Objevovat, na čem skutečně záleží

Písně: 99, 622, 686, 692, 442, 635
Introit: Ž 99,4
Čtení: Sk 10,34-48
Text: Fp 1,9-10a
Poslání: 2 Pt 1,5-8

Milí bratři a sestry,

sbor ve Filippis byl jednou z mála Pavlových opravdových radostí. Ne, že by zde neměl žádné potíže, ale odměnou mu bylo dobré a obětavé společenství. Dopis Filipským se někdy nazývá „zamilovaným dopisem“. Ty vztahy Pavla a filipských byly opravdu moc pěkné. K lásce patří i otevřenost. Dopis není jen oslavou toho, jak jsou filipští skvělí a jak se všechno daří. Euodii domlouvám i Syntyché domlouvám, aby byly zajedno v Pánu (Fp 4,2) píše Pavel a my tak vidím nějaké rozhádané křesťanky. Dobré křesťanky, Pavel zmiňuje jejich práci ve sboru! Teď ale jedné jako druhé rovnou měrou domlouvá, aby se dohodly v nějakém svém osobním sporu.

Pavel si je vědom jednoho ze základních pravidel duchovního života: „Co neroste, to zakrňuje!“ V žádné fázi duchovního života si nemůžeme říct, že už jsme dost vyspělí a nemáme kam růst. Pak by to šlo s naším duchovním životem rychle do kytek. Tohle rozpoznal Kornélius z prvního čtení. Přijal Ježíše jako Pána a Spasitele. Byl pokřtěn vodou i Duchem svatým – a v tu chvíli prosí Petra, aby u něj pár dní zůstal. To není byť sebelépe a sebeopravdověji míněná společenská pozvánka. (Byl jsem na svatbě, tak „…pane farář, zůstaňte ještě na večer, bude se grilovat prasátko!“) Kornélis chce s Petrem hovořit! Chce, aby ho Petr dál vzdělával v evangeliu. Kornélius je ještě lepší věřící, než by se možná na první pohled zdálo. Chápe, jak moc na začátku své duchovní cesty je a jak moc tím pádem potřebuje pomoc a vedení. Doposud se obklopoval věřícími a rozhodně na tom nehodlá nic měnit. Člověk ke svému duchovnímu růstu společenství věřících potřebuje. Jen už sám sebe nevidí jako důstojníka elitní jednotky, který si stejně věřící za své podřízené volí. Je to čerstvě pokřtěný křesťan, který takové společenství hledá. Hledá doprovod na začátku své cesty víry, aby se na ní nezastavil. Aby šel dál. Aby duchovně rostl a dokázal ještě víc. Církevní tradice tvrdí, že opravdu duchovně dál rostl a časem se stal správcem cesarejského sboru.

S motivem potřeby duchovního růstu už se dostáváme k obsahu Pavlovy modlitby za filipské křesťany. A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala… Filipští jsou dobří křesťané. Jako jediní podporovali Pavla v jeho misijní práci v Makedonii (Fp 4,15), ale když je něco „dobrého“, tak to má ještě dost prostoru ke zlepšení. Říkával nám profesor Hejdánek, že když Bůh stvořil svět, tak viděl, že je „dobrý‘. To je za tři. Když stvořil Bůh člověka, viděl, že je „velmi dobrý“. To je za dvě. Ale i dvojka má šanci se zlepšit a dostat se na jedničku – a to čeká Pán Bůh od nás.

Tak se Pavel za filipské modlí. Zmiňuje to v tom listě několikrát! Protože v době psaní tohoto listu sedí ve vězení, tak na to není s časem tak špatně a intenzivní modlitební život je jednou z věcí, která ho spojuje s křesťany z „jeho“ sborů. Tím druhým jsou jeho listy. Je to vlastně tak trochu štěstí, že podstatnou část svého života prožil ve vazbě. Do Korinta (2Kor 10,10) píše: Říká se, že mé listy jsou závažné a mocné, ale osobní přítomnost slabá a řeč ubohá. Je možné, že Pavlovo obdarování skutečně nebylo v osobním rozhovoru. Nebyl to charismatický řečník, který uchvátí zástupy. Takové příběhy o něm nikde nečteme. Nebyl to ohnivý diskutér, se kterým touží lidé diskutovat a tříbit si názory a postoj. Diskuse s ním končily tím, že ho jeho oponenti buď nesnášeli a pokoušeli se ho zabít, nebo ho nebrali vážně a třeba se mu i vysmáli. Těch přímo obrácených bylo vždycky jen pár, okolo nich vznikalo společenství a to pak žilo svým vlastním životem.

Pavel měl ale dar si věci promyslet, promodlit – a pak je dát na papír. Jeho dopisy byly opisovány, rozmnožovány, šířeny… Dějiny církve tak ovlivnil na tisíciletí dopředu. To, že ve Filippis založil první křesťanský sbor na evropském kontinentu, to je taková drobná pikantérie, kterou můžete klidně zase zapomenout. Ale list Filipským přetrval věky a nese dobré ovoce i dnes. Nám dnes konkrétně ve výzvě, aby se naše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost, abychom rozpoznali, na čem záleží.

Rozpoznat na čem záleží. Objevovat, na čem skutečně záleží (Heslo dnešních oslav 100 let YMCA v ČR). Vzpomíná kdesi Jan Hus, jak sedávali nad spisy Johna Wycliffa (Viklef, Viklef – nejednomu ty hlavu zvikleš!) a mistr Jakoubek se modlil: „Daj nám, Bože, vprostřed uhoditi!“ Co je jádro? Co je to podstatné, základ. Na čem skutečně záleží? Místečko, kde se nasadí páka a pak už se to celé pohne dál? Říkáme dnes ve stejném slova smyslu „vzít to za správný konec“. Když má člověk zamuchlané klubko provázků, je skvělé najít ten jeden, kterým se celá ta muchlanina rozpadne.

Až skoro jako klišé zní Pavlova odpověď, že na začátku musí být láska. Aby to nebylo tak moc klišé, řeknu totéž jinými slovy. Pavel nás učí, že na prvním místě je vztah – a teprve z něj roste poznání. Tohle si zapamatujme. Na prvním místě je vztah – a teprve z něj roste poznání. Bonmotem (mým oblíbeným) vyjádřeno: „Křesťanství není etika, ale mystika“. Pán Ježíš nepřišel s novými pravidly slušného chování, ale vede lidi do vztahu s Bohem. Největším přikázáním je milovat Boha a milovat bližního jako sebe sama. Jakoby nechal padnout pod stůl všech těch 613 velmi konkrétních příkazů a zákazů, jak je židé z Bible vyčetli!

Jasně – jsou to dobré příkazy a zákazy. Ale když se člověk soustředí na ty jednotlivé skutky, na seznam toho, co se smí a co se nesmí, snadno mu unikne, že to jsou jednotlivosti vztahu s Bohem. Že jde o tento vztah s Bohem, ne o dodržení seznamu jednotlivostí. Tohle byla velká bolest židovství doby Pána Ježíše a Pán Ježíš ji často kritizuje jako pokrytectví. Jeho současníci měli spočtené kroky, které se smí udělat v sobotu, aby ji člověk neznesvětil – ale byl v tom jen strach z trestu. Ztratila se láska k Bohu. Tak moc lpěli na obavách, aby snad nesnědli něco nečistého, že pitnou vodu lili přes cedník, protože by v ní mohl být nějaký komár a ten se napil krve z nečistého živočicha! Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete! Volá ironicky Pán Ježíš (Mt 23,23n). Té nadsázce rozumíme – ulpíváte na podružnostech, detailech a to hlavní přehlédnete. Ty detaily jsou samy o sobě vlastně taky tak trochu důležité, ale zdaleka ne tolik. Mají být vnějším vyjádřením onoho vnitřního vztahu. A je moc špatně, když si vyberete jen ty jednoduché, které se mechanicky snadno splní, ale vykašlete se na něco mnohem důležitějšího. Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat.

Ti židé byli hrdí na to, že znají Boží vůli. Apoštol napsal do Říma (Ř 2,17): Ty se tedy nazýváš židem, spoléháš na zákon, chlubíš se Bohem a tím, že znáš jeho vůli a vyučován zákonem dovedeš rozpoznat, na čem záleží… A oni si to fakt mysleli! Vědí úplně přesně, kolik kroků se smí udělat v sobotu, jak přecedit komára a kolik vhodit do chrámové pokladnice jako desátek z porce koprové omáčky.

S Pánem Ježíšem ale vidíme: To není samo o sobě špatné, ale je to málo. Podtrhuji – není to špatné! Zachovat nedělní klid bylo dobré. Chránit se před nečistými živočichy bylo dobré. Odevzdat v chrámu desetinu příjmu nejen z finančního zisku, ale i z nepeněžních příjmů z úrody – to je také dobré. Ale (zpět k profesoru Hejdánkovi) i dobré se může zlepšit na velmi dobré a velmi dobré a velmi dobré se může zlepšit na výborné! Za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost, abyste rozpoznali, na čem záleží… Doslova čteme „abyste uměli posuzovat důležitější“. Tady nejde o váhání mezi dobrem a zlem – v tom bychom měli mít jasno. Tady jde o to, abyste odlišili dobré, velmi dobré a výborné – a nespokojili se s dobrým. Dodržovat přikázání je dobré – ale porozumět jejich intenci, smyslu, jádru – to je lepší.

Pavel vyhmátl, v čem je trýček toho „lepší“ – je to láska. Je to osobní vztah. Protože mají filipští křesťané Pavla fakt rádi, tak pochopili, co v tu kterou chvíli potřebuje. Filipští se za Pavla modlí. Posílají mu peníze na misijní práci. Poslali mu nějakého Epafrodita, aby byl Pavlovi k ruce, protože Pavel už nestíhal. Časem přijmou Pavlova spolupracovníka Timotea a postarají se o něj. Pavel děkuje, je vděčný za ty velmi konkrétní projevy – lásky. Vztah lásky, který filipští k Pavlovi mají – to je základ. Jak se na tom základu staví, co konkrétního z toho vztahu vyplývá, to se uvidí. Je potřebné to promýšlet, ale to promýšlení musí růst z lásky.

Když to převedu na nějaký dnešní příklad, tak co jiného než práce YMCA. Existuje dost detailně rozpracovaný strategický plán YMCA. Seděli jsme nad ním v několika komisích dlouhé hodiny. Mottem práce na něm byl Exupéryho citát: „Cíl bez plánu je pouze přání.“ Platí to pro YMCA jako celek, platí to i pro jednotlivé aktivity. Můžete mít cíl udělat skvělý tábor, ale když se nesejdou lidé, kteří to budou připravovat, nebude z toho nic. Bude hezké přání mít tábor, ale buď se neuskuteční, nebo to bude nejspíš průšvih.

Tak je dobré, aby se lidé připravovali. Vytvořili si plán, kde si rozdělí úkoly, zajistí všechny patřičná povolení, připraví program dne, celotáborovou hru atd. Výsledkem bude tábor, který šlape jako hodiny a to je rozhodně dobré. Dobré! Pořád ten profesor Hejdánek a je touha, aby dobré přerůstalo ve velmi dobré a to se měnilo ve výborné. Pořád to Pavlovo, abychom rozpoznali to „lepší“, abychom rozpoznali, na čem záleží. Abychom podle Ježíšova vzoru neulpěli na splnění mechanických pravidel, ale nalezli vztah. Abychom ten tábor dělali ne proto, aby prostě byl dobrý tábor, nebo že nás baví dělat tábor, ale že nám jde o ty děti, co na tábor pojedou. Jde nám o to, aby skrze aktivit tohoto tábora účastníci potkali se svědectvím o Pánu Ježíši. Známe ty děti a protože jsme rozpoznali náš vztah s Ježíšem jako něco dobrého, tak jim to chceme předat.

V tu chvíli se spíše než na „co“ ptáme na „proč“. Ne „co“ budu dělat“, ale „proč“ budu dělat to, co budu dělat? Jakou mám motivaci? Myslím, že filipští křesťané měli Pavla fakt rádi. Že motivací pro jejich obětavost byla láska k Pavlovi a rozpoznání, že dělá dobré dílo. Ve Filippis je přivedl k Bohu a oni vidí, že to je dobré. Tak chtějí, aby i na dalších místech lidé přicházeli k Bohu, Pavel to dělá – tak ho v tom podpoří. Modlitebně, lidsky, materiálně. Ta konkrétní pomoc je ale až důsledek jejich rozpoznání, na čem záleží. Když je v základu jejich pomoci osobní vztah s Pavlem a s Pavlovou prací na Božím díle, roste i jejich vnímavost pro konkrétní potřeby. Nespokojí se s tím, že „mají splněno“, protože přece už zvládli modlitební řetěz, poslali peníze a Epafrodita.

Ujmou se Timotea. Přijmou Pavlovu výtku a Euodie a Syntyché se usmíří. Když bude motivem láska jedněch k druhým, tak se tato láska stane motorem pro rozpoznávání, na čem skutečně záleží. Motorem k větší vnímavosti, k poznání toho, co se má dělat.

Na čem nejvíc záleží? Abychom se navzájem měli rádi a měli se rádi stále víc. Tím spíše budeme chápat potřeby lidí kolem sebe. Bude se rozhojňovat naše láska a s ní i porozumění pro to, co prospěje lidem kolem nás. S mottem dnešních ymkařských oslav: láska, to je cest, která se dá objevovat, na čem skutečně záleží.

Amen.