé a v mnohém podstatné, ale já bych chtěl mluvit o tom, co je pro mne osobně nejpodstatnější v daném příběhu: posledních osm slov příběhu, která Ježíš pronáší: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš“. Jedna z knih Jana Ámose Komenského se jmenuje Jedno podstatné. Komenský v ní poukazuje na to, jak je nezbytné usilovně hledat, na čem skutečně záleží, co je zásadní, a o tom přemýšlet. I já se proto ve svém kázání zaměřím na to, co vnímám – já – jako zásadní, jako podstatné. Tedy na to velké téma pro naše životy: S čím nás Ježíš oslovuje a jak to proměňuje naše jednání.

Nejdřív se zaměřím na první čtyři a poté na další čtyři slova. Tedy nejdříve na „Ani já tě neodsuzuji“ a poté na „Jdi a už nehřeš“.

Ježíš nejprve řekl „Já tě neodsuzuji.“

Každý máme v sobě různá závaží. Visí v nás to, co jsme udělali špatně, komu všemu a jak jsme ublížili. Našich jednání litujeme a někdy si je vyčítáme. V jedné písni, kterou jsme v Braníku s mládeží často zpívali, zní, „Hříchy tvý tě jednou doženou. Zkoušíš spálit mosty za sebou. Všechno zlý v duši dál si vláčíš tmou. Hříchy tvý tě jednou doženou.“

Jsem si vědom toho, komu všemu jsem ublížil. Některé příhody mi stále visí v hlavě nebo si na ně jednou za čas vzpomenu. Pak mne nezřídka zaplaví pocit studu. A to i když se jedná o věci staré někdy léta a i když s těmi lidmi, kterým jsem ublížil, to mám dávno vyřešené. Podobně vnímám i Večeři Páně. V rámci ní zpytujeme své svědomí a uvědomujeme si všechny svoje hříchy. Není to příjemné. Zejména, když si uvědomuji, že často hřeším znovu a znovu stejným způsobem – a často i vědomě. Pýcha, sobectví, egoismus. A to je jen začátek.

A právě do toho okamžiku zní ta Boží zpráva: Já tě neodsuzuji. Jakube, Adélo, Honzo, Markéto, já tě neodsuzuji. Mám tě rád, záleží mi na tobě. Hříchy, selhání, chyby, to není to, co určuje můj vztah k tobě. Pro nás je někdy těžké to přijmout, zejména když vnímáme svoji hříšnost, své nejistoty, svůj stud. Myslím, že Ježíš si uvědomoval, že to je pro nás těžké. A proto to říkal znovu a znovu. Nalomenou třtinu nedolomí. Doutnající oheň nezhasí. Tam, kde se rozhojnil hřích, se ještě více rozhojnila milost. Prostě a jednoduše to vezměme jako základ svého křesťanského života. Určitě, hřích je to, co člověka vzdaluje od Boha. Žádný hřích ale nemůže narušit to, že Bůh nás nikdy neodsoudí jako lidskou bytost, ať už uděláme cokoli – vždy nás přivítá s otevřenou náručí jako marnotratného syna. I když někdy to je pro nás těžké přijmout a nezřídka se utápíme v depresích z našich selhání. Není od věci v takových chvílích číst osmou kapitolu listu Římanům: „Nic nás neodloučí od lásky Kristovy.“

Na to Ježíš navázal slovy „Jdi a už nehřeš!“

Boží láska říká: Neodsuzuji tě, naopak jsem ochoten za tebe nasadit všechno. Zároveň ale neříká: „A teď si dělej co chceš.“ Vnímám Ježíšova slova „Jdi a už nehřeš“ jako určitou touhu, kterou se Ježíš snaží vyjádřit: Prosím, jdi tímto životem a nehřeš. Nepotřebuješ to! Využij život, který ti dávám. Moc dobře vím, jak si život pokazit – vidím to každou chvíli. Snažím se ti dávat pravidla pro to, abys životem prošel bez upadnutí do zbytečných problémů. Být nevěrný svému nastávajícímu manželovi (jako pravděpodobně v tomto případě, lze to dovodit z kontextu a z trestu kamenování) je opravdu špatný start manželství…

Podobně vnímám i to, co Ježíš tímto říká nám. Jdi a už nehřeš! Prosím tě, nesnaž se přizpůsobit si moje přikázání svým chutím nebo světonázoru, abys mohl polemizovat s tím, jestli jsi je porušil. Prosím tě, nesnaž se omlouvat své jednání – vždycky se najde nějaký důvod, proč člověk zhřeší. A ano, vím, život je těžký a svodů a pokušení je mnoho. Stalo se, stalo se. Buď si vědom, že slovům „už nehřeš“ předchází „Já tě neodsuzuji!“. Tak to prostě přijmi, že jsi zhřešil a přijmi moji milost.

A jdi dál. Dvojpříkázání lásky, desatero a další přikázání tu jsou pro tvoje dobro. Nesnaž se sejít z té dobré cesty za Bohem, nečiň věci, které tě z této cesty svedou. Nezůstávej na místě. Neboj se života, neboj se žít ze strachu, že bys mohl zhřešit. Jdi. A snaž se nehřešit. A pokud budeš klesat, tak já budu s tebou.

A jak těchto osm Ježíšových slov aplikovat na naše vztahy s ostatními lidmi?

Tento příběh nám říká něco zásadního pro každého z nás jako jednotlivce. Jak to obvykle bývá, vztah Boha k nám zároveň ukazuje na to, jak bychom měli jednat s ostatními lidmi okolo nás, s bližními.

Ani já bych tedy neměl nikoho odsoudit. Můj základní postoj ke každému člověku by tedy měl být, mám tě rád, záleží mi na tobě. Primární je pro mne on či ona jako osoba, ať jedná jakkoli. Je jedno, jedná-li se o zločince, ultra-klerikála, feministku, neomarxistu, konvičkovce, muslimku nebo voličku ANO/Pirátů/SPD/Lidovců/Svobodných/Zelených/dosaďte dle libosti. Nikoho nemáme odsoudit jako lidskou bytost. Nikdo by neměl být ten, koho odmítáme přijmout jako lidskou bytost. Stačí si vzpomenout na Ježíšova slova z dnešního oddílu „Kdo z vás je bez hříchu…“ nebo na verš z Římanů „Nikdo není spravedlivý, není ani jeden“ (Ř 3:10). Z tohoto přístupu můžeme mimo jiné vyvodit i pojetí lidské důstojnosti, o kterou nikdo z nás nemůže přijít.

Je to jednodušší říct než udělat. Kolikrát se nám otvírá kudla v kapse, kolikrát jsme schopni a ochotni o druhém říct věci, které jej definitivně odsuzují. Kolikrát chceme někoho zjednodušit, ztotožnit jeho osobnost s něčím, co udělal nebo řekl. Do toho nám má znít v hlavách a v srdcích: Já tě neodsuzuji, ať jsi udělal cokoli. Při psaní tohoto kázání jsem si promítal mnohé chvíle, kdy jsem takto nejednal.

Co pak s tou druhou Ježíšovou větou? Jdi a už nehřeš? Jak je to s tím připomínáním pravidel a přikázání, se kterým je spojeno upozorňování druhého na jeho chyby, na to, co všechno udělal špatně? Často se – a to i mezi křesťany – hrubě zjednodušuje Ježíšův výrok o posuzování druhých, když se říká jen „Nesuďte“, ale nedodá se pokračování Ježíšova výroku: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám“ (Matouš 7:1-2). Často se totiž zapomíná na pokyn apoštola Pavla: „se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte“ (Koloským 3:16). Mimo jiné všichni vykladači dnešního oddílu se shodují na tom, že Ježíš akcentuje vinu ženy. Nenechává ji bez povšimnutí. Jednání druhých tedy musíme posuzovat a mluvit s nimi o jejich jednání.

Tedy dělejme to. Směřujme se k dobré cestě i když to obnáší řečení toho, co všechno bylo špatně. Pokusme se to ale směřovat do budoucna. „Jdi a už nehřeš“. Poskytujme povzbuzení do budoucna, že to jde nehřešit. Často víme, co všechno špatného děláme a nepotřebujeme, aby nám to někdo další detailně rozmazával před očima (i když někdy to potřebujeme slyšet, když nejsme schopni sebereflexe). To povzbuzení ale potřebujeme: Jdi. Dáš to. Věřím ti, že to zvládneš. Někdy je těžké nehřešit, ale vyplatí se to! Zvládneš to, i když jsi už selhal.

Propojení napomínání a povzbuzení pro mne krásně ilustruje to, jak ekumenický a kralický překlad Bible pracuje s veršem 1. listu Tesalonickým (5:11). V ekumenickém překladu zní „Proto se navzájem povzbuzujte“ v kralické češtině „Protož napomínejte se vespolek“. Napomínání a povzbuzování je v mnohém provázané – a k napomínání by nemělo docházet bez povzbuzování. Upřímného napomínání bychom si měli vážit – je to náročné pro toho, kdo to dělá. Přijít za dlouholetým přítelem a říct mu, že něco dělá špatně, není jednoduché. Před delší dobou jsem od jednoho člena tohoto sboru slyšel moc pěkný popis toho, co pro něj také znamená, že ho jeho žena má ráda: Říká mu, když něco udělá špatně. Jen s tou kritikou by se to nemělo přehánět, zejména bez povzbuzování: Jak říkával Jaro Křivohlavý, poměr chválení a kritiky by měl být 3:1.

Tu potřebu druhému pomoci se pokusím ilustrovat na něčem, co se mi stalo. Před necelými dvaceti lety jsme na sebe s mým tatínkem házeli – nepříliš chytře – v rybníce hroudy písku. V jednu chvíli jsem se vynořil a nestačil jsem už zareagovat na hozenou hroudu – jedna mi dopadla přímo do obličeje a drobounká zrnka písku se mi dostala pod víčka. Bylo to extrémně nepříjemné a několik dalších hodin jsme to z oka vymývali. Ježíš v jednom přirovnání říká, že se nemáme zaměřovat na třísku v oku bližního, ale na trám v našem vlastním oku. Nicméně i tříska v oku musí pořádně bolet. Stačí mi, jak mne bolí tříska v ruce nebo písek v oku, natož abych si představil třísku v oku. To je pořádnej průšvih! Určitě, kůl v hlavě je o něco větší problém… Ale i ten, kdo třísku má, se jí potřebuje zbavit, protože jinak ho ta tříska bude velmi silně otravovat v jeho každodenním životě. Ten kůl, který Ježíš zmiňuje, je pro připomenutí, že se nemáme cítit nadřazeně.

Základem napomínání a povzbuzování je to, že ten druhý pro nás musí zůstat člověkem, kterého primárně miluji a nezatracuji. Na kterém mi záleží. Míra napomínání by podle mne měla být vyvažována mírou milování. Znám několik lidí, kteří ostatní kritizují a často jim říkají hodně divné věci (a někdy i zraňující). Ti, kdo s nimi jsou v kontaktu, nicméně cítí jejich lásku a zájem a ví, že je prostě milují a že se o ně zajímají. A proto přijímají i to, že jsou trošku divní a že si o nich někdy myslí i bizarní až zraňující věci. A ano, znám i lidi, kteří napomínají, ale láska z nich cítit není.

Za mne toto je ten soud, který očekávám. Milující Bůh, který mi představí všechny moje hříchy a nedostatky. Který nic nezamlčí a nic nezjemní. Zní to strašlivě. Ale který bude a je se mnou a který mne nezavrhne, ať udělám cokoli. A pokud chci být takovým soudem souzen, tak mám i podobným způsobem soudit.

Zejména v digitální době to pro nás může být někdy náročnější. Je velmi jednoduché kritizovat a poukazovat na prohřešky někoho, s kým se vůbec neznáme a u koho nám nejde o to, abychom se navzájem povzbuzovali a napomínali. Je tak jednoduché napsat o druhém na facebooku nebo na twitteru, že je to blbec, necita, sluníčkář nebo šovinista a trochu si tím ulevit. I na to bychom si měli dát pozor. Říkám to proto, že si uvědomuji, že jsem se tím ne vždy řídil.

Závěr

Na závěr už jen pět nejdůležitějších bodů z kázání:

1. Ježíš říká „Já tě neodsuzuji“. Naše hříchy nejsou to, co definují vztah Boha k nám.
2. Jdi a už nehřeš. Přikázání jsou pro naše dobro, jsou to směrovky k dobrému životu.
3. Nikoho neodsuzujme jako člověka. Každý je víc, než nějaká nálepka, kterou ho můžeme označit.
4. Pokud nám na někom záleží, tak ho napomínejme a povzbuzujme k lepšímu životu.
5. Míru napomínání je vždy třeba vyvažovat láskou a zájmem o daného člověka.

Amen.