Ovce mezi vlky – Petr a Jan před veleradou

Písně: 118, 648, 469, 559, 168, 699
Introit: Ž 118,22-24
Čtení: Sk 4,1-31
Text: Mt 10,16-23
Poslání: Ž 96,2-4

Milí bratři a sestry,
bude to dnes opět o misii. Znovu a znovu jsme si opakovali, že svědčit o Kristu je prvním úkolem křesťana. „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření!“ (Mk 16,15) je úkol, který dal Ježíš učedníkům. Všechny zprávy o loučení Pána Ježíše před nanebevstoupením končily výzvami k tomu, aby učedníci šli a byli Ježíšovými svědky. Svými slovy i skutky svědčili o tom, že Ježíš je živý a mění lidské životy k lepšímu. Zvali k této změně druhé.

Dnešní situace není o tolik jiná. Jistě – prakticky celý svět již o Ježíšovi slyšel, tím spíše Evropa. Povědomí o tom, o co vlastně Pánu Ježíši šlo, s tím už to bude horší. Svědectvím jsou mi všemožné kampaně u nás i v zahraničí, kde se křesťanstvím dokáže zaštítit všemožná zloba, nenávist či touha po společenském či politickém vlivu.

My si dnes připomeneme, že tam, kde se budeme pokoušet zvěstovat Ježíše Krista a jeho očekávání, že lidé změní svoje životy – že s tím narazíme. Dobré skutky svět přijme, ale kázání se bude bránit. Nechá si posloužit, ale křesťanskou zvěst bude odmítat, a když mu dojdou argumenty, tak násilím. Znovu a znovu se nám bude vracet příběh z prvního čtení, kde Velerada neměla proti apoštolům argumenty a tak se snažila řešit pro sebe tak nepříjemnou situaci silou. Zákazy, pronásledováním.

Tuhle zkušenost má kdekdo – dokud pomáháte, je všechno OK. Ale o Bohu nemluvit. Už roky mi naskakuje dávná vzpomínka na jakousi paní, která chtěla přihlásit vnučku do dorostu. Viděla, jak si branické děti hezky hrají, nehádají se, nemluví sprostě (říkám – dávná vzpomínka!) – a že by chtěla, aby její holčička byla v dobré společnosti, ale aby tam nebyla to „o Bohovi“. Abychom jí nevyprávěli o Ježíšovi – jen ty hodné děti a dobrá parta. Nu, chvilku sledovala cvrkot a pak už se neobjevila. Asi to bylo moc „o Bohovi“.

Do obdobné situace se mohou dostat křesťanské školy, nemocnice, hospice… Všichni, kdo rozpoznali, že je Pán Ježíš vede ke službě tomuto světu. Oni tu službu dělají a dělají ji dobře. Právě tak dobře jako Petr dobře uzdravil ochrnutého. Proto je o jejich službu zájem – ale není zájem o to, aby vysvětlovali, kde k té službě berou chuť a sílu.

Někdy ale ano. Jsou ti, které to zaujme, kteří se přidají. Vidíme, jak církev v Jeruzalémě roste. Křesťanů už se schází na 5 tisíc. Jistě i mnozí další, kteří jsou nadšeni uzdravením ochrnutého a poslouchají Petrovo kázání o Ježíšově uzdravující moci, by se třeba i přidali. Do toho ale zasáhne někdo shora. Zasáhne z pozice moci a síly, jako když do stáda ovcí, které si doposud dobře rozuměly, vběhne vlk. Petr a Jan jsou zatčeni. Ne proto, že uzdravili, ale protože u toho mluví o Ježíšovi a vzkříšení. My si teď na Petrovi můžeme ilustrovat, co tak asi čeká ovci, která se dostane mezi vlky. Co asi…

Může to ale dopadnout i jinak! I tohle se máme dnes naučit, že budoucnost je otevřená. Neexistuje osud. Když pochopíme správně dnešek a tak si snadno představíme zítřek. To ale také znamená, že když změníme dnešek, může být zítřek jiný. Protože je budoucnost otevřená, tak je mnoho různých budoucností a všechny jsou možné. My máme v rukou dnešek, ale tím i zítřek, který změnou dneška ovlivníme.

S čím má asi tak počítat ovce, která zabloudí do vlčí smečky… Je spousta budoucností, všechny jsou možné. Jasně, některé z nich jsou mnohem pravděpodobnější. Když Pán Ježíš hovoří o tom, že křesťané budou mít se svou vírou problémy ve společnosti (budou vás vydávat soudům, ve svých synagógách vás budou bičovat, budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně…) i v rodinách (vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život), to není oznámení, že to je osud, se kterým nikdo nic neudělá, ale realistické zhodnocení, že tak už to nejspíš dopadne.

Anebo nedopadne. Neexistuje předepsaný osud a může se se stát, že ta jediná ovce ve vlčí smečce přece jen obstojí. A nejen to. Když ovce obstojí ve svém úkolu, tak se může stát, že ti „soudci, vládcové a králové“, o kterých prorocky mluvil Pán Ježíš, tak uvěří. Že „bratr bratra a otec dítě a děti rodiče“ nevydají na smrt, ale půjdou spolu do kostela a bude jim dobře. A napořád – nebo taky ne – Pán Ježíš neříkal, že cesta ovcí mezi vlky bude lehká na každém kroku vítězná, ale že má smysl. Kdo vytrvá až do konce, bude spasen. Jen bude předtím těmi vlky roztrhán, konkrétně Petra časem ukřižují hlavou dolů. Za to riziko mu to ale zjevně stojí, protože ví, že plní úkol, který dostal od Pána Ježíše. Jít jako ovce mezi vlky, aby mezi nimi našel ztracené ovce a zachránil je.

Tak i my jsme posláni jako ovce mezi vlky v naději, že tam někde venku jsou i ovce. Někdo jako jsme byli my. Jdeme jako rovní k rovným. Nemáme nic, čím bychom se mohli nad ty druhé povyšovat. Jen teď už známe pastýře. Jinak jsme stejně tupé ovce, jako kdokoliv jiný. Ani my se bez toho pastýře neobejdeme. Kdosi to glosoval slovy – křesťan se od nekřesťana liší jen v tom, že křesťan ví o svém hříchu o své bídě.

To ale není málo. Je nadmíru užitečné vědět, kde se skrývá problém! Jinak dopadneme jako ta blondýnka, co jede s brunetou autem a auto se zastaví. Blondýnka se ptá, co se děje a bruneta na to, že došel benzín. A blondýnka obdivně zírá a říká: „Jsi fakt dobrá! Toho já bych si vůbec nevšimla a jela bych dál!“ A je nám jasné, že by nejela a vůbec by nechápala proč. Ve vší bezbrannosti ovcí víme o problému i o tom, jak ho řešit. Jak nalít do auta benzín, aby jelo, či – když zůstaneme v biblických obrazech – jak postavit dům svého života i dům církve, aby stál dobře a pevně. Jde jen o to najít pevný základ – a ejhle, je tu úhelný kámen, který stavitelé zavrhli. Jak kdyby vylili benzín do kanálu, protože jim smrdí… Odvrhli pryč úhelný kámen, zlí stavitelé bláhoví… Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním… překládají někteří. Jde o klíčovou část budovy, bez které to buď vůbec nebude stát, nebo to spadne. My o něm víme. Víme o Pánu Ježíši, na které má smysl stavět dům svého života.

A jsme zase u toho křesťanského života. U toho, že náš život musí „stát na Kristu“, tedy že náš život musí být založen na lásce a na odpuštění. Na trpělivosti, která znovu a znovu dává těm druhým šanci. Na ochotě raději trpět, než druhým utrpení způsobovat. To je cesta dobrého pastýře Ježíše Krista, po které chce vést svoje ovce. Sám poznal, že to bolí. Že to není procházka růžovým sadem, ale že to vede do nebe. Proto stojí za to, abychom po ní šli i my a to i za cenu bolesti.

Někdy se té bolesti dá vyhnout. Ani Pán Ježíš utrpení nevyhledával a přijal ho, až když to bylo nutné. I vy buďte opatrní jako hadi. Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného, protože práce je všude dost. Je květen, čas páření zmijí, tak na ni třeba i narazíte. Hadi vnímají otřesy půdy. Zadupejte a zmije se vám bude klidit z cesty. Je opatrná. Nevyhledává problémy. Ví, co chce – a vy to rozhodně nejste. Chce hraboše. Takže dokud nejste hraboš, zmiji fakt nezajímáte. Chce hraboše a svůj klid a je dost opatrná na to, aby se vám vyhnula. Buďte opatrní jako hadi. Křesťan chce svého hraboše – tedy svědčit o Kristu – ale pronásledování nevyhledává, naopak se mu co možná obezřetně snaží vyhnout. První pravidlo sebeobrany zní: „Uteč!“

Vždycky to nevyjde. Když je zmije zraněná, když nemá možnost úniku, nebo když je nervózní, protože je jí zima, tak zaútočí a kousne – no a v tu chvíli pro křesťana končí obraz opatrných hadů a začíná obraz bezelstných holubic. Bezelstní jako holubice… Doslova tam čteme „nesmíšení“, tedy ryzí. Jako čisté zlato, bez příměsi dalších kovů. Jdeme-li mezi lidi zvěstovat evangelium, pak je cílem zvěstovat evangelium. Toto zvěstování evangelia nesmí být „kontaminováno“ nějakým skrytým záměrem. Třeba vlčí touhou kousnout a vládnout. Touhou prosadit sebe. Mít poslední slovo, odejít jako vítěz.

Ještě jednou Petr a Jan před Veleradou. S hadí obezřetností chtějí svého hraboše. Chtějí nejen Ježíšovou mocí působit, ale také o Ježíši svědčit. Chtějí mluvit o tom, že Ježíš byl vzkříšen, žije a působí v tomto světě. Chtějí mluvit o Kristově moci, která tento svět a nás v něm mění k lepšímu, což se na onom ochrnutém projevilo zcela zřetelně. Mluvit o Kristu ukřižovaném a zmrtvýchvstalém, být mu svědkem v tomto světě – to je jasný Boží požadavek a sluší se poslouchat více Boha než lidi.

Ale sledujme, jak ten příběh pokračuje, když se Petr a Jan vrátí do církve. Jasně vidí, co se děje – promluvil skrze ně Duch nebeského Otce a jejich soudcové neměli, co by na to řekli. Mizerní a zlí soudcové, kteří se spolčili se světskou mocí, aby si násilím prosadili svou – a dostali Ježíše na kříž. Jenže teď zjevně nevědí kudy kam.

V tuto chvíli se církev modlí: Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby a… A co? Co má Bůh udělat, když vidí, jak se mocní srotili proti církvi, a stahují se do defenzivy? Jak by měl v tu chvíli zasáhnout? Kdyby se modlili vlci či hadi, mohla by ta modlitba pokračovat: Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby a… potrestej je! Už couvají, tak je pro svou větší slávu doraž! Ať jim shnije jazyk. Potrestej je za to, že překáží Tvému dílu. Ukaž, že jsme pravdu měli my. Zbav nás těch trapičů, kteří ukřižovali Tebe a teď pronásledují nás!

Ale tady se nemodlí vlci a hadi, ale holubice. Ryzí holubice, kterým jde jen o to, aby v tomto světě znělo Ježíšovo poselství lásky, pokoje, odpuštění… Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo; a vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svého svatého služebníka Ježíše. Křesťané neprosí o potrestání nepřátel. Ba dokonce ani neprosí o vysvobození z rukou protivníků. Prosí o odvahu dělat dobro a dotvrzení pravdivosti toho, co káží. Pronásledování může přijít. Že budou jejich protivníci zase na koni, může být. Že ti, co nechali zabít Krista, tak budou mít v tomto světě nakonec poslední slovo – i to se stává. O nic z toho ale nejde, protože úkolem křesťanů je kázat evangelium o Kristově zmrtvýchvstání. O tom, že cesta lásky, pokory, sebeobětování… není slepá. Nekončí smrtí. Kristus je živý, mění tento svět a tuto změnu nabízí každému člověku.

Je možné, že v tomto světě spravedlnost dostane na frak. Že Ježíšovi věrní nebudou vysvobozeni. Příští neděli nás čeká Štěpán, první křesťanský mučedník… Dokud ale křesťané s odvahou a odhodlaně mluví Boží slovo, dokud Bůh v tomto světě působí a mění lidské životy, aby byly podobné tomu Ježíšovu, tak jsme ještě neprohráli. Když to nepůjde tady, taky my půjdeme jinam. Pořád je co dělat. Je ještě mnoho měst – Prahu nevyjímaje – kde doposud nejsme hotovi s vyřizování zvěsti, že mít Ježíše jako kámen úhelný má smysl. Bez ohledu na to, kolik zlých stavitelů bláhových odvrhlo pryč tento úhelný kámen, Bůh je neúnavně připraven podle něj stavět životy dalších lidí podle plánu, který nám ukázal na Ježíši: milovat, odpouštět a těm, kteří se chtějí napravit, tak znovu a znovu dávat šanci.

Pro nás z toho vyplývají dvě věci. Něco „dovnitř“ a něco „ven“. „Dovnitř“, abychom nechali Ježíše působit na naše životy. Poznáme to, kdy budou naplněny, láskou, pokojem, napravováním vlastních chyb a odpouštěním těm druhým. Pak v našich životech působí Pán Ježíš. Tím „ven“ pak je, že si tento zdroj změny nenecháme pro sebe. Máme vydávat svědectví, protože ty dobré skutky samy o sobě žádné svědectví nevydávají ale Ježíš má moc proměnit život každého.

Jsme jako ovce mezi vlky. Jednoduché to nebude. Ale má to smysl.

Amen.