O dvojím bdění

Písně: 130, 692, 211, 671, 515, 651
Vstup: Ž 130,6
1. čtení: Mk 14,3-9
Text: Mt 25,13
Poslání: 1Pt 5,8b

Milí bratři a sestry,

bude to dnes o dvou rozměrech bdělosti. Co to tak pro nás znamená, když nás Písmo vyzývá k tomu, abychom bděli.

Na jedné straně je bdělost ve smyslu očekávání, že se velice brzy něco stane. Vyhlížení. Jak jsme slyšeli i zpívali ve vstupním 130. žalmu – stráž, která má službu až do východu slunce, tak dychtivě hledí k obzoru, vyhlíží jitro, protože ví, že pak předá hlídku jinému strážci. Pamatuju si na to na táboře, když jsme měli noční hlídku. Prvních pár minut bylo fajn, ale už po půl hodině pominul pocit dobrodružství, že ostatní spí – a já nemusím. Tento pocit dobrodružství se postupně měnil v pocit závisti, že ostatní spí – a já nemohu. Velice živě si vzpomínám, jak nezměrné bylo pokušení jít vzbudit ty, co měli mít hlídku po nás, o něco dřív, abych já už mohl být ve spacáku. Stráž dychtivě vyhlížející jitro, když drží stráž k jitru – to je obraz, kterému velice dobře rozumím. Znám tu situaci, kdy se člověk už ani nedokáže soustředit na nic jiného, než jen a pouze na to vyhlížení.

Když ale zůstanu u té naší noční stráže – jejím úkolem není soustředěně koukat k východu a vyhlížet sluneční kotouč. Smyslem jejího bdění není samoúčelné bdění samo o sobě, ale průběžné strážení. Jako noční hlídka jsme obcházeli tábořiště a kontrolovali, jestli se nic neděje. V případě příchodu cizího člověka či jiného problému jsme měli okamžitě vzbudit dospělé. Bdění stráže – to je něco, co je naplněno obsahem, a teprve ten onomu bdění dává jeho vlastní smysl. Strážce, který by veškerou svoji energii věnoval promýšlení, vyhlížení a hlídání, kdy už vyjde slunce, to by byl špatný strážce.

Jistě, že pro náš život je podstatné hlavně to druhé – totiž otázka po náplni našeho života. Co máme dělat? Na co máme jako stráž dát pozor, co si ohlídat, před čím varovat? Ale svědectví Evangelia nás učí, že pro křesťanský život jsou potřeba obě bdění. Nelze zavrhnout ani to poctivé vyhlížení změny, tedy netrpělivé vyhlížení Kristova druhého příchodu, které změní všechno. Je důležitým průvodcem onoho naplnění tohoto času, kdy vyčkáváme změnu, něčím už tady a teď smysluplným. Byť času je málo.

Tedy – byť času je málo. Právě proto, že času je málo! Ono dychtivé vyhlížení konce je nejen pouhým průvodcem, ale naprosto zásadně ovlivňuje naše rozhodování. Když jsme (coby noční hlídka) věděli, že už nám to noční špacírování po tábořišti za pár okamžiků skončí, byli bychom hlupáci, kdybychom se vydali někam moc daleko.

Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu! Z těch slov zní naléhavost, vědomí, že cosi se změní velice záhy. Kdyby tenkrát někdo za učedníky přišel a řekl jim, že to bude trvat přes dva tisíce let, asi by se hodně divili. Ale i přes toto vědomí se snažím si stále připomínat, že to očekávání má být „jako když stráž drží stráž k jitru“, tedy smysluplně počitatelné na hodiny.

V takové napjaté atmosféře očekávání zásadní změny byla ta slova vyslovena. 25. kapitola Matoušova evangelia, ze které je tato Ježíšova výzva k bdění, se odehrává dva dni před Velikonocemi. Evangelista nám zprostředkovává poslední okamžiky, kdy Pán Ježíš ještě může veřejně vystupovat. Už zítra bude Ježíš zrazen, zatčen a naplní se to, na co Pán Ježíš učedníky připravuje už dlouhou dobu – jeho smrt a vzkříšení.

Naléhavost posledních společných okamžiků – to je motiv, který také spojuje obě dnešní biblická čtení. I pomazání v Betanii se odehrává v tento den. I tam je zásadním prvkem naléhavost času a nutnost na tu poslední chvíli udělat – no prostě něco. Není žádná jedna konkrétní činnost, která by byla doporučena. Ale ti, kteří přemýšlí, co by tak měli dělat, tak by svoje přemýšlení měli nechat zásadně ovlivnit to napjatou atmosférou, že teď a tady je čas na věci, které fakt chvátají a jsou zásadní.

Přes den je Pán Ježíš mezi poutníky v Jeruzalémě, na noc pak odchází k přátelům do Betanie, nebo přespává v Getsemanské zahradě – tedy pár desítek minut cesty pěšky z centra Jeruzaléma. A právě tak jako 25. kapitole Matouše, tak ani příběhu z Betanie neporozumíme, když opomeneme tu naléhavost středy velikonočního týdne. Nejen Ježíš ví, že ho čeká smrt. Několikrát to opakoval i svým učedníkům, aby i oni věděli, že čas se krátí. Co nestihnou společně probrat či udělat v nejbližších hodinách, to už nestihnou nikdy. Pro onu ženu, která chce tu středu večer dát nějak najevo svůj vztah k Pánu Ježíši, je to právě v této naléhavosti poslední příležitosti rozhodující okamžik.

My se ale vraťme do odpoledních hodin onoho dne kamsi na chrámové nádvoří. I Ježíšovy výroky mají v ten poslední den veřejného působení punc oné naléhavosti. Pán Ježíš se soustředí na otázky konce světa a posledního soudu. Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.

V posledních společných okamžicích mají Ježíšovi posluchači příležitost slyšet známá podobenství. O deseti družičkách – pěti moudrých, které vešly na svatbu, a pěti pošetilých, které byly vyhnány. Teď není čas spát, teď je čas střádat olej!

Slyší podobenství o hospodáři, který svěřil jednotlivým služebníkům pět hřiven, dvě hřivny a jednu hřivnu. Teď není čas hřivnu zakopat! Vždyť už už se se pán vrátí a bude se ptát se, jak který služebník se svěřeným majetkem hospodařil! Teď ještě můžeme nějak zhodnotit svoje hřivny, svoje obdarování, svoje talenty. Teď se rozhoduje, jestli za malou chvilku budeme stejně jako první dva pochváleni, nebo jestli budeme jako ten třetí shledáni neužitečnými a vyvrženi tam, kde je pláč a skřípění zubů.

Teď je ten poslední okamžik, kdy se rozhoduje mezi pravicí a levicí Páně. Teď ještě můžeme udělat něco, abychom byli s těmi po pravici, kterým řekne: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili… Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.“ Anebo teď na poslední chvíli selžeme a spolu s těmi po levici uslyšíme: „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům… Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili“

V této souvislosti naléhavosti blízkosti Božího soudu tedy zazní i ono dnešní Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.

Takto osamoceně to může někomu znít tak trochu jako pionýrské „Buď připraven. Vždy připraven!“, kterým jsme jako pionýři vyjadřovali stálou pohotovost „k obraně a budování socialistické vlasti“. Teď už ale víme, že Nový Zákon a jeho příběhy v motivu bdělosti mají i obsah, který by „poskakující mudrosloví národa českého“ (tedy saturninovská teta Kateřina) vyjádřila „Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek!“.

Připravenost na změnu je důležitá, ale spolu s touto připraveností i nějaká ta pracovní náplň pro tento čas. Moudré družičky nám připomínají, že na ženicha je záhodno čekat a počítat s tím, že doba čekání je nejistá. Jak se s tím popereme, to je na nás. Co je tím olejem, který nám umožní v pravou chvíli vyrazit – to ať už si rozmyslí každý sám.

Trochu více to upřesňují služebníci se svěřenými hřivnami. Ti nás upozorňují, že druhý příchod Páně a poslední soud budou zohledňovat naše konkrétní možnosti, naše schopnosti, naši rozdílnost. Však právě z tohoto podobenství vzniklo označení „talent“ či „hřivna“ pro lidské nadání. Máme různá obdarování a proto i soud nad každým z nás bude soudem osobním a jedinečným. Ne s druhými, ale sami se sebou se musíme poměřovat. Jací jsme byli včera a jací jsme dnes? Rozmnožili jsme svoje talenty, nebo se z nich staly hřivny zakopané, nerozmnožené?

Velice přesně pak konkretizuje náplň pro naši činnost ono rozdělení na levici a pravici. Tam je vidět, že tím rozhodujícím kritériem je pomoc samotnému Kristu. Tam, kde byl sám Pán Ježíš v nějak nouzi či potřebě a my jsme byli poblíž. Zůstali jsme jen nezúčastněně vedle něj, nebo jsme tu byli s ním a pro něj? Odvrátili jsme se od něj s tím, že potřebných je na světě spousta, nebo jsme ho rozpoznali právě v tom jednom konkrétním, který je v nouzi, kterou sám nemá jak vyřešit? Tady to měla výrazně snazší ona žena v prvním čtení, která Pána Ježíše pomazala olejem a Pán Ježíš tuto službu přijal právě jako tu službu jedinečnou a nenahraditelnou. Pomazání k pohřbu na něm vykonala ona, protože ženy v nedělní ráno už přijdou k prázdnému hrobu. My to máme složitější, ale úkol zůstává stejný. Rozpoznat Ježíše v tom bližním, kterému my můžeme pomoci. Právě my. Jak říká místní lékař (hraje ho Rudolf Hrušínský) řidiči z JZD (Mariánu Labudovi) ve filmu „Vesničko má, středisková“ o závozníku Otíkovi: „Von chce do tý Prahy, protože s ním nechceš jezdit, kvůli ničemu jinýmu. A ty jsi jedinej, kdo mu v tom může zabránit. A když je někdo jedinej, kdo to může udělat, tak musí.“

A teď znovu a znovu opakuji – tyto připomínky naší tak říkajíc „konkrétní pracovní náplně“ zní z Ježíšových úst v naléhavosti poslední šance. Dnes, zítra… A pak už nic. Pak to skončí. Pro nás je to výhled k druhému příchodu. Pán Ježíš přijde a všechno bude jinak. Vědomí toho blížícího se „jinak“ se ale musí nějak projevit už v tomto světě.

Pořád jsou to ta dvě bdění, která platí zároveň: Je třeba bdít, vyhlížet, čekat, protože neznáme den ani hodinu druhého příchodu Pána Ježíše na tento svět. Ale toto bdění je potřeba naplnit přípravou na jeho přítomnost mezi námi. Oboje musí platit zároveň. Nechme si v nutnosti něco dělat i tu naléhavost času středy velikonočního týdne.

Pak nám z toho vyjde následující: Žijeme v situaci plnění Kristových nároků na nás tady a teď a dychtivého vyhlížení společenství, které přijde a všechno změní. Udržme si to napětí!

Když si necháme vzít vyhlížení brzké změny – utopíme se ve starostech, protože potřebných tohoto světa je strašně moc. Když ale budeme žít jen vyhlížením té změny – selžeme v úkolech, které máme v tomto světě. Neuděláme vůbec nic

O nutnosti mít v hlavě propojené toto „teď“ a ono „potom“ mluví klasický vtip. Mnozí už ho ode mne slyšeli, ale třeba někdo ne: U posledního soudu se postupně ptají příchozích, jestli znají Ježíše. První dotázaný se hrdě vztyčí a praví: „Jsem farář! Pronesl jsem o Ježíši tisíce kázání! Samozřejmě, že ho znám!“ Je vpuštěn dovnitř. Přichází druhý a ten na stejný dotaz odpovídá: „Jsem profesor teologie! Napsal jsem o Ježíši několik knih! Znám jeho myšlenkové pochody, vztahy – kdo jiný by ho znal lépe, než já!“ I on může vejít. Napotřetí se tazatel ptá jakési prosté ženy, jestli ona zná Ježíše, a ona praví: „Jasně, Pane Ježíši, že Tě znám!“

Vtip, který nám nechce říct, jak to bude vypadat u posledního soudu. Je to jen trochu nadějnější parafráze podobenství o družičkách – to co děláme „teď“, to naprosto zásadně ovlivní to „potom“. Naše současná bdělost se zcela zásadně odrazí v situaci, kdy půjde o všechno. Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.

Střádejte olej, rozmnožujte svoje hřivny, služte Kristu již v tomto světě – a až přijde čas (a bude to co nevidět!), olej vám posvítí na cestu k bráně do Božího království, tam jako služebníci dobří a věrní odevzdáte své rozmnožené hřivny a ujmete se království, které je vám připraveno od založení světa. Amen.