O posedlosti

Písně: 130, S-360, 675, 399, 671, 156
Introit: Gn 4,3-7
1. čtení: Mk 1,21-28
2. čtení: 1Král 21,1-16
3. čtení: Jk 1,14-15

Milí bratři a sestry,

slovem, které se nám bude dnes znovu a znovu vracet, bude „posedlost“ a to v co možná nejširším slova smyslu. K jedné konkrétní podobě posedlosti, jak o ní mluvilo první čtení, se ještě vrátíme. Na příkladu Kaina a Achaba bychom si ale měli uvědomit, že „být posedlý“ a potřebovat vysvobození, je mnohem častější případ. A co především – posedlost snadno může dohnat i nás. Znovu a znovu se opakuje situace, kdy porušování desátého přikázání „Nebudeš závidět!“ (kdy se ještě dokážeme ovládnout), tak přeroste do podoby posedlosti, kdy už se neovládáme. Přemůže nás vztek a následuje agrese. Trojici „závist – vztek – agrese“ hned na začátku Bible popisuje Kainův příběh – kdo neovládne zlo ve svém životě, tomu bude ono zlo vládnout samo a potáhne si ho samo. Bůh Kaina varoval, Kain neuposlechl a víme, jak to s jeho bráchou dopadlo.

Tak jako u Kaina, tak ani u Achaba a Jezábel netřeba hledat duchovní mocnosti. Démony, ďábla, temné síly a zlé duchy, kteří by v jejich životech konali svoje rejdy. Vidíme to, co provází lidstvo od nepaměti až po naše časy a je to docela obyčejná člověčina. Vidíme lidskou závist. Vidíme velkopanskou pejchu, ve které se ten nahoře cítí tak moc nahoře, že už si myslí, že může cokoliv. Na to, abychom z tohoto světa udělali peklo na zemi, ďábla nepotřebujeme. Tohle zvládneme snadno sami. Ta trojice posedlosti „závist – vztek – agrese“ přijde ke slovu znovu a znovu.

Achab Nábotovu vinice nepotřebuje. Jen se mu líbí. Byl roky králem bez ní a klidně by bez ní mohl být králem dál. Ale on ji chce a na prodej je přece všechno, je to jen otázka ceny. Na dostatečně lukrativní nabídku nakonec přece Nábot přistoupit musí! Achabovi už je cizí rozpoznání, že je také něco, co se penězi vyvážit nedá – konkrétně ta vinička je Nábotovo dědictví po otcích. Nábot s rodinnou tradicí nekšeftuje. Tady nejde o peníze, ale vztah sedláka k rodnému gruntu.

Achabova rozmrzelost a podrážděnost je příslovečný lakmusový papírek, který jasně ukazuje, jak se Achab vnitřně posunul. Za závistí přichází vztek. Do třetice agrese na sebe nenechá dlouho čekat. Zase se vrací ten dávný Kain, který vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři, protože Pán Bůh shlédl na oběť jeho bratra, ale na tu jeho ne. Tak teď je to Achab, který je rozmrzelý a podrážděný, protože není po jeho.

Na Jezábelině ohavném konání má on sám velký podíl. Nábot řekl Achabovi: „Chraň mě Hospodin, abych ti dal dědictví po svých otcích.“ Achab řekl Jezábel: Ale on mi řekl: „Svou vinici ti nedám.“ Vypadl Hospodin. Vypadlo dědictví otců. Pro Jezábel už je to jen příběh dvou kohoutů na jednom smetišti – a ona fandí tomu svému kohoutovi. Je Féničanka! Vyrostla v zemi, kde král božstvem a je nad všemi zákony. Když Jezábel Achabovi říká: „Teď ukážeš svou královskou moc nad Izraelem!“, tak rozumějme – teď se předvedeš, jak by to dělali božští králové u nás. A následuje špína, intriky, nastrčení lživí svědkové, křivá obvinění a zmanipulované soudy. Majetek rouhače a vlastizrádce propadá králi. Posedlost touhou po majetku a ještě víc posedlost mocí přinesla své trpké ovoce. Ale děje se to s Achabovou pečetí. Je to jeho problém a je příznačné, že prorok Elijáš půjde za ním, ne za Jezábel. Tohle měl řešit Achab a vina padá na prvním místě na jeho hlavu.

Stačí prohodit pár reálií a příběh Nábota Jizreelského je zcela současným příběhem drobného podnikatele či zemědělce, na kterého mocný soused posílá ČOIku, hygienu, berňák a další a další kontroly, aby zaklekly a zmáčkly nepohodlnou konkurenci. Když to nevyjde, tak je potřeba ho do nějaké špíny uvrtat a pak zničit. Ne proto, že ohrožuje! Nábot Jizreelský je malopěstitel s rodinou vinicí. To je závist. Má takovou hezkou polohu – hned u paláce. Achabovi by se jen líbilo mít i tenhle pozemek ve svém vlastnictví. Nabízí přece korektní obchod – lepší vinice, nebo hotovost. Když to nevyjde, tři kroky posedlosti jdou jako na drátku: „závist – vztek – agrese“. Achab je ochoten a schopen jít doslova a do písmene přes mrtvoly. Je posedlý touhou vlastnit ten pozemek a tak mluvíme o posedlosti. Jakkoliv v našem příběhu nevystupuje žádný zlý duch, démon, pokušitel…, přece se tu děje něco ďábelského. Jen to dělá člověk.

Achab po něčem dychtí, ale není po jeho vůli. Následuje rozmrzelost, podrážděnost a pak útok. „Závist – vztek – agrese“ – tak vidím základní znaky posedlosti. Napořád – posedlosti v nejobecnějším slova smyslu! V tomto případě posedlost touhy po jedné konkrétní vinici. Ale to je jeden možný příklad! Prorok Ozeáš říká (4,16n) o Izraelcích, že Izrael je umíněný jako umíněná kráva a lidé jsou posedlí hanebnou láskou. Jsou posedlí sexem. Nějakým kultem plodnosti a pohanskou náboženskou prostitucí, kterou zaváděli i v Hospodinově chrámu. Posedlost nás může dohnat v nepřeberné řadě variant a podob! Jsou lidé posedlí žárlivostí – nejprve užírají sebe a pak ničí život partnerovi. Jsou lidé posedlí nějakou myšlenkou a otravují s ní každého. Vhod i nevhod valí ostatním ty svoje šrouby do hlavy – sběratelé, běžci, vegani… Jsou lidé posedlí potřebou vlastní důležitosti a ti pak likvidují i své spolupracovníky jen proto, aby oni byli pořád těmi nej!

My si posedlost obecně toliko ilustrujeme na Achabovi a jeho konkrétní posedlosti vlastnit Nábotovu vinici. Je-li člověk něčím posedlý a najednou se něco neděje podle jeho představ, objeví se záhy ty tři kroky: „závist – vztek – agrese“. Chce něco, co vidí u druhého. Závidí. Když to nemůže mít, je nejprve rozmrzelý a podrážděný. Achab měl představy sám o sobě, o své moci, o svém vlivu. A najednou mu nějaký Nábot Jizreelský ukáže, že i jeho moc a vliv mají svoje meze. Vidím v Achabovi nějaký pocit znejistění v tom, co bylo dlouhou dobu v pohodě. Pocit ohrožení. Následuje agrese. Manipulace, zákulisní machinace s jasným cílem zabavit se nepohodlné konkurence a především mít nakonec poslední slovo. To, čím jsou Achab s Jezábel posedlí, tedy touhou po moci a vlivu, to převálcuje i zcela elementární hlas svědomí a cit pro spravedlnost. Musí být po jejich – za každou cenu.

Srovnejme si tuto posedlost touhou „nakonec bude po mém!“ s příběhem z kafarnaumské synagogy z prvního čtení. Pán Ježíš přichází, aby kázal. Káže evangelium. Hlásá blížící se Boží království. Volá lidi ke změně myšlení, protože začíná věk evangelia. Věk radostné zvěsti o Boží lásce. Lidé fascinovaně naslouchají. Z Pána Ježíše čiší, že on tím, co učí, tak také žije.

Když Pán Ježíš mluví o tom, že moc Božího království má v sobě sílu měnit lidi, tak je očividné, že v Ježíšově přítomnosti se právě tohle děje. Ježíšova kázání provokují, nadzvedávají ze židlí, hýbou s lidmi – v dobrém i zlém. Jen nedlouho před událostmi v Kafarnaum Ježíš kázal ve svém domovském Nazaretě. Nejdřív z něj byli nadšení. Pak je ovšem naštval. Měl tu drzost jim říct, že nazaretské si Pán Bůh k ukázce své moci nevyvolil. Vybral si jiné. Tak ho chtěli za to jeho kázání ukamenovat. (Lk 4,16n)

Reakcí nazaretských sousedů je vztek a agrese. Posedlý v Kafarnaum nejedná jinak. Jeho reakcí je křik a útok. Manipulativní. Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Schovávání se za druhé, mluvení za celý kostel. Ví, že je sám. Vím, kdo jsi.

A to „Vím, kdo jsi! Jsi svatý Boží.“, za tím se skrývá další manipulativní technika, totiž snaha ukázat, že dotyčný má nad Ježíšem v něčem navrch. Dodnes to dělají diskutéři na internetu, když uvádějí detaily z osobního života svých diskusních oponentů. Už tu není představa, že se znalostí jména mohu na toho druhého zkoušet nějakou magii, ale znát pravou totožnost člověka ukrytého za přezdívkou dává pocit moci. Tolikrát se mě někdo pokoušel takto v diskusích válcovat! Vygooglil si adresu kostela a psal, jak teď do něj bude posílat policii. Když shořel kostelík svatého Michala na Petříně, tak přibyly i „vtipné“ narážky na to, že náš kostel je také dřevěný a dobře by hořel… Posedlost se projevuje pořád stejně. Útok, agrese, manipulace, snaha mít poslední slovo, zbavit se oponenta za každou cenu, jít (naštěstí jen v obrazném slova smyslu!) přes mrtvoly, tedy nehledět na nic a jen si za každou cenu prosadit svoje.

Než ale začneme mít nutkavou potřebu hledat posedlé okolo sebe a demaskovat všemožné Kainy, Achaby či jiné lidi čímkoliv posedlé, zkusme se zamyslet nejprve sami nad sebou. Ta posloupnost, ve které závist přerůstá do vzteku a následně snadno přejde do agrese, to může potkat každého z nás.

Představme si Kaina, jeho vztek a zsinalou tvář. Představme si Achaba, jak je rozmrzelý a podrážděný. S nikým se nechce bavit. Jak ho přešla chuť k jídlu, zalezl do postele, otočil se ke zdi, ale ani usnout nemůže. Představme si toho posedlého z kafarnaumské synagogy, jak se najednou z ničeho nic na Ježíše rozkřičí. Copak jsme nikdy nic takového nezažili sami na sobě? Možná že někdo ne – já ano. Na té linii „závist – vztek – agrese“ jsem se sám už mnohokrát přistihl.

Tohle si musí každý probrat ve svém svědomí, já zůstanu u klasického: „Čtěte Bibli, tam to všechno je!“

Tomu druhému Bůh vyslýchá modlitby – a mně ne. Kain a Abel.

Ten druhý něco zdědil – a já ne. Achab a Nábot.

Ten druhý je tak dobrý, čistý, v pohodě – a já ne. Pán Ježíš a posedlý v synagoze.

Ten druhý prosperuje a bohatne – a já ne. Izák, kterému Pelištejci ze závisti zasypávají studny prachem (Gn 26,15). Nic z toho nemají!

Ten druhý cosi získal příliš lacino – na rozdíl ode mne! Dělníci na vinici, kteří dostali po denáru, ať pracovali celý den, nebo hodinu. (Mt 20)

Ten druhý je ve společnosti populární – a já ne. Pán Ježíš a židovská velerada.

Ti druzí jsou v církvi obdivováni za to, jak se pro církev obětují – a já ne. Ananiáš a Safira v jeruzalémském sboru. (Sk 5)

Ti druzí jsou v církvi obdivování za úžasná kázání – a já ne. Pavel a Apollos a jiní kazatelé v Korintě (1Kor 3; Fp 1,15n)

Ti druzí mají pracovní úspěch v mém oboru – a mně se nedaří. Apoštol Pavel a židé v synagogách (Sk 17,5)

Ti druzí mají úspěch v mém oboru – a mně se sice daří, ale klesá mi popularita. Kouzelník Elymas versus apoštol Pavel na ostrově Salmína (Sk 13,8).

Je tak běžné, že si všimneme, že někdo druhý něco „ano“ a já „ne“ a nenechá nás to chladným. Kainovská zsinalá tvář, achabovská ztráta chuti k jídlu i spánku. Řečeno s babou Jagou: „Ani spát mi nechutná, ani jíst mi nechutná. Ten, co tu byl, mne urazil. Už jsem ho sníst chtěla, ale nesnědla a ještě ke všemu – na lopatu, já husa, mu nasedla!“ Někdo má nad námi v něčem vrch a my to nedáváme. Tak to vystrkuje růžky posedlost. Závist, za kterou číhá rozmrzelost a vztek a připravuje se agrese.

Jako u každého hříchu platí to, co řekl Hospodin Kainovi: Když s tím neuděláš něco včas, ovládne tě to a už nebudeš mít sílu to zastavit. Teď tu šanci ještě máš.

Amen.