Osvobozující pravda

Písně: 178, 688, 515, 331, 539
Vstup: Ž 29,1-4
1. čtení: 2Sam 11,26c–12,7a
Text: J 8,31-32
Poslání: Ř 6,19b+23

Milí bratři a sestry,

bude to dnes o pravdě a o svobodě. O tom, že uvrtat sám sebe do nějakého otročení je vlastně velice snadné, ale je z toho cesta ven, cesta do svobody. Tou cestou je „pravda“. Co si dnes ale musíme obzvlášť pamatovat, že to je cesta ven. Pravda je cesta. Ne jednorázový okamžik, ale proces. Jestliže chceme, aby nás pravda činila svobodnými, je třeba se touto pravdou řídit.

Jak vlastně pravda osvobozuje? Tohle si asi představit umíme, co se stane, když do nějakých lží a zmatků někdo vstoupí s pravdivým postojem – jak to celou tu situaci pročistí, projasní. Umožní to se v tom všem zorientovat. Ani pravda není ještě automat na řešení. S tou pravdou se musí lidé nějak popasovat. Máme v Bibli příběhy, kdy to dopadlo dobře i příběhy, kdy to dobře nedopadlo.

Zrovna ta dnešní scéna z Janova evangelia happyendem nekončí. Pán Ježíš hovoří s židy, kteří mu uvěřili. Mohli bychom čekat, že budou nadšeně hltat každé jeho slovo! Tady začíná církev! Jenže nic takového. První vyhrání z kapsy vyhání. Záhy se s ním rozhádají kvůli odlišnému chápání Abrahama, pak Ježíše prohlásí za posedlého Samařana a nakonec ho budou chtít ukamenovat. A vidíme, jak to nepochopení narůstá a s ním i tvrdost obvinění! Jsi nedouk – jsi posedlý – jsi rouhač!

Může to ale dopadnout dobře, jako tomu bylo v příběhu dnešního prvního čtení. Je to příběh dost šílený, když si uvědomíme, že hlavním aktérem je nejlepší král, kterého kdy Izraelci měli. A ejhle – on se nám tu ukazuje jako závistivý, prolhaný, zlodějský, cizoložný úkladný vrah! Vidíme na něm, jak hřích zotročuje. Jak člověk slouží hříchu a lze to jen ještě větším hříchem. David se postupně zamotává do stále složitějších kliček vlastního hříchu a je to pořád horší a horší – a pak je náhle konfrontován s pravdou. Pozná pravdu… A on si také přizná pravdu. Hřích je nazván hříchem. On sám nazve svůj hřích hříchem – a tohle opravdu Davida osvobodí. Otevře mu to cestu k vyznání vin, otevře mu to cestu k pokání, otevře mu to cestu ke změně. Jasně, že všechno se napravit nedá, ale ten příběh skončí narozením Šalomouna. Šalom – pokoj. Davidův syn s Bat-šebou je znamením pokoje, smíření, nové šance.

U Davida to vyšlo, u židů, kteří hovořili s Ježíšem, to nevyšlo ani náhodou. V čem je rozdíl?

Když si projdeme ten Davidův příběh a ono se něco velmi podstatného ukáže.

Podezřelé je už to, že nešel bojovat se svými vojáky. To ještě není hřích v pravém slova smyslu. Spíš to tak nikdy nebylo. Boje Božího lidu byly doposud boje Hospodinovy a bylo všem jasné, že pomazaný Hospodinův by měl jít v čele. Ale není to povinnost. Jen by nám mohlo zablikat pomyslné varovné světélko. Válka je vposledku náboženská záležitost, někdo plnil svoje náboženské povinnosti výborně – a najednou nějak polevil. To není hřích! Nemusí se nic dít – ale může.

Armáda je pryč a bojuje kdesi v Zajordání, najednou má David v Jeruzalémě spoustu volného času. Dá si šlofíčka po obědě a k večeru se jde projít, aby zabil čas. Nu a zahlédne koupající se sousedku. To se pořád může stát snadno a zahlédnout nahatou ženskou naproti v baráku pořád ještě není žádný hřích. Jenže jak víme, nedopadlo to tak, že by cudně odvrátil zrak a pokračoval v procházce. Řečeno s Martinem Lutherem: „Nemůžeme zabránit ptákům, aby nám létali kolem hlavy, ale můžete jim zabránit, aby si na té naší hlavě udělali hnízdo.“ Či jak odpověděl páter Simajchl na dotaz, co může člověk dělat, aby nezhřešil pohledem, když už teda něco vidí: „Podívat se můžeš, ale nečum!“ Černý havran hříchu se začal uvelebovat v Davidových zrzavých kadeřích. David zjevně čuměl a na šikmé ploše už popojel směrem k desátému přikázání, které zakazuje dychtit po manželce bližního.

Nějak se mi nechce věřit, že by krásnou sousedku z vedlejšího domu, dceru svého vysokého důstojníka, skutečně vůbec neznal. Hádám, že už tady své služebníky (slušně řečeno) uvádí v omyl. Tedy lže. Tedy porušuje deváté přikázání. Nestačilo mu zjistit jméno, evidentně mu jde o víc. Nechal si ji pozvat k sobě do paláce a k desátému a devátému přikázání přidal ještě osmé, když Chtejci Urijáši manželku ukradl a vzápětí přikázání sedmé zakazující smilstvo. Nechtěné těhotenství se pokouší vyřešit prostřednictvím ještě jednoho porušení devátého přikázání, když se snaží obelhat Chetejce Urijáše a otcovství nahrát na něj. Deset, devět, osm, sedm… Víme, že šestka na sebe nenechá dlouho čekat. David zavraždí Urijáše mečem Amónovců.

Je to prostě pořád jen horší a horší – když tu náhle do situace vstupuje Hospodinův prorok Nátan a jeho příběh o ovečce. David je najednou konfrontován s vlastní vinou. Hřích je pojmenován jako hřích. Najednou poznává pravdu sám o sobě. On je ten muž, který stihl porušit pět přikázání z deseti. Co se stane, když David pozná pravdu?! Jakkoliv bych čekal, že David nechá zlikvidovat i Nátana, tak to s Davidem ještě není tak moc šílené. Je to závistivý, prolhaný, zlodějský, cizoložný vrah! Ale zbožný. To zní hrozně a je to hrozné. Mějme ten příběh jako varování, že i věřící člověk může spáchat lidem kolem sebe nechutné hnusárny! Jestliže to ale je věřící člověk, tak je tu nepřehlédnutelná šance na to, že se dá na pokání. U Davida to vyšlo. Jasně, že se všechno napravit nedá, Urijášovi už nikdo život nevrátí. Ale pro Davida to bude třeba znamenat, že se vrátí k té úplně první na první pohled malicherné chybě – opustí Jeruzalém, ujme se velení armády a dokončí boj o Raabu.

Poznaná pravda Davida osvobodila. Místo toho, aby dál nabaloval hřích na hřích, dokázal se vrátit kamsi na pomyslný začátek, totiž ke svému vztahu s Bohem. V příběhu vidíme Davida, který svůj hřích pokorně vyznává, vidíme Davida, které se modlí, Davida, který se postí, Davida, který se klaní Hospodinu ve stanu setkávání. Už jsme si přece opakovali mockrát, že srovnaný vztah s Bohem je fakt dobrý základ, na kterém se vždycky dá stavět. David se stavět pokusí a to, že zůstane vzorovým panovníkem pro příští generace, to bude stát a padat právě s tím, že to byl člověk, který se snažil mít s Bohem srovnaný vztah. V praxi to znamená to, že je ochoten a schopen uznat svoji chybu. Svůj vlastní hřích neokecávat ani sám před sebou, ale vyznat ho jako hřích a jako s hříchem s ním dál zacházet.

Ve schopnosti přijmout svoji omylnost, svoji hříšnost – tady někde vidím ten zásadní rozdíl mezi Davidem z prvního čtení a židy z evangelia. Máme před sebou „majitele pravdy“. Na jejich straně je na začátku pýcha. První z hříchů. Jasně, že na rozdíl od Davida, tak oni nepáchají hříchy z té druhé desky Desatera. Žádný z nich není závistivý, prolhaný, zlodějský, cizoložný vrah! Mají problém s první deskou, se samým jejím začátkem, totiž ve svém vztahu s Bohem. S tím nekompromisním Já jsem…! (tedy …Hospodin, Tvůj Bůh), které se pak několikrát objeví v Ježíšových ústech. Nepřipustí, že by Bůh mohl jednat jinak, než podle jejich představ. Neladí jim Bůh s Ježíšem a tak Ježíš záhy přestanou brát a nakonec odmítnou docela. Poznali kousek pravdy, otevřela se před nimi cesta k dalším a ještě hlubším pravdám – ale po té už odmítli jít. A pak už se na špatné nabaluje jen horší a horší. To už jsme si říkali, jak narůstalo nepochopení i tvrdost obvinění: jsi nedouk – jsi posedlý – jsi rouhač!

Vrací se nám motiv, který už známe: Když člověk pozná pravdu a nezatvrdí se vůči ní, je to první krok dobrým směrem. S každým dalším krokem se člověk ale setkává s přesnějším poznáním pravdy. Jde stále blíž k Bohu. Stále lépe poznává jeho vůli. Obráceně to funguje úplně stejně, jen to jde opačným směrem. Když se proti pravdě zatvrdíme, když hřích odmítneme nazvat hříchem, začnou se na něj nabalovat další hříchy. Zhusta horší, než byl ten na začátku.

Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. Pravda před námi otevře cestu k dalšímu kroku dobrým směrem. Osvobodí nás od otročení hříchu ke službě Bohu. Apoštol Pavel v listě Římanům (6,16n) k tomu dodá: Buď otročíte hříchu, a to vede k smrti, nebo posloucháte Boha, a to vede k spravedlnosti. Díky Bohu za to, že jste sice byli služebníky hříchu, ale potom jste se ze srdce přiklonili k tomu učení, které vám bylo odevzdáno. A tak jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se služebníky spravedlnosti… Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.

„Ze srdce se přiklonit k tomu učení“, tedy poznat pravdu a nechat se touto pravdou osvobodit od služby hříchu. Nu – a teď už jen pokračovat v nastoupené cestě. Ti židé možná Pánu Ježíši uvěřili, udělali první dobrý krok. Ale víra je proces, celoživotní zápas. Dá se vyhrát, dá se prohrát – a oni prohráli. Nepřipustili, že by se mohli mýlit. Pán Ježíš není ani nedouk, ani posedlý Samařan a už vůbec ne rouhač hodný kamenování. Nezapomínejme na to, co Pán Ježíš přesně řekl: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ Lidé, kteří Ježíšovu slovu uvěřili, tak slyší, že mají v Ježíšově slově setrvat. Setrvat! Bylo fajn, že ti židé Pánu Ježíši uvěřili, ale cesta za svobodou není jednorázový akt uvěření, ale celoživotní zápas hledání a přijímání Ježíšovy vůle.

Někdy člověk obstojí, jindy ne. Nezapomínejme na Davida – i ti nejlepší mohou selhat a to strašlivým způsobem. Napořád je tu ale pravda, která přinese osvobození – když ji přijmeme. Když svůj hřích nazveme hříchem a jako David se dokážeme dát na pokání. Mít srovnaný vztah s Bohem v praxi znamená především umět uznat svoje meze, svoje chyby. Umět sám sobě přiznat svůj hřích a opustit ho. To je přesně ono „uvěření“, které přináší svobodu. Člověk není svobodný, když sám sebe samého znovu a znovu uvrtává do nějakého otroctví a nepomůže, že byl na začátku osvobozen.

Buďme opravdu Ježíšovými učedníky, tedy držme se toho, co nám říká on. Tak budeme osvobozeni od otročení hříchu a půjdeme přímou cestou k nebeské bráně.

Amen.