Opuštěný Ježíš

písně: 529, 530, 352, 512, 604, 748
introit: Za 9,9–10
1. čtení: Mt 26,36–56
kázání: 1Král 2,8–10
poslaní: J 13,15

Ádo, Tomáši, Matyldo, Matyáši,

v Getsemané zahradě vidíme Petra, Jakuba a Jana na straně jedné – a Pána Ježíše na straně druhé. Teď už fakt takto odděleně, protože ten příběh ukazuje, jak se jejich cesty rozhází.

Na tom oddělení, rozpadu vztahu vidím dva důvody.

První je, že učedníci nepochopili Ježíšovo poslání. Jakkoliv jim to vysvětloval mockrát, tak holt nějak nepobrali, že Velikonoce budou pro jejich Mistra znamenat mnoho bolesti a utrpení. Když se po zatčení rozprchnou na všechny strany, nebude to ze strachu o život! Pro Ježíše tasí meč i proti přesile! Bude to proto, že Ježíš odmítne boj jako takový. To je vyhodí z konceptu.

Mohlo a mělo jim to být jasné předem! Pomsta, odplácení ránou za ránu, boj – to nebyl Ježíšův koncept. Naopak vedl své učedníky k nenásilí, k přijetí utrpení. Jenže za nimi byly tři roky úspěchů, zázraků a popularity. Když až poté skutečně došlo i na tu bolest, tak to učedníci neunesli. Bojovat za Ježíše mečem by zvládli, protože boj se dá vyhrát. Ale přijmout spolu s ním utrpení bez boje? To ne. Když Pán Ježíš podle Boží vůle přijal onen příslovečný „kalich hořkosti“, tedy nechal se bez odporu zatknout, mučit a zabít, tak v naprostém zmatku a nepochopení utekli.

Toto nepochopení bylo tak říkajíc „teologické“ nepochopení. Nepochopení Ježíšova poslání. Naplnění Boží vůle po staletí oznamované proroky, kam ale patří i slova u utrpení Božího služebníka. Jakkoliv nás to může mrzet, učedníci jsou v teologii neškolení prostí lidé. Víme, jak je těžké poznávat, co právě po nás Pán Bůh chce. Natož co chce po druhých!

V Getsemanech se ale objeví ještě jedna rovina, jeden rozměr jejich nepochopení. Rozměr naprosto lidský. Pán Ježíš je prostě smutný. V Getsemanské zahradě vidíme Ježíšovo lidství snad nejzřetelněji ze všech příběhů evangelia. Nechce umřít! Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich! Zároveň ale hledá, jaká je Boží vůle a té se rozhodně chce podřídit. Avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš. Nechtěl umřít. Když rozpoznal, že to tak má být, vzal to. Ale aspoň tu chvíli předtím nechtěl být sám. Vidíme, jak vedle modlitby a vztahu s Bohem je pro něj právě tak důležité společenství přátel. Petr, Jakub a Jan. Jeho nejbližší učedníci. Tyhle tři si bral s sebou, když šlo o opravdu výjimečné situace.

Je naplněn zármutkem, úzkostí. Tak vzal tyhle své tři nejbližší a mluví o svém trápení: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!“ Tady už se nedá vymlouvat na to, že nechápou. Vědí naprosto přesně, co po nich Pán Ježíš chce – prostě být s ním. Nenechat ho v tom samotného. A stejně to neudělají. Opustí ho v jeho úzkostech a smutku. Připadá mi to jako mnohem horší selhání než to nepochopení Ježíšova mesiášského poslání. Tady selhali jako lidé, jako přátelé.

Jací jsme křesťané, se neukazuje zas tak moc na našem vztahu k Bohu, protože takový vztah moc vidět není. Naše křesťanství se na prvním místě ukazuje na vtazích s druhými lidmi. Aspoň tomu Janovi to po letech došlo a v jednom ze svých dopisů napsal: „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ Možná se mu hlavou mohlo mihnout, že tenkrát v Getsemanské zahradě ve vztahu k Pánu Ježíše právě v téhle docela obyčejné lidské lásce sám selhal. Dokázal být Ježíšovi nablízku jen v okamžiku jeho úspěchů, ale v problémech ho opustil.

Pán Ježíš toto opuštění prožil, abychom ho už nikdy nemuseli prožít my. Věřím, že stejně jako Jan, tak i my se z tohoto příběhu dokážeme poučit. Dokážeme si být nablízku nejen ve chvílích, kdy je nám fajn, ale i v okamžiku nouze. Tedy – že i vám tu budeme nablízku kdykoliv to budete potřebovat.

Prezentace i konfirmace jsou okamžikem jakési zvláštní formy přijetí do společenství sboru. Zvláštní, protože čistě formálně se Matylda prezentací nestává členkou církve a Matyáš právo hlasovat na sborovém shromáždění získá ne konfirmací, ale až za půl roku s 18. narozeninami. A přece patříte k nám a my k vám. Chceme vám být nablízku a radujeme se z toho, že jste s námi Vy.

Milí bratři a sestry,

je poslední neděle v půstu, stále ještě máme kající období příprav na Velikonoce. Stále je ještě příležitost připomínat si spíš lidskou slabost než Boží vstup do této lidské slabosti. Učedníci, jejichž duch je odhodlán, ale tělo slabé, nejsou výjimkou. Tak tomu bylo, je a bude, že dobrý úmysl je fajn, ale nestačí dobře začít. Jejich odhodlání následovat Pána Ježíše třeba i na smrt vzalo rychle za své. O tom to dneska bude – o lidské slabosti. O naší odhodlanosti a dobrých předsevzetích, co nám tak krátce vydrží. A taky o tom, co máme dělat, aby to takhle blbě nedopadlo.

Na krále Davida a nijak radostný závěr Šimeího života mne minulý týden po bohoslužbách pár lidí upozornilo. Jsem rád, že písmácká tradice, tedy znalost biblických příběhů, stále ještě patří k dobré evangelické tradici. Ten příběh o Davidově odpuštění – neodpuštění stojí za dovyprávění. Jako všechny příběhy Písma, tak i tento je napsaný pro nás – a o nás.

Dnes je Květná neděle a my už z minulé neděle víme, že vjezd Pána Ježíše do Jeruzaléma je happeningová parodie mocipanských průvodů spojená se ohlasem cesty krále Davida, jak ji připomíná prorok Zacharijáš.

Zacharijáš působí v době obnovy židovské samostatnosti po babylónském zajetí. Abychom si to lépe zapamatovali, tak vězme, že jsme zhruba v pětisetletých rozestupech. – 1000 David, – 500 prorok Zacharijáš a 0 Pán Ježíš (plus mínus autobus). Ve středu této časové osy je tedy prorok Zacharijáš, který se ohlíží 500 let dozadu a vyhlíží události, které se stanou 500 let dopředu.

Jak jsme slyšeli na začátku bohoslužeb, Zacharijáš očekává příjezd krále na oslátku. Krále milosrdného, laskavého, odpouštějícího. Z poválečných trosek se zvedá Jeruzalém, je opravován vypálený Hospodinův chrám. „Válka je vůl“ zpívaly Synkopy 61 v půlce 60. let. Zacharijáš vidí, jak moc země potřebuje trvalý mír. Proto vyhlíží panovníka, který mír udrží – ale udělá to jinak, než že svoje nepřátele zdecimuje tak, že už nenajdou sílu k dalšímu odporu. Oni totiž dříve nebo později tu sílu nakonec zase najdou.

Jakkoliv to vypadá naivně a nerealisticky, důvod Zacharijášových výzev k jásotu a hlaholu v Jeruzalémě je příchod krále pokořeného, který ale dokáže svoje pokoření přetavit v pokoru. Krále, který byl pokořen, prožil záchranu – a teď se sám jako zachránce sklání k dalším, kteří záchranu potřebují. Přetavit pokoření v pokoru není nic samozřejmého. To bud král od Boha, když ukončí kolotoč roztáčeného násilí, odplaty rány za ránu. Oko za oko, zub za zub je spravedlivé, ale nemilosrdné. Tenhle král má vyhlásit pokoj. Jemu se opravdu podaří vymýtit válečné vozy z Efrajima a z Jeruzaléma koně. Pryč s válečnými luky! Od moře k moři od Řeky až do dálav země se bude pod jeho vládou šířit pokoj. Šalom. Boží pokoj. Naplnění smyslu života – všem, kdo se jeho vládě podřídí. Pronárodům, gójům na celém světě. Smysl života je v tom nalézt pokoj, v tomto pokoji žít – a tohle ten pokojný král zajistí. Udělá to tak, že své pokoření nepřevrátí do touhy po odplatě. Nebude se mstít, nebude se dožadovat svého práva, svého zadostiučinění, potrestání svých nepřátel.

Kdo by nechtěl takového panovníka? Ale kde ho vzít? Je to vůbec možné, aby se někdo takto pokorně ujal vlády? A proroku Zachariájšovi náhle vytanul před očima král David. David, který se po vítězně ukončené válce od Jordánu přijíždí do Jeruzaléma ujmout vlády a jeho příjezd je spojen se smířením. S pokojem. S odpuštěním. Žádná pomsta, žádné domáhání se svého práva, potrestání nepřátel.

Šimeí, syn Gérův, Benjamínec z Bachurímu, který Davidovi zlořečil strašlivým způsobem v den, kdy utíkal z Jeruzaléma před svým synem Abšolomem, tak ten tehdy Davidovi vyšel vstříc dolů k Jordánu a na kolenou prosil za odpuštění. Král David mu tehdy při Hospodinu přísahal: „Neusmrtím tě mečem.“ David se nechtěl mstít. Nedožadoval se svého práva, svého zadostiučinění, potrestání svého nepřítele. To je pokora!

A pak ho to až do konce života žralo. Žralo ho to tak strašně moc, že jako poslední odkaz svému moudrému synu řekl, aby využil své Bohem darované moudrosti k tomu, aby Šimeího šediny uvedl v krvi do hrobu a teprve pak ulehl ke svým otcům, tedy poklidně zemřel.

Tuhle historku už Zacharijáš dost pochopitelně zmiňovat nebude, ale my na ni nezapomeňme, protože je stále postní období. Stále ještě máme kající období příprav na Velikonoce. Stále je ještě příležitost připomínat si spíš lidskou slabost než Boží vstup do této lidské slabosti. Král David má také odhodlaného ducha, ale slabé tělo. Šimeí ho pokořil. David se v návalu nadšení nad koncem války a návratem na trůn vzepne k nevídanému aktu milosrdenství. Leč tak tomu bylo, je a bude, že dobrý úmysl je fajn, ale nestačí dobře začít. David dlouho vzorem pokory nebyl, jeho odhodlání odpouštět vzalo rychle za své.

Šalomoun se ukáže jako moudrý panovník – (1Král 2,36n) zakáže Šimeímu opustit Jeruzalém pod hrozbou trestu smrti a když se po třech letech Šimeí vypraví do Gatu hledat své uprchlé otroky, to je mi náhodička – hned se to Šalomoun dozví. Svoje motivy ovšem neutají: „Ty víš o všem tom zlém, co bylo v tvém srdci, co jsi provedl mému otci Davidovi. Hospodin tvou zlobu obrátil na tvoji hlavu. Král Šalomoun však bude požehnaný a trůn Davidův zůstane před Hospodinem pevný navěky.“ Pak dal král příkaz Benajášovi, synu Jójadovu, a ten vyšel a skolil ho; tak zemřel. A království se v ruce Šalomounově upevnilo. Víme, že ne na dlouho, už Šalomounovu synovi se království rozpadne pod rukama. Kolotoč roztáčeného násilí, odplaty rány za ránu, spravedlivého, ale nemilosrdného oka za oko a zub za zub se s králem Davidem sice maličko zbrzdil, ale záhy už se točí dál.

Tak už to mezi lidmi chodí. Své by k tomu mohl říct i apoštol Jan. Ten Jan, co se svým bráchou Jakubem dožadovali místa po pravici a po levici, až bude Pán Ježíš ve slávě (Mk 10,35n) s tím, že jsou oba bratři odhodláni pít stejný kalich jako on, tedy následovat ho úplně ve všem. Bylo to u Jordánu, krátce před slavným vjezdem do Jeruzaléma. To bylo slávy! No, moc dlouho jim to odhodlání následovat svého Mistra ve všem nevydrželo.

Jan by si mohl vzpomenout na to, jak rychle zmizelo odhodlání krále Davida, jak rychle zmizelo odhodlání jeho samotného. Mohl by vidět, v jak nepoměřitelném kontrastu je to s Pánem Ježíšem, o kterém píše ve svém evangeliu: Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce (J 13,1). Pán Ježíš ví, že jeh učedníci selžou. Už za pár hodin se naplní jeho slova „Vy všichni ode mne této noci odpadnete, neboť jest psáno: ‚Budu bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda.‘“ Jan teď už moc dobře ví, jak moc ta slova byla pravdivá. Duch byl odhodlaný, ale tělo slabé. Kalich hořkosti si vypil Pán Ježíš až do dna úplně sám.

Je poslední neděle v půstu, stále ještě máme kající období příprav na Velikonoce. Tak tomu bylo, je a bude, že dobrý úmysl je fajn, ale nestačí dobře začít. Pán Ježíš to zvládl. Ač král, tak skončil na kříži a my víme, že tam šel kvůli nám. Své pokoření ale přetavil do pokory. Nechce se mstít, nechce se dožadovat svého práva, svého zadostiučinění, potrestání svých nepřátel. Na rozdíl od nás pak má nejen odhodlaného ducha, ale i dost sil, aby kolotoč nekonečné odplaty skutečně zastavil tím, že to všechno vezme na sebe a už to nikdy nepošle dál. On nejen nechce, on to také dělat nebude. Přišel, aby lidem daroval šalom. Boží pokoj, ve kterém člověk konečně žije život, který má smysl.

U Pána Ježíše tak můžeme přijmout odpuštění. Pokoj pro svoje svědomí. To je první úžasný dar. Druhým darem je pomoc a posila k tomu, abychom se sami naučili odpouštět druhým. Náš duch je k takovému odpuštění odhodlán často! Ale tělo je slabé! Zhusta dopadáme jak ten David se Šimeím. Odpustíme – a pak nás to stejně žere. Dnešním jazykem bychom spíš řekli, že v srdci odpustit chceme, ale hlava se s tím neumí srovnat.

Co s tím? Návod na to nám Pán Ježíš dává také. Co dělat, když je duch odhodlán, ale tělo slabé? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.

Bděte – jde o aktivitu. Řešením není snažit se zapomenout. Zaspat to špatné. Podvědomí je mrcha. Vyleze to jak u toho Davida. Jestliže chceme skutečně odpustit, přetavit pokoření v pokoru, musíme něco dělat.

Zásadní aktivitou je pak modlitba a můžu z vlastní zkušenosti potvrdit, že když máte na někoho vztek, tak se za něj začít modlit je mocný nástroj pro pročištění tohoto vztahu. Ta zloba v nás, ta nás pokouší… Když ji nebudeme modlitbou přemáhat, budeme do toho pokušení vstupovat hlouběji a hlouběji. Nakonec nás dostane

Bděte a modlete se, tedy zcela programově se v modlitbě zaměřte na toho, kdo vám ublížil, protože když se rozhodnete to nechat prostě jen tak vyhnívat do ztracena, tak sebevíce odhodlaný duch bude převálcován slabým tělem. Bděte a modlete se, protože tak následujete Pána Ježíše, který se za ty, kdo ho pokořovali, pokorně modlil ještě na kříži. Není to legrace, přeměnit pokoření v pokoru není nic snadného. Ale je to cesta, která zastavuje kolotoč zla a do tohoto světa vnáší šalom. Boží pokoj, ve kterém člověk konečně žije život, který má smysl.

Amen.