O misii s Pavlem

Písně: 66, 607, 375, 189, 689, 489
Vstup: Ž 66,5
1. čtení: Sk 14,8-20
Text: 1Pt 3,13-14a
Poslání: Ř 13,8

Milí bratři a sestry,

bude to dnes o misii. Co dělat a co nedělat, abychom tou vnějšímu světu zvěstovali evangelium, tedy „radostnou zvěst“. Jak horlit pro toto tak cenné dobro? Odrazíme se od prvního čtení, od příběhu misionáře Pavla. Byť pravda – zrovna v Lystře to tedy dopadlo všelijak. Zcela v intenci dnešního hlavního čtení si Pavel prožil právě to „utrpení pro spravedlnost“. Horlil pro dobro, tedy pomohl komusi, ale po zázračném uzdravení jakéhosi ochrnutého se Barnabášovi a Pavlovi dostalo nejprve nepochopení a pak i pronásledování.

Pro lepší pochopení příběhu se musíme trochu ponořit do historických souvislostí. Jen nemnoho let před těmito událostmi napsal slavný římský básník Ovidius knihu „Proměny“, kde přebásnil řadu dávných příběhů římských řeckých bájí a pověstí. Jedním z nich byla i tak říkajíc „místní historka“. Filemon a Baukis. Příběh si přečtěte u Ovidia či u Petišky, nám pro potřeby kázání stačí vědět, že řečtí bohové Zeus a Hermes sestoupili z Olympu, aby otestovali občany této oblasti. Když zjistili, že se místní obyvatelé nechovají pěkně k hostům, všechny je utopili. Až na dva – manželé Filemon a Baukis. Ti pak mohli doživotně sloužit ve svém domě, který se zázračně proměnil v chrám Dia Olympského a Herma, posla bohů.

Když se tak v Lystře na náměstí objevil důstojný Barnabáš a výmluvný Pavel, kteří vykonali zjevný zázrak, je naprosto jasné, že se historie opakuje. U těch lidí, co se sbíhají za Barnabášem a Pavlem, vidím jeden jediný, zato velmi zásadní motiv! Kdo nechce skončit utopen, tak honem uctívat Dia a Herma, kteří sem už zase v lidské podobě dorazili. A už přichází pohanský kněz s dobytčaty ověnčenými ke slavnostní oběti, protože co jiného udělá bohům větší radost, než když k jejich poctě zabijete několik býků. A co především – tím pádem vás snad za něco nepotrestají. Snad… Bohové jsou nevyzpytatelní, a kdo ví, co se jim zrovna na vašem životě znelíbilo.

Potud hlavně nic nezanedbat – ona totiž odměna může být úžasná! Kdo by nechtěl na barák střechu ze zlata, jako dostali Filemon a Baukis! Ve směsici naděje na božskou odměnu a hrůzy a děsu z božského trestu teď naslouchají Pavlovi a Barnabášovi, kteří se jim snaží vysvětlit, že jsou obyčejní smrtelníci. Jenže to pořád ještě může být finta! Znáte bohy! Teda – neznáte bohy. Nikdo je nezná. Jsou vrtkaví, ješitní a někdy mají dost zvrácený smysl pro humor. A jsou neskutečně vynalézaví ve vymýšlení způsobů, jak lidi trestat. Tantalos, Sysifos, Prométheus… Fakt žádná prča. Čili jestliže tihle dva říkají, že nejsou bohové, ale lidé, tak to dost možná stejně jsou bohové, ale jen tak zkouší, jak moc věříme a rozhodně to nestojí za riziko je hned poslechnout.

Jen s námahou se Barnabášovi a Pavlovi podařilo zadržet zástupy, aby jim nezačaly obětovat. Dav tedy nakonec uvěří, že ti dva skutečně bohové nejsou. Jenže mentalita davu je také kapitola sama pro sebe. Je nevyzpytatelná, ale rozhodně ovlivnitelná. Bude stačit tento dav jen správně pošťouchnout – a záhy letí první kameny na ty podvodníky, kteří sem přišli jen proto, aby si tu rouhačsky hráli na bohy a tak zesměšňují bohy opravdové. Jsou to rouhači! Aspoň tak o nich mluví jacísi židé z Antiochie a Ikonia, kteří mají na Barnabáše a Pavla pifku zase kvůli svému náboženství.

Uzdravení ochrnutého je rázem zapomenuto, i horlení pro dobro může člověku přinést utrpení. Je správné horlit pro dobro uzdravováním i kázáním. Je skvělé mít dar uzdravování a výřečnost apoštola národů. Ale stojí za zapamatování, že jako misijní metoda ani tato kombinace zjevně nefunguje bez chybičky. Celý ten vývoj situace si ale zaslouží pečlivý rozbor, protože popíše řadu našich vlastních dobře míněných misijních pokusů, které právě tak skončily bez dobrého konce.

Je tu nějaký konkrétní skutek pomoci. Uzdravení. Tento zázrak ale způsobí fatální neporozumění. Tedy přesněji – úplně na začátku je nějaké Pavlovo kázání, které zaujalo onoho ochrnutého. Ale velmi snadno si to můžeme představit, že ten by poslouchal cokoliv. Je to nějaký chromý žebrák na náměstí v Lystře. Každopádně z těch úplně prvních Pavlových slov nevíme nic. Můžeme se dohadovat, že to prostě bylo něco, jak se říká „vo Bohovi“. Nejzákladnější informace o Stvořiteli nebe a země.

Takovéto (do značné míry matné a útržkovité!) informace o křesťanství má kdekdo. Teď se ale objevil někdo, na kom je vidět, že věří v Boží pomoc. Do naší situace si ho můžeme představit jako kohokoliv, kdo do kostela či za námi přichází, protože více či méně matně tuší, že by mu skrze nás pomoženo být mohlo. A ejhle – teď nastane ta situace, kdy mu doopravdy pomoženo je!

To se kolem nás reálně děje! Jako jednotliví křesťané, jako sbor, jako církev, skrze Diakonii i další nástroje je mnoha lidem reálně pomoženo. Co bude dál? Nalezení kohosi potřebného a okamžik pomoci – to se stává pomyslným „misijním bodem nula“. Tady začíná skutečné oslovení všech těch lidí kolem Pavla. Teď to není jeden z mnoha, ale ten jeden, který fakt pomohl. Teď berou vážně, co jim říká.

Tedy – vážně… Zádrhel, který nesmíme zapomenout. Všichni ti lidé okolo nejsou nepopsaný list. Mají nějaké svoje předporozumění. Mají svoje vykladačské klíče, pomocí kterých si popisují svět kolem sebe.

Tuhle Pavlovu zkušenost vyzdvihuji, protože ta nás potká velice snadno i v dnešní době. Uděláte nějaký dobrý skutek. Zahorlíte si pro dobro. Snažíte se o misii vlastním životem. Výsledný dojem ale je: „To je hodný člověk!“ „Nojo, dobré geny!“ „Podívejte, jak ho dobře vychovali!“ To všechno je sice míněno pochvalně, ale je to mimo. Vám jde o něco jiného. Vy tady „konáte spravedlnost“! Vy se snažíte křesťanským jednáním zvěstovat Krista, který změnil váš život. Snažíte se, aby Vaši posluchači také poznali Ježíše Nazaretského, který vám k tomuto dobrému dílu dává sílu i chuť! Jenže výsledkem je v lepším případě nepochopení a v horším případě nějaká taková příšernost, jako zažili apoštolové v Lystře.

Matka Tereza takovou situaci kdysi komentovala slovy (je to dlouhé, vezmu jen kousek): „Když jsi vlídný, obviní Tě třeba ze sobeckých nízkých pohnutek – i tak buď vlídný… Roky něco buduješ a někdo Ti to třeba přes noc zničí – i tak buduj… Dobro, co dnes činíš, zítra třeba zapomenou – i tak čiň dobro… Víš, v konečném důsledku je to mezi Tebou a Bohem. Nikdy to nebylo mezi Tebou a jimi.“

Je tedy fajn dělat dobré věci. Je-li něco opravdu dobré, je to mezi námi a Bohem. Poklady střádané v nebi nekazí mol či rez a neztrácí na hodnotě tím, že to druzí nepochopí.

Ale toto horlení pro dobro a skutky spravedlnosti budou buď lidmi kolem nás nepochopeny, nebo vyloženy jako projevy nízkých pohnutek. Budou zničeny, zapomenuty – a tak se nikdy nestanou misií. Nestanou se zvěstováním Krista.

Potud jsem stále více přesvědčen, že nelze pominout svědectví slovy. Kdosi formuloval českobratrskou evangelickou misijní strategii takto: „Slovo musí následovat čin, za činem může následovat slovo.“ Tedy: našemu kázání musí předcházet reálné skutky pomoci potřebným. Tyto skutky ale samy o sobě už doprovázení slovy nezbytně nutně nepotřebují. Přesto zůstanou misijním počinem.

Myslím si, že to je omyl. Potřebují, protože jinak budou vyloženy špatně. Jestliže Kristus změnil můj život, Kristus mi dává sílu něco dělat, jak by to mohl poznat někdo, kdo o Kristu neslyšel?! Když už to docela nepřekroutí ke zlému, pak ten jeho výklad („hodný člověk“, „dobré geny“, „dobrá výchova“) je jen logickým výsledkem.

První barnabášovsko-pavlovské poučení nám řeklo, že máme horlit pro dobro prostě proto, že je dobré.

Druhé barnabášovsko-pavlovské poučení nám říká, že chceme-li v tomto světě zvěstovat Krista, bez slov se to neobejde.

Jakých slov? Co je tedy tím, co Pavel zvěstuje v Lystře? Zvěstuje dobrého Boha. Do situace, ve které lidé věří v božstva nevyzpytatelná, zvěstuje Boha, který to s lidmi myslí dobře. Pavel mluví o tom, že tenhle svět není ani zdaleka tak strašný. Děje se v něm spousta krásných věcí a všechny ty krásné věci nás chtějí nějak upozornit na Boha, který tu krásu stvořil a chce ji v tomto světě udržet. Pavel ví o dobrém Bohu, který stvořil dobrý svět a v něm velmi dobrého člověka. Když už se učíme od apoštola Pavla, tak buďme kazatelé evangelia, tedy „radostné“ zvěsti. Apoštol napsal do Říma (13,8): Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon.

Tomuto světu dlužíme lásku. Lásku (1) projevenou (to jsme u těch dobrých skutků) i lásku (2) zvěstovanou, tedy zvěst o milujícím Bohu, který to s námi a s tímto světem myslí dobře.

Může se stát, že ani tak nebude naše zvěst přijata. Možná dopadneme jako apoštol Pavel v první fázi kazatelské zkušenosti z Lystry – a budeme nepochopeni.

Možná dopadneme jako apoštol Pavel v druhé fázi kazatelské zkušenosti z Lystry – a dočkáme se nadávek a pronásledování.

Toto riziko ale v žádném případě nestojí za to, abychom přestali v tomto světě konat dobro. Matka Tereza nás učí, že dobro zůstává dobrem, i když ho lidé nepřijmou, nepochopí, překroutí či obrátí proti nám.

Že skončíme nepochopeni, zneužiti či dokonce pronásledováni, tak toto riziko v žádném případě nestojí za to, abychom se v tomto světě stali kazateli strachu a kazateli soudu. Teprve v rozpoznání Boha, který ve své dobrotě stvořil dobrý svět, v něm dobrého člověka, o tento svět ve své dobrotě stále pečuje, mohou lidé rozpoznávat, jak moc jsme se všichni tomuto Bohu vzdálili. Jak moc se jako lidstvo zpronevěřujeme svému původnímu určení. Teprve ve světle Boží dobroty a svatosti má svět šanci poznávat svůj hřích a oddělenost od Boha.

První barnabášovsko-pavlovské poučení nám řeklo, že máme horlit pro dobro prostě proto, že je dobré.

Druhé barnabášovsko-pavlovské poučení nám řeklo, že chceme-li v tomto světě zvěstovat Krista, bez slov se to neobejde.

Třetí barnabášovsko-pavlovské poučení nám připomíná, že když lidé v našem jednání a slovech uvidí lásku, tak se otevírá prostor k odvrácení se od marných věcí k živému Bohu.

Otevírá se prostor – nejsme a nebudeme obraceči. Může být, že dopadneme jako apoštol Pavel v Lystře, i když budeme sebelépe skutkem i slovem horlit pro dobro. Přijměme to pokojně jako lidmi nepřijaté, ale Bohem stále blahoslavené jednání, které do tohoto Bohem milovaného světa tak jako tak vneslo zase kousek Božího království a proto to zato stojí.

Amen.