O milosrdenství Božím, Davidově a našem

Písně: 118, 681, 479, 684, 467
Vstup: Ž 118,1-4
1. čtení: 2Sam 9 (1-12)
Text: Lk 6,36
Poslání: Ef 4,32

Milí bratři a sestry,

bude to dnes o milosrdenství. O milosrdenství Božím (které je věčné, jak jsme s žalmistou vyznávali už na začátku bohoslužeb), ale i o milosrdenství lidském, jak nám ho připomněl David v prvním čtení. Jedno i druhé, tedy milosrdenství Boží i lidské, nám pak spojuje Pán Ježíš v dnešním hlavním čtení, ve kterém nás vyzývá, abychom si my, lidé, z toho Božího milosrdenství brali příklad.

Odrazme se v přemýšlení nad milosrdenstvím od Božího milosrdenství. Nejzřetelněji ho poznáváme na Ježíši Kristu. Ježíšovo veřejné působení je naplněno reálnými skutky pomoci lidem kolem sebe. Kolik z těch lidí si Ježíšovu pomoc opravdu zasloužilo? Není ani jeden. Nikde nevidíme někoho, kdo by mohl říct, že si Ježíšovu pomoc zaslouží v tom slova smyslu, že už toho udělal sám tolik, že je jen logické, spravedlivé a pochopitelné, že Pán Ježíš pro něj promění vodu ve víno, uzdraví mu dítě, vzkřísí bratra, vyléčí hluchotu či slepotu nebo vyžene démony. Pokud není Pán Ježíš sám iniciátorem, tak za ním všichni přichází s pokornou prosbou a vědomím že Ježíšova pomoc stojí a padá s Ježíšovým milosrdenstvím. S tím, že se slituje.

Celý Ježíšův život pak směřuje k Velikonocům. Na Golgatě a v zahradním hrobě se cesta Ježíšova milosrdného slitování nad lidmi završuje. Tady je potřeba to trochu rozříkat. Vysvětlit, proč vlastně šel Pán Ježíš na kříž, proč zemřel, co to znamená, že zemřel za naše hříchy.

Asi nejznámější výklad vychází z označení Pána Ježíše jako „beránka Božího, který snímá hřích světa“, jak Pána Ježíše označil Jan Křtitel (J 1,29). Tento obraz reflektuje tehdy běžnou praxi oběti za hřích, která byla v Chrámu přinášena každý den (Ex 29,36). Vycházela z rozpoznání, že Bůh je spravedlivý. Nemůže přehlížet a nepotrestat něco, o čem řekl, že je špatné a že to potrestá. Tak v tomto chápání vidíme na jedné straně Boha spravedlivě rozhořčeného našimi hříchy a na druhé straně nás, kteří bychom za tyto hříchy měli být potrestáni. Pro Izraelce bylo zcela jasné, srozumitelné a pochopitelné, že si za svoje hříchy jako trest zaslouží smrt, ale že místo nich zástupně umírá nějaké zvíře. Tak bylo učiněno zadost Boží spravedlnosti.

Je to logické „má dáti – dal“. V této logice usmiřují oběti pak je Pán Ježíš beránek Boží, který snímá hřích světa (J 1,29). Rozdíl oproti chrámové oběti je jen v síle účinku. Pán Ježíš jako obětní beránek se obětoval za naše hříchy jednou provždy, aby už žádná další oběť za hříchy nemusely být obětovány. (Žd 10,10-12) „Má vina byla potrestána…“ zpívali jsme ve 118. žalmu a v prorockém výhledu tak můžeme vidět až na Golgatu a tak ono „…však k životu mne vzbudil zas“ vztáhnout i na sebe. Na Golgatě byly potrestány naše viny a my tak získáváme věčný život.

Motiv zástupné oběti ale dnes už tak srozumitelný není. Jiný obraz, který možná bude v dnešní době srozumitelnější, hovoří o dluhu, který máme před Bohem. Opět je to spravedlivý Bůh, u kterého máme nesplatitelný dluh. Známe to podobenství o služebníkovi, který králi dlužil mnoho tisíc hřiven a král mu dluh odpustil (Mt 18,23n). Apoštol na tento obraz dluhu naváže v listě Koloským (2,13-14): Bůh nás probudil k životu spolu s Kristem a všechny viny nám odpustil. Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. Můžeme to myslím snadno představit – víme, co to je dlužní úpis a dokážeme si snadno představit, co to znamená, když za námi s tím dlužním úpisem přijde exekutor. Nebude se na nic ptát. Zaplatit se musí. Jenže náhle za námi přijde sám věřitel, ten dlužní úpis vezme a před našima očima ho roztrhá. Zničí. Čistě účetně to tedy je tak, že to, co jsme dlužili a měli vrátit, to vezme na sebe. Už to nechce. Jakoby to zaplatil sám sobě. Účetně je vše v pořádku, spravedlnosti bylo učiněno zadost.

Ale ani tento účetnicko-právnický výklad nepostihne to skutečně podstatné, v pravém smyslu slova „podstatný“, tedy „stojícím pod“. Nepostihne důvod. Proč?! Proč by to do háje měl někdo dělat? Proč za mnou někdo přijde s dlužním úpisem a před mýma očima ho roztrhá? A jsme u základního slova dnešního kázání – milosrdenství. Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16) Boží láska, která dělá první krok k lidem v době, kdy oni jsou k Bohu stále ještě otočeni zády. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. (1J 4,10) Boží nečekaný příchod k lidem. Boží nenárokovatelné milosrdenství, Boží nelogické slitování, Boží nezasloužitelné sklonění se k nám lidem. Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! Ne proto, jací jsme my, ale protože Bůh je dobrý a jeho milosrdenství je věčné, tak do naší čiré právnicko-účetní logiky hříchu a trestu může vstoupit s něčím nečekaným a nelogickým.

Když jsem přemýšlel nad nějakým základním znakem milosrdenství, tak právě jeho nečekanost a nelogičnost mi připadla jako základní znak. To, co udělal milosrdný Bůh v Ježíši Kristu, to se nedá vysvětlit, zdůvodnit jinak než jeho milosrdenstvím.

Když Ježíš říkal svým učedníkům ono „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!“, apeloval právě na takovou nečekanost a nelogičnost rozhodování, jaké mají jeho učedníci dělat. Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Činíte-li dobře těm, kdo vám dobře činí, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť totéž činí i hříšníci. (Lk 6,32-33) Jestliže se budete chovat striktně logicky, dá se to pochopit. Takhle myslí kdekdo. Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. (v. 34) – ale vy jednejte jinak. Vneste do tohoto světa nečekatelnost Božího milosrdenství. Jako se k vám milosrdně – tedy nečekaně a nelogicky! – sklonil Bůh, tak milosrdně – tedy nečekaně a nelogicky! – jednejte i vy (Lk 6,27 – pořád jsme v kontextu dnešního hlavního čtení!) Buďte milosrdní! Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Jednejte nečekaně! Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili! Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět… Jednejte nelogicky! Milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.

Naše milosrdenství je důsledkem našeho vztahu s Bohem. V tom je nám dobrým vzorem David. Král David. V nastolovacích rituálech tehdejší doby byl král nazván Božím synem. Slyšíme to z druhého žalmu, když tam král, o Bohu říká: „On mi řekl: ‚Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil!‘“ Právě ve vztahu s Bohem nám může být David dobrým vzorem, jak nám ukazuje historicky epizodní, ale pro poznání Boží vůle nadmíru důležitý příběh z dnešního prvního čtení.

Král Saul padl v bitvě u Gilboa, s ním i prvorozený syn Jónatan a ještě další dva Jónatanovi bratři. Na trůn nastupuje Saulův zeť David. Bitvou u Gilboa ale nevymřeli všichni Saulovi potomci. Případní pretendenti jsou v počátcích Davidovy vlády postupně likvidováni. Aktéři si dělají naději na Davidovu vděčnost, ale David to odmítá a za takové skutky jejich pachatele trestá. Tohle není jeho styl vlády. Nu, to by šlo ještě pochopit jako královský důraz na právo a spravedlnost. Jenže pak se David ptá: „Zdalipak zůstal ještě někdo ze Saulova domu? Rád bych mu kvůli Jónatanovi prokázal milosrdenství.“ Proti vší logice zachovat byť jen při životě někoho z vysoce pravděpodobných politických konkurentů, tak se David ujímá Mefíbóšeta a časem jeho synka Míky. Legitimní pokračovatelé Saulovy dynastie a nejlogičtější zájemci o izraelský královský trůn mohou svobodně žít na královském dvoře. Ti, u kterých se dá na prvním místě očekávat punktování nějaké rebelie a přitom nejsou s Davidem nijak přímo příbuzní – jsou to potomci jeho švagra! – tak ti mají nejen svobodu a klid, ale i Davidovu podporu. Jak to? Je to politicky neprozíravé. Je to nečekané, je to nelogické! Proč?! David to Mefíbóšetovi řekl jasně: „Rád bych ti prokázal milosrdenství…“

Milosrdenství je nečekané a nelogické. Není nic logického hřát si rád a dobrovolně na prsou někoho, z koho se může stát had. Není nic očekávatelné žehnání těm, kdo nás proklínají a modlitbě za ty, kdo nám ubližují. Není nic logického a očekávatelného dávat a nečekat vrácení či vděk. Ale je to projev božího synovství, protože Bůh je dobrý k nevděčným a zlým.

Bůh jedná jako milosrdný Samaritán ze známého Ježíšova podobenství (Lk 10) – je pohnut soucitem. Veden svým vlastním vnitřním nastavením, které říká „milosrdenství chci, ne oběť“ (Oz 6,6) se neřídí příkladem striktně logického kněze či chrámového služebníka, kteří vědí, že by se mohli kulticky znečistit a tak zkomplikovat život sobě i druhým – a zmlácenému souvěrci nepomohou. To až ten Samařan se neočekávatelně a nelogicky ujme odvěkého nepřítele svého národa. Prostě proto, že je milosrdný.

Celý ten příběh o milosrdném Samařanu je rámován na začátku otázkou: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ a na konci Ježíšovou výzvou: „Jdi a jednej také tak!“, což nás vrací k dnešnímu hlavnímu čtení a Ježíšově výzvě: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ Milosrdenství, to je cesta do nebe. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství (Mt 5,7), říká Pán Ježíš. Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem (Jk 2,13) doplňuje jeho brácha ve své epištole.

Máme tu rozpoznání Božího milosrdenství, které se tu a tam moc tak hezky odrazilo v životě krále Davida, když nečekaně a nelogicky přijal do své domácnosti Mefíbošeta, ačkoliv si tento Saulův vnuk nemohl nárokovat nic a spíš by mohl čekat problémy.

Rozpoznání Božího milosrdenství, které se ukázalo na Ježíši Kristu, když za nás nečekaně a nelogicky zemřel, ačkoliv jsme si nejen nemohli nic nárokovat, ale ten trest bychom si zasloužili my.

Máme tu rozpoznání Božího milosrdenství, které by se mělo projevit v našich životech. Ve všech těch nečekaných a nelogických okamžicích, kdy budeme přát dobré těm, co nám přejí zlé. Kdy budeme žehnat svým nepřátelům. Kdy nastavíme druhou tvář a k plášti přidáme košili. Když půjčíme i těm, u kterých ani zdaleka není jisté, že vrátí. Když uděláme první krok k těm, kteří se k nám otočili zády, jako to udělal Bůh k nám. Když roztrháme ty pomyslné dlužní úpisy všemožných křivd, ublížení a vůbec všeho špatného, co svědčí o tom, co nám kdy kdo provedl, bez ohledu na to, jací jsou oni, ale proto, že my jsme milosrdní.

Tehdy budeme milosrdní, jako je milosrdný náš Otec, tehdy se budeme chovat jako bratři a sestry Ježíše Nazaretského. Amen.