O pochybnostech se Zachariášem

Písně: 273, 622, 684, 367, 276
Vstup: Ž 24,7-10
1. čtení: Lk 1,5-25
Text: Ju 1,22-23a
Poslání: Gal 6,2

Milí bratři a sestry,

adventní čas je doba očekávání, že se naplní dávná proroctví o příchodu Mesiáše. Příběh Jana Křtitele, přímého předchůdce Páně, který před ním půjde v duchu a moci Elijášově – co jiného by bylo adventní téma?! S očekáváním, že se něco stane, se ale pojí i pochybnosti. Stane se to? I ten Jan Křtitel v okamžiku osobní krize zapochybuje o tom, že Ježíš je Mesiáš! Pošle za Ježíšem učedníky s přímým dotazem: „Poslal nás Jan Křtitel a ptá se: Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ (Lk 7,20) Jsou ujištěni, že ano. Nu, Jan Křtitel je po tátovi, Zacharijáš v Chrámě také zapochyboval.

Tak bych se chtěl dnes věnovat právě pochybnostem. Cožpak je to dnes a mezi námi tak vzácné, že člověka přepadají pochybnosti? Jistěže není! Dozajista to všichni známe, že člověk někdy prostě neví. Je znejistěn a to dost možná v samých základech svojí víry!

Takové pochybnosti jsou pak dost ničivé. Judovo přirovnání k hořícímu ohni, ze kterého je třeba pochybujícího zachránit, je někdy až bolestně přiléhavé. My bychom si dnes měli připomenout, že pochybnosti jsou nepříjemnou, leč přirozenou součástí života věřícího člověka. V tom nejpodstatnějším z našeho křesťanského přesvědčení jsme odkázáni na víru, ne na objektivně doložitelná fakta. I sebelepší zkušenost, kterou jako věřící lidé s Bohem ve svých životech uděláme, ještě důkaz a už vůbec to není zárukou, že se my sami záhy neocitneme v hořícím ohni pochybností. Že my sami nebudeme potřebovat mít někoho nablízku, aby nás z této spalující nejistoty vytáhl.

Pochybnosti jsou něčím, co provází lidstvo od samého počátku. Už příběh Adama a Evy je vlastně příběhem o pochybnostech. Adam s Evou pochybují o pravdivosti Božích slov. Hadovo mámivé našeptávání je tady a teď a Boží zákaz jíst ze stromu poznání je najednou tak daleko! Jako spalující oheň v Evě hlodá touha okusit ze stromu, jehož plody jsou dobré k jídlu, lákavé pro oči a slibující vševědoucnost (Gn 3,6) a už to rve a už si s Adamem nacpávají břicha. Žár pochybností o tom, že to s nimi Pán Bůh myslel dobře, když jim jíst zakázal, v nich spálil všechnu poslušnost, pokoru, ale i dosavadní dobrou zkušenosti velmi dobrých lidí v dobrém ráji.

Čas běží dál a lidé jsou po staletí ba po tisíciletí k uzoufání stejní. Lze připomenout Izraelce, kteří prošli Rudým mořem z Egypta. Po pár týdnech došli do Refídimu (Ex 17) a začali reptat, že nemají vodu. Vyčítali: „Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a stáda umořil žízní?“ Mojžíš správně rozpoznal, že za jejich reptáním je pochybnost o Boží přítomnosti, Boží moci, Boží věrnosti. Podle Božího pokynu vyvedl vodu ze skály úderem hole, ale místo pojmenuje Massa a Meriba (to je Pokušení a Svár) podle sváru Izraelců a proto, že pokoušeli Hospodina pochybováním: „Je mezi námi Hospodin nebo není?“ To podstatné pro dnešní téma je pak otázka: kde se vzaly pochybnosti o Boží přítomnosti, když tu bylo tolik zkušeností? Proč jim nedodávala důvěru vzpomínka na deset egyptských ran, které se jim zázračně vyhnuly. Vzpomínka na sloup ohnivý i oblakový, který ukazoval směr. Na rozdělené moře, kterým prošli a kde se utopilo faraonovo vojsko. Vzpomínka, že ten den přece ráno zase sbírali manu. No – nevím proč, ale zjevně jim nic z toho důvěru nedodalo a zase pochybují.

Přesuňme se do doby novozákonní a máme tu toho Zacharijáše. Další takový. Reprezentant toho nejlepšího, co bylo možno v Božím lidu nalézt. Příslušník kněžského rodu, zároveň osobně zbožný. Žije se svojí zbožnou manželkou. Starý zkušený pán, který už toho s Bohem na cestě víry musel něco prožít. Je vybrán losem, což chápejme jako znamení Boží přízně, protože řadě jeho kolegů z jeho kněžské třídy se to za celý život nepoštěstilo. Je vylosován, aby sloužil v nejsvatějším místě Chrámu, kam ještě může vstoupit někdo jiný, než jen velekněz jednou do roka. Na tomto druhém nejsvatějším místě Chrámu se mu zjeví anděl, který mu řekne, že Bůh vyslyšel jeho modlitby za narození syna – a on v tu chvíli zapochybuje. Kdo jiný by měl být vzorem pevné a poslušné víry, než člověk tak dobře zakotvený v Božím lidu, v Božím slově a v službě Bohu?! Že takto v podobné zapochybuje Panna Maria, to pochopím. Mladičká dívčina ze zapadlé galilejské vesnice, která se má vdávat – a najednou jí anděl říká, že ještě před svatbou zázračně otěhotní. Budeme se té scéně věnovat ve středu, pro tuto chvíli stačí, že Marii a její pochybnosti lze pochopit celkem snadno, ale od Zacharijáše bychom čekali víc. Tím si i vysvětluji, že Zacharijáš je za svoje pochybnosti trestán devítiměsíční němotou a Panně Marii anděl prostě řekne, že to je zázrak – a život jde dál.

Klasickým příběhem o ničící síle pohybností je historie apoštola Petra a jeho neslavné chození po vodě (Mt 14,22n). Pán Ježíš jde po hladině k lodi s učedníky. Že je to vyděsilo, to je cajk, protože vidět postavu blížící se k nim po hladině není normální. Pán Ježíš je co nejdříve uklidňuje: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ To ovšem zaujme Petra. „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. Najednou vlny, vítr a k tomu zdravý rozum, který říká, že po vodě se chodit nedá – převládnou pochybnosti a už jde Petr ke dnu. „Pane, zachraň mne!“ Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ Pochybnosti by – nebýt Pána Ježíše – dostaly Petra na dno.

I život faráře je naplněn mnohými pochybnostmi a trochu mne utěšuje, že pochybnosti měli i další Ježíšovi nejbližší učedníci. Zajímavá situace nastala krátce před nanebevstoupením. Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. (Mt 28,16) Je to po 40 dnech zjevování, které začalo, když se Pán Ježíš zjevil samým jedenácti, když byli u stolu; káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného (Mk 16,14). Tehdy v neděli či v pondělí velikonoční ještě můžeme pochybnosti pochopit. S ukřižováním se jim zhroutil svět. Pak se ovšem všichni ještě několikrát se vzkříšeným Ježíšem setkali. Popovídali si s ním, zarybařili, pojedli… Někteří si i prsty do jeho ran vložili! Co by tak mohli chtít víc jako ujištění o tom, že jejich Mistr je živý? Jaké ještě další potvrzení, že na jeho slova je možno se spolehnout? A my vzápětí o těch jedenácti na kopci čteme: Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. (Mt 28,16-17) Jak – pochybovali? O čem?! Jak to?! Proč?!

Pochybnosti všech těch biblických svědků mne na jednu stranu matou, na stranu druhou vlastně uklidňují. Jestliže Bible bez jakýchkoliv příkras a omluv vypráví o tom, že pochybovali oni, pak snad není taková tragédie, když nějaké ty pochybnosti přepadají mne.

To, že to není tragédie, ale nic nemění na tom, že pochybnosti jsou hořící oheň. Někdy jen takový nepříjemný drobný plamínek, který jako červíček hlodá kdesi uvnitř. Příjemné to není, ale dá se to vydržet, když to netrvá moc dlouho. Často je to ale devastující žár. Pochybnosti jsou přirozenou součástí života věřícího, ale nezapomínejme, že součástí devastující. Pochybnosti, nedůvěra, nejistota… Kdo by toužil po tom být malověrný, kdo by chtěl s oním otcem volat „Věřím, pomoz mé nedověře!“ (Mk 9,24) Rozumějme, že „nedověra“ je směsice víry a právě těch ničivě spalujících pochybností. Jasně, že pochybnosti nechceme. Ale co s nimi?

Juda ve svém listu ukazuje cestu: S těmi, kdo pochybují, mějte slitování; zachraňujte je z hořícího ohně. Dva postřehy, které z Judovy výzvy plynou, jsou platné obecně. (1) V pochybnostech si nikdo nepomůže sám a (2) pochybujícím je pomáhat potřeba.

V pochybnostech si člověk sám nepomůže. Potřebuje někoho, kdo ho z toho ohně vytáhne. To je první postřeh, který je dobré si zapamatovat. Lidi kolem sebe potřebujeme z nejrůznějších důvodů a toto je jeden z nich – aby nás vytáhli z planoucího ohně našich pochybností. Když apoštol vyzývá, abychom nezanedbávali společná shromáždění (Žd 10,24), tak jako jeden z důvodů uvádí „vzájemné povzbuzování“. Být křesťanem na volné noze a na vlastní pěst vede téměř jistě k postupnému odpadání od víry. Ze světa na nás útočí příliš velké množství pochybností. Ty jako planoucí oheň vstupují do našich životů. Postupně pálí jednotlivé křesťanské postoje, a protože sami si nepomůžeme, tak je pravděpodobnost dobrého konce mizivá. Potřebujeme druhé, aby nás povzbuzovali, potřebujeme druhé, aby nás posilovali, aby nám pomáhali vstát, když na cestě víry klesáme pod ničivou tíhou pochybností. Pochybností o tom, že ten křesťanský život má vůbec nějaký smysl jako takový, ale i v konkrétních jednotlivostech, jak už tak kdo nad čím kdy ve své víře i naději pochyboval.

Druhý postřeh se na nás obrací jako na ty, kteří se s tím planoucím ohněm setkají u druhých. Když už uvidíme někoho, jak je trápen pochybnostmi. Tedy s těmi, kdo pochybují, mějte slitování. Jako Ježíš ujistil Jana Křtitele, že opravdu je Mesiáš. Jako Adam s Evou dostali od Boha kožené suknice. Jako Mojžíš vyvedl žíznícím vodu ze skály. Jako Zacharijáš dostal zaslíbeného syna a s ním i dar proroctví, ve kterém rozpoznal jeho úkol. Jako Petra Pán Ježíš chytil za ruku a vtáhl do lodě. Jako těm pochybujícím učedníkům Pán Ježíš přislíbil svoji přítomnost až do skonání toho věku. Jako tomu pochybujícímu otci Pán Ježíš uzdravil posedlého syna.

S těmi, kdo pochybují, mějte slitování; zachraňujte je z hořícího ohně. Pochybnosti přicházejí a je-li na ně člověk sám, snadno ho zničí. Zajímejme se jeden o druhého, mluvme spolu, modleme se spolu, sdílejme se vzájemně s tím, co nás těší i trápí. Pak si také budeme moci účinně pomáhat. To neplatí jen pro svatební kázání, že…lépe dvěma než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění. Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl. Také leží-li dva pospolu, je jim teplo; jak se má však zahřát jeden? Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba. A nit trojitá se teprv nepřetrhne! (Kaz 4,9n) Můžeme být těmi, kteří padají i těmi, kteří pozdvihují. Těmi, kterým je zima i těmi, kteří zahřejí. Těmi, co jsou přepadeni i těmi, kdo přijdou na pomoc.

Dost možná budete jedno i druhé „na střídačku“, ne nadarmo je ten Kazatel svatební text, protože do partnerského života (či obecně rodinného: rodič – dítě) nejvíc a nejzřetelněji patří to, že lidé jsou si nablízku, velmi dobře vědí, čím ten druhý žije, jsou si ochotni se svěřit se svými starostmi a také jeden druhého podrží, když je problém.

S těmi, kdo pochybují, mějte slitování; zachraňujte je z hořícího ohně. Napořád je to výzva pro život v rodině bratří a sester v církvi. Ve společenství, ve kterém si vzájemně důvěřujeme a pomáháme. Když už se nám s uvolňováním možností pro společné scházení opět tato možnost otevírá, užívejme ji, co to půjde.

Amen.