O dobru a zlu s Pavlem ve Filipis

Písně: 601, 610, 687, 648, 635, 613
Vstup: Lk 10,25-28
1. čtení: Sk 16,11-40
Text: Iz 5,20
Poslání: Dt 30,19b

Milí bratři a sestry,

bude to dnes o odlišení dobra a zla. Chtěl bych se nějak vyhnout té obligátní frázi, že všechno zlé je pro něco dobré. Zásadně mi na tom vadí ta samozřejmost a automatičnost, která zlo vposledku omlouvá. Umenšuje míru zla tím, že je to vlastně k něčemu dobré a tím pádem už není zas tak moc zlé.

Druhou právě tak obligátní frází je, že co je pro někoho dobré, to je pro druhého zlé. Za tím cítím relativizace dobra a zla, jako bychom už vlastně o dobru a zlu ani nemohli mluvit, když je to všechno takhle nejasné a nezřetelné.

Berme vážně toho Izajáše a mějme pro dobro a zlo pravé pojmenování. Když zlo zůstane zlem, pak neztratíme motivaci se proti zlu postavit. Když dobro zůstane dobrem, neztratíme motivaci ho podpořit.

Jenže nemá smysl si zastírat, že na obou těch floskulích je něco pravdivého. Jak na té o dobrotě ukryté v každém zlu, tak na té, že různé věci vnímáme každý různě. Jak tedy do toho? Jak to tedy je? Musíme se k té otázce postavit trochu promyšleněji, než jen že v každém zlu je i kousek dobra a naopak a někdy tak a někdy onak.

Z příběhu dnešního prvního čtení mi vyplývá trochu jiný pohled na situaci dobra skrytého v nějakém zle. Oproti tvrzení, že všechno zlé je pro něco dobré hrajeme mnohem větší roli my. Naše rozhodování, naše svobodná vůle A tím i naše zodpovědnost. Chceme-li najít v zlu něco dobrého, nemůžeme se spolehnout na to, že „všechno zlé je pro něco dobré“ a tak to tam prostě bude. Má-li se v tom zlém objevit něco dobrého, pak hodně záleží na nás. Není to ale tak, že bychom si sami o dobru a zlu mohli zcela svobodně rozhodovat. Úplně poslední slovo v této věci nemáme my.

Chtěl bych dnes nás všechny povzbudit, abychom to byli my, kdo se v té které dobré či naopak prachmizerné situaci dokáže zorientovat a vytěžit z ní maximum. Zároveň ale neupadnout do svévolného vymýšlení si, co je a co není pro nás dobré.

Budiž nám k tomu apoštol Pavel a jeho působení ve Filipis dobrým příkladem. Tady se bude situace dobra a zla houpat jak na horské dráze. Bude to ale právě poctivé a věrné rozpoznávání dobrého a zlého, odmítnutí zlého a podpora dobrého, co dá příběhu dobrý závěr. Sbor ve Filipis se nakonec stal Pavlovou radostí. Ještě několikrát se do tohoto města vrátil a list Filipským je dalším svědectvím o tom, že se práce právě v tomto městě vedla dobrý směrem.

Zkušenost začátku misie na evropském území provází okolností nadmíru zmatečné, ale znovu a napořád v nich vidím Pavlovo posuzování. Pavlovo hledání, co v té které situaci je dobré… Tedy přesněji – co udělat, aby to bylo dobré. Ono se totiž ukazuje, že ta hranice mezi dobrem a zlem se neodehrává v tom samotném okamžiku a v hodnocení té které věci, ale mnohem více ve směru, kterým ta která událost povede dál. Ne co Pavel prožívá, ale jak to zužitkuje a kam to nasměruje. Ne, že všechno zlé je pro něco dobré, ale kdo se dokáže v situaci dobře zorientovat, tak i ze zlé situace vytěží dobrý důsledek. Musí se ale umět zorientovat.

Je tedy potřeba neříkat zlu dobro a dobru zlo, nevydávat tmu za světlo a světlo za tmu, nevydávat hořké za sladké a sladké za hořké! Když to dobře odlišíme, tak nám bude jasné, co je třeba zachovat a podpořit a co patří co nejrychleji pryč. Co že nám v té orientaci pomůže? Už poněkolikáté se mi vrací motiv běhu s pohledem upřeným na Krista, který vede baši víru od počátku až dokonce. Motiv běžců na trati, kteří v zájmu dosažení cíle odhazují „přítěž i hřích“ (Žd 12,1n). Je potřeba rozpoznat, co je v tu chvíli dobré, světlé a sladké a pomůže v běhu. Je potřeba rozpoznat, co je v tu chvíli zlé, temné a hořké a brzdilo by to

Jádro pudla je tedy v rozpoznání, že cílem je Kristus. Na to pak navazuje hledání, co že je v daném okamžiku onou „přítěží“ a co je naopak nástrojem který nás dovede do cíle bezpečněji a rychleji.

V té nejextrémnější podobě složitost a přece jednoznačnost tohoto hledání a nalézání vyjádří apoštol Pavel slovy „smrt je pro mne zisk.“ Těší mne, že ta slova napsal právě v listě Filipským (1,27). Smrt jako taková není dobro. Nebyla, není a nebude. V tom má apoštol Pavel jasno, že smrt je nepřítel. Boj se smrtí ale může vypadat i tak, že člověk zemře. Koneckonců – právě tak porazil smrt Pán Ježíš. Smrt přijal a vzkříšením přemohl. Apoštol věří ve vzkříšení, a proto vidí smrt jako zisk – protože pro něj znamená setkání se Kristem. Znamenalo by to doběhnout do cíle.

Vypadá to, jako bychom dostali do rukou velmi jednoduchý návod na život. Co nás dovede ke Kristu, to je dobrý směr. Jako na potvoru je to ale složitější a právě ten citát „smrt je pro mne zisk“ je napsán v souvislosti, která tu složitost hezky ilustruje. Ten dopis píše Pavel z vězení, dost možná z toho římského, ze kterého snadno vede cesta přímo na popraviště. Za co se v takovou chvíli modlit? Pavel svoje hledání popisuje slovy: Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás. Proto pevně spoléhám, že zůstanu… Fp 1,21-25 Smrt by byla ziskem, ale tak nějak „sobeckým“. Pavlův běh s pohledem upřeným na Krista velí v tuto chvíli jako přítěž odhodit touhu být s Kristem co nejdříve. Pavel rozpoznal jako svůj životní úkol kázat evangelium. Tomu podřizuje všechno ostatní. Potud tomu podřizuje i svoji vlastní spokojenost. Najednou zjišťuje, že by nebylo dobré upnout se na přebývání s Kristem, když by cenou za to bylo opuštění rozdělané misijní práce.

Pavlova zkušenost prvního pobytu ve Filipis ukazuje, jak to pomáhá v orientaci, když se Pavel takto snaží na svět dívat. Tři Pavlovy filipské zkušenosti – jedna s věštící otrokyní a dvě s kriminálem – nám to budou velice pěkně ilustrovat. Jak mohl Pavel v tom, co prožíval, rozpoznávat, co je dobré a co zlé? Odlišit světlo a tmu, sladké od hořkého?

Cíl je jasný – tím je Kristus. Doběhnout k němu. Tou osobní Pavlovou cestou je pak zvěstování evangelia. Misie. To je jeho „běžecká trať. Na ní posuzuje, co běhu pomáhá a co by naopak brzdilo. Tedy co je dobré a co je zlé.

Nejprve ta zkušenost s otrokyní, která měla „věšteckého ducha“. Ten duch nijak nelže a stojí za zmínku, že v původním textu se nikde nemluví o duchu „zlém“! Je to tedy dobré? Má Pavel využít této nečekané reklamní kampaně? Je tu jakýsi věštecký duch, který navíc rozhodně říká pravdu. Pavel a Silas jsou služebníci nejvyššího Boha a zvěstují cestu ke spáse!

Pavlovi to ale bylo proti mysli. On to vidí jako špatné. Na biblické hodině jsme mluvili dokonce o čtyřech možných důvodech (a ani to ještě neznamená, že jsme odhalili ten pravý). Možná mu připadlo, že evangelium je něco mnohem poklidnějšího a racionálnějšího, než co ta slečna předvádí. Možná, že kdyby jí dal za pravdu, tak by tím vlastně udělal víc on reklamu jí a lidé by se zajímali o jejího věšteckého ducha a ne už o Pavlem zvěstovaného Ježíše. Možná mu připadlo špatně, že slečna těmi slovy „Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse!“ moc mluví o lidech a jejich díle. Strhává pozornost z „nejvyššího Boha“ a „cesty ke spáse“ k Pavlovi a Silasovi, kteří nejvyššímu Bohu slouží a kteří tu cestu ke spáse zvěstují. Anebo to bylo prostě už jen otravné a protivné, že Pavel by chtěl lidem vyprávět o Bohu a o Ježíši a ona do toho furt dokolečka vykřikuje to svoje „Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse!“ a ruší to. Nevím – ale vidím, že zase je tu to Pavlovo hledání, co pomůže dílu evangelia v tomto městě a přišlo mu, že tahle dokolečka hulákající slečna to nebude. Pavel rozpoznal, že tady se děje něco špatného a jasně se proti tomu vymezil.

Přivodilo mu to kriminál a v něm jsou pozoruhodné přinejmenším dva okamžiky. Jednak je tu to, co Pavel a Silas prožili ve vězení, jednak to, co se stalo po propuštění. Ve vězení je to půlnoční oslava Boha a současně s tím fakt, že vězni nevyžili situaci k útěku. Apoštolové si tím otevřeli prostor ke svědectví o Bohu. Tak jsou tu nejen poslouchající spoluvězni, ale i obrácený bachař, který se nechá ještě té noci i s celou rodinou pokřtít.

S tím pak souvisí ten druhý okamžik, totiž to, kdy že se Pavel dovolává římského občanství. Ne na začátku! Samotný spor byl až příliš průhledně motivován finanční ztrátou majitelů oné věštící otrokyně a ze strany soudců je tu očividná jen snaha mít problém co nejrychleji z krku. Tady není prostor ke zvěstování evangelia, nikdo by neposlouchal. Když se ale atmosféra uklidní a soudcové chtějí celou věc ve vší tichosti zahrát do autu, tehdy se Pavel ozve. Včera to vypadalo, že tihle křesťané jsou protistátní živly. Kdyby ve vší tichosti zmizeli z vězení poškozeného zemětřesením, ledaskoho by to v této představě mohlo utvrdit. Nechť tedy soudci vědí, že Pavel a Silas jsou slušní římští občané a ve městě, kde platí římské právo, nedělali nic, co by tomto právu odporovalo. Nejen dobro musí být označeno jako dobro, ale také zlo musí být jasně označeno jako zlo. Pavel a Silas přijali jejich omluvu, stavili se ještě na kus řeči u Lydie a pak vyrazili na cestu do Tesaloniky.

Vidíme, že Pavel podřizuje svoje rozhodování tomu, co poslouží zvěstování evangelia. To je jeho trať běhu ke Kristu. U otrokyně odmítne věšteckou propagaci, protože rozpoznal zlo. Ve vězení chválí Boha a nevyužije možnosti k útěku, ale po propuštění zároveň nepřipustí, aby evangelium bylo znevažováno.

Cílem je Kristus a způsob, jak ke Kristu jít, je u Pavla kázání evangelia. Tak Pavel posuzuje to, co prožívá, podle toho, jak to může posloužit tomuto jeho úkolu. Díky tomu, že ví, co chce, tak se mu také mnohem zřetelněji ukazuje, co mu na tom jeho běhu za Kristem napomáhá a co by ho naopak zdržovalo. V tom rozpoznává přítěž, kterou je záhodnou odhodit. I kdyby to byla věštecká reklama na jeho osobu, i kdyby to bylo vyhnutí se nespravedlivému trestu.

Tohle se tedy dnes učme. Rozpoznat, co povede ke Kristu nás. Co je tím naším během. Pro Pavla to byla přímá misie. Jít od města k městu a vyprávět lidem o Ježíši. V této podobě se to asi týká málokoho z nás.

Pokaždé na konci bude Kristus. K němu je potřeba dojít. Jestli k němu máme dojít jako dobré mámy od rodiny i dobří otcové, dobré lékařky, dobří učitelé, dobré účetní, dobří meteorologové, dobré programátorky, dobří právníci, dobré studentky, dobří spisovatelé, dobré malířky, dobří hudebníci…

Napořád jde na každé trati o to samé: odlišit zlo a dobro, světlo a tmu, sladké a hořké. Rozpoznat a důsledně odlišovat co je na té mojí cestě osobní cestě ke Kristu posilou a co je brzdou. Není potom už tak složité vymyslet, jak by bylo správné se podle tohoto poznání zařídit. Amen.