Patero poučení od pastýřů

písně: 28, 460, 493, 490, (VP: 369, 759, 765, /491/, 384), 484, 169
introit: Ž 23,1
čtení: Lk 2,1–20
kázání: Lk 2,8–20
poslání: Kaz 12,13

Milí bratři a sestry,

dnes se zkusme věnovat pastýřům. Budou nám vzorem v duchovním růstu. Naučíme se pět pastýřských postřehů.

Na první nás upozorňuje fakt, že pastýři jsou normálně v práci. Příběh se neodehrává v neděli dopoledne v kostele, či tedy „po židovsku“ v sobotu v chrámu. Jsme mimo jakékoliv svaté místo a svatý čas – a přesně tohle místo a tenhle čas si Pán Bůh vybral pro oslovení pastýřů. První pastýřský postřeh nás dnes tedy učí počítat s tím, že čas od času jdou z nebe na zem tak horké zprávy, že to prostě nepočká do neděle, ani na večerní zpytování svědomí. Může být, že na nás Pán Bůh promluví, i když jsme zrovna v práci, jako byli pastýři ve službě na noční. Počítejme s tím, že Pán Bůh prostě promlouvá, jak on sám uzná za vhodné.

To si tak řídíte auto, děláte účetní uzávěrku, vaříte oběd, venčíte psa, vysvětlujete dětem shodu přísudku s podmětem, prodáváte rohlíky, vyšetřujete pacienta, uklízíte, perete, seřizujete motor, hrajete piškvorky… a najednou máte neodbytný pocit, že vám Bůh něco říká. No tak to je dost dobře možné, že fakt říká. Nejspíš to bude nějak souviset s tím řízením auta, účetní uzávěrkou, obědem, či co to teda v tu kterou chvíli Božího oslovení děláte. Proto to nepočká! V tu chvíli k vám promluví Bůh. Nepojedeš jako čuně i když chvátáš. A vezmeš toho stopaře. K 31. prosinci poctivě vypočteš základ daně z příjmů, zaúčtuješ daňové povinnosti a uzavřeš všechny účty. Jsou Vánoce. Než budeš děkovat za to jídlo, tak se zkusíš smířit s neoblíbeným příbuzným, abys ho mohl na ten nedělní oběd pozvat, nebo mu aspoň poslat hezkou SMS. Co já vím, co tak komu z vás Pán Bůh řekne…

Každopádně tu máme první pastýřský postřeh hodný zapamatování. Bůh se neomezuje na svatá místa a časy. Jde-li o něco důležitého, je schopen promlouvat kdykoliv a kdekoliv – a také to dělá. Bůh si za námi přijde do práce i na dovolenou. Promluvit na nás může kdykoliv a kdekoliv.

Setkání s Božím promluvením není jen tak něco. Pastýřů se zmocnila veliká bázeň. První pastýřský postřeh říká, že Bůh mluví, kdy on uzná za vhodné. Druhý pastýřský postřeh – když promluví Bůh, tak to s člověkem zamává. „Boží bázeň“…

Věnujme se chvilku tomu, co to je ona „bázeň“. Je to signál, který nám pomáhá odlišit setkání s Bohem od jiných prožitků. „Mít bázeň“ v hebrejštině souvisí s „být viděn“. Bůh Tě vidí. Pusťme si to teď zcela osobně k tělu: Bůh se na Tebe dívá, Teď. Právě na Tebe. Dívá se na to, co děláš. OK – dobře, teď sedíš v kostele. Ale stejně… Sleduje, na co myslíš. K čemu se rozhoduješ.

Jak ti u toho je? Jaký je to pocit, když se rozhodčí dívá tvým směrem. Když už tu byla nadhozena situace řízení auta: Radary na kraji obcí už tu a tam dokonce spolu s rychlostí uvedou i SPZ vašeho auta. „Já tě vidím!“ říká nám ta mašinka na sloupu. A ejhle – my už moc dobře víme, co dělat. Znám ten pocit, když mi navigace v autě zahlásí „Před vámi je policejní hlídka!“ Svítím, jsem připoutaný, rychlost v pořádku, papíry také… Ale! Myslím, že rozumíte. Tady ani čisté svědomí není záruka toho, že to člověka tak nějak neznejistí. Najednou naskočí strach. Co když něco v pořádku není!?

Bázeň a strach k sobě mají velmi blízko a v těch pojmech je i Bible dost nedůsledná. Člověk si musí dávat pozor, co je tam v tu chvílí tím kterým slovem míněno. „Bázeň Boží“ totiž není prostě jen strach z Boha, který očekává plnění své vůle a trestá její neplnění. V „bázni Boží“ je i cosi příjemného.

Ve Starém zákoně „bázeň Boží“ souvisela s dodržováním Zákona, v Novém zákoně se důraz přesune spíš na osobní vztah s Bohem. Ve Starém zákoně se „boha-bojný“ člověk se pozná podle toho, že svůj život podřizuje Boží vůli, v Novém zákoně je položen důraz na milování Boha. Jedno i druhé je naplněno poznáním Božího přesahu (proto je legitimní „strach“), ale… Starý zákon: Hospodinova ustanovení jsou přímá, jsou pro radost v srdci… vyznává žalmista (Ž 19,9). Nový zákon: apoštol Jan řekne: Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. (1J 4,18)

„Žít zcela podle Hospodinových ustanovení“, „dojít dokonalosti v lásce“ – to zvládneme až v nebi. Ten náš současný stav, kdy se o takový život podle Hospodinových ustanovení radostně snažíme, kdy v nás láska k Bohu vytlačuje strach z Boha – takový stav popisuje slov „bázeň“ či dnes už moc nepoužívané „bohabojnost“. Asi nejblíž je slovo „úcta“. Úcta před někým, kdo nás nebetyčně přesahuje, ale myslí to s námi dobře. Boha stojí zato poslouchat nejen proto, že má moc, ale proto, že si ho vážíme. Bohabojný není utrašenec bojící se trestu. Otevřel se prostor pro uctivý vztah k někomu vyššímu, kdo nás má rád, koho máme rádi my a neradi bychom tento vztah nějak narušili.

Znají to malé děti, které vzhlíží ke svým rodičům. Rodiče by mohli strašné věci. Někdy je dělají. Ale když se děti setkají s láskou, je to úplně v pohodě. Poslouchají, nechají se vést. Známe to ze škol či ze zaměstnání, když máte dobrého učitele, dobrého vedoucího na setkání dorostů, dobrého šéfa. Někoho, koho si vážíte jako profesionála a máte ho rádi i jako člověka. S láskou, s důvěrným vztahem, nemizí respekt. Poučení, vedení – to přijímáte a je to vlastně čím dál tím samozřejmější, že se necháte poučit či vést. Víte, že to je k dobrému.

Zcela obdobná je bázeň před Bohem, tohle naplnilo pastýře, tohle je něco, co se od nich máme naučit. Tam kde rozpoznáme Boží vůli, kde k nám nějak promluví Bůh, tam je na místě „bázeň Boží“, tedy směs lásky a respektu. Rozpoznání, že je tu něco možná nad naše chápání, ale je nám to k užitku.

Už se nám blíží třetí krok, třetí pastýřské poučení: (1) Bůh může promlouvat kdykoliv a kdekoliv. Do jakékoliv naší situace. (2) Tam, kde poznáme Boží vůli, je na místě jakési „wau“ z pocitu, že to s člověkem trochu zamává, ale pořád je mu dobře a vidí, že to ukazuje na posun dobrým směrem. Tehdy následuje (3) třetí logický krok: tím směrem se posunout. Jako pastýři, kteří vzali vážně andělské poselství, že naleznou děťátko v plenkách položené do jeslí, které bude v městě Davidově (tedy v Betlémě) narozený Spasitel, Kristus Pán. Tak si řekli: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí.

Bůh nám stále dává svobodu. I sebeintenzivnější a zcela bytostná a autentická náboženská zkušenost se dá prostě pominout. Pastýři poznali, že andělé byli na betlémské pastviny posláni Bohem a vyřizovali Boží vzkaz. I ten se ale dá odmítnout. Zaplať Pán Bůh, pastýři neodmítli. Nechali nám tak dobrý příklad třetího kroku, tedy zachování se podle rozpoznané Boží vůle.

Tenhle třetí krok je dost srozumitelný, šup na další, méně samozřejmý: Až něco prožiješ a zařídíš se podle toho, tak si to nenech pro sebe. To už je čtvrtý pastýřský krok. Mohli okouknout mimino, fascinovaně zalapat po dechu (wau, hustý!) – a zase se vrátit domů. Ale oni se zaseknou u stáje a vykládají to na potkání kdekomu.

(1) Bůh může jednat kdykoliv což (2) s člověkem zamává, ale když to přijme a (3) zařídí se podle toho, stojí zato (4) o tom mluvit s lidmi kolem sebe. Pastýři razí zásadní křesťanský důraz, že víra není něco tajného. Křesťanství není uzavřená sekta zasvěcenců pravého poznání. Sdílíme se s lidmi o tom, jak prožíváme svůj vztah s Bohem. Taková otevřenost s sebou nese řadu pozitiv, přičemž to největší je zmíněno v příběhu: Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Pro hledající je vaše svědectví znamením na cestě. Není důkazem! Není argumentem. Po mém soudu nikdy nikdo neuvěří na základě argumentů či důkazů. Ale platí, že kdo hledá – nalézá. Kdo tluče, tomu bude otevřeno. Svět kolem nás je plný hledajících lidí. I Marie je na cestě hledání. Ještě dlouho bude. Bude jí to trvat ještě třicet let, než jí to na svatbě v Káni tak nějak docvakne a ani to ještě nebude konec jejího vývoje. Pastýři jí tady svědčí o sobě. O svém vlastním náboženském prožitku, o tom že kvůli jejímu synovu (1) Bůh za nimi do práce poslal anděly, že to (2) s nimi fakt zamávalo, (3) tak se podle toho zařídili a (4) teď jí o tom vypráví. Tohle bude pro Marii další důležitý dílek skládanky jejího vlastního života.

Pátá pastýřská zkušenost je návrat do pracovního procesu. Pastýři se pak navrátili… Takže žádný útěk do samoty zbožného vytržení. Je tu ale nějaká změna. Pastýři se pak navrátili – oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. Nás samotné tato zkušenost proměňuje a to tak, že nás nasměrovává víc k Bohu, než jsme byli předtím. Spirála duchovního vývoje. Myšlenka, kterou jste ode mne slyšeli mnohokrát: Když člověk pozná Boží vůli, když pozná, co je dobré – tak to má hned udělat. Příště tu Boží vůli pozná zase o něco lépe. A obráceně – když se zatvrdíme, když programově odmítneme Boha poslechnout v něčem, co je očividně správné, tam to budeme mít příště o poznání náročnější v rozlišování dobra a zla. Člověk snadno otupí. Okecám sám sebe. Obelžu vlastní svědomí. Sám sebe přesvědčím o tom, že bílá je černá a nakonec o tom budu skálopevně přesvědčen.

Pastýři nás dnes učí, že (1) když už Tě Pán Bůh takhle najednou uprostřed všedního dne osloví a (2) Ty víš, že k Tobě mluví on, protože to s Tebou zarumpluje, tak (3) jdi a zařiď se podle toho. Jako pastýři, kteří se po odchodu andělů vydali do Betléma. (4) Mluv o tom, s lidmi kolem sebe. Nejen, že si sám věci lépe uspořádáš. I lidem kolem sebe možná pomůžeš víc, než tušíš. Změní tě to (5) a této změně se říká „duchovní růst“. Ta společensky pastýřská pohrdaná cháska odchází domů a místo, aby prokecali večer vyprávěním, jaké to měli bomba zážitky, tak se modlí. Zahanbují nás, kteří jsme schopni po sebeduchovnějším zážitku prokafrat večer a na modlitbu a na Pána Boha si ani nevzpomenout.

Ale pořád je čas na změnu. Na čekání (1) že Bůh promluví a (2) on promluví (3) my se podle toho konečně zařídíme, (4) řekneme o tom druhým a (5) necháme se proměnit zase o kousek k lepšímu.

Amen.