Pavel a had

Písně: 67, 632, 660, 255, 515, 703
Vstup: Ž 67,1-4
1. čtení: Sk 28
Text: Ef 6,11-17
Poslání: Ef 2,9-10

Šimone, Samueli, Matěji, ale i Štěpáne a Lenko, Honzo a Magdo, Marku a Nikol, kmotři,
z příběhu o Pavlovi a zmiji se odrazím k poučení. Středověká teologie nad každým textem
hledala hned 4 smysly, 4 významy, které každý příběh má: historický, alegorický, morální a
eschatologický.
Historický je jasný – tohle prostě apoštol Pavel prožil. Když se dostanete na Maltu, tak na
místě ztroskotání stojí velká Pavlova socha. Historický smysl ukazuje tedy k tomu, že kdo se
zajímá o život apoštola Pavla, tak jednou z historek je jeho ztroskotání. Maltský barokní malíř
Francesko Zahra na toto téma namaloval obraz, třeba ho jednou Šimon, Samuel, či Matěj na té
Maltě uvidí. Hned budou vědět, co je to za chlapíka, co se na kusu prkna plaví ke břehu. Že to
je příběh, co se tady stal někdy roku 55 po Kristu.
Po historickém významu ale můžeme hledat význam alegorický, tedy jaké poselství to chce
říct naší víře. Apoštol Pavel měl od Boha slíbeno, že se dostane do Říma – a teď ztroskotání a
ještě k tomu jedovatý had. Ale Bůh svoje slovo dodrží. Ani ztroskotání, ani uštknutí zmijí na
tom nic nezmění. Hadí jed nám může být obrazem, alegorií, pro všechny možné překážky, které
se staví do cesty Božím plánům. Člověk se v životě potká s všemožnými jedovatostmi – třeba
od druhých lidí. Pán Bůh má ale Šimona, Samuela i Matěje rád a nikdy se jich nevzdá. Žádné
jedovatosti tohoto světa nebudou silnější, než Boží láska, kterou dnes vyjádříme nezrušitelným
znamením křtu. Jako se nedá „odekřtít“, tak se nedá zrušit Boží láska.
Historický, alegorický – třetí význam je morální. Snaží se nám ukázat, jak se máme chovat.
Pavel byl uštknut ve chvíli, kdy sbíral dříví na oheň. Domorodci jim sice oheň rozdělali, ale
Pavlovi to nedá a sám pracuje. Na teplo ohně a teplo lidského zájmu Pavel odpoví tím, že se
sám zapojí do práce pro sebe i pro druhé. Nenechá si jen sloužit. Chápali bychom, kdyby byl po
ztroskotání v šoku. Pavel by mohl propadnout sebelítosti. Mohl by propadnout vzteku a
výčitkám, proč se to dějem zrovna jemu, když nic špatného neudělal – ale tenhle obrazný jed
lidského sobectví a sebestřednosti Pavel v sobě nenechá působit. Morální výklad tohoto příběhu
nám říká, že se máme snažit. Šimon, Samuel i Matěj se mají naučit, že musíme pracovat, aby na
tomto světě bylo lépe nám i lidem kolem. Lidová moudrost říká: „Člověče, přičiň se, Pán Bůh
Ti pomůže!“
Historický, alegorický, morální – a nakonec eschatologický. Něco nám to chce říct o
posledních věcech člověka a lidstva vůbec. S Johnem Lennonem by šlo toto poselství vyjádřit
citátem: „Všechno dobře dopadne. A jestli to teď není dobré, tak to jen pořád ještě není konec!“
Přes všechny překážky a potíže Pavel díky Bohu a díky své snaze dosáhne svého cíle. A věřím,
že teď už je Pavel v tom nejlepším cíli – v nebi u Boha. Eschatologický výklad tohoto příběhu
nám chce říct, že ani ten, co v ráji jako had jedovatými řečičkami otravoval Adama a Evu, tak

nad námi nemá žádnou moc a před Šimonem, Samuelem i Matějem se ve křtu otevírá brána do
nebe. Amen
Milí bratři a sestry
k tomuto textu mne dovedla čirá fantazie nad prvním čtením. List do Efezu psal apoštol
Pavel z domácího vězení v Římě. Z té velmi mírné vazby, kdy může svobodně přijímat
návštěvy, psát dopisy – jen je po celou dobu ve stejné místnosti přítomen římský voják
v plné zbroji, který ho hlídá, aby neutekl.
V listu do Efezu Pavel promýšlí poměrně obecná témata křesťanského života. A teď si
ho tak představuji, jak za stolem sedí písař, Pavel chodí po místnosti a diktuje – a najednou
jeho oči ulpí na tom vojáčkovi v uniformě, co sedí na židli u dveří a má na starosti, aby
Pavel neutekl. Římský voják… Na hlavě přilba, na hrudi pancíř, opasek drží suknici.
Sandály na nohou mají vyvázané řemínky vysoko nad kotník, aby držely pevně. U pasu
krátký meč, gladius, s velkou kulatou hlavicí. Vypouklý štít má opřený někde o zeď, ale
rozhodně na dosah. Římský voják je profesionál.
Pavel má rád příměry z běžného života a ví, že římského vojáka si představí každý,
protože římské legie jsou v celém tehdy známém světě a jsou všude vyzbrojeny úplně
stejně. Římská armáda tehdy v celé říši plnila i funkci policie. Legionář postávající na
nároží je něco jako současný policista v uniformě, který postává u přechodu, aby těsně před
prázdninami auto nesrazilo dítě běžící s vysvědčením. Také má reflexní vestu a také pistoli,
také má pouta, také má paralyzér a pepřák – ale to je prostě jen součást standardního
vybavení. Jak je rok dlouhý, nevyužije to. Parabiblicky by se někdo mohl vyřádit a popsat
plnou Boží zbroj podle současného policisty. Já zůstanu u toho legionáře.
Tím prvním, co si Boží bojovník musí uvědomit, kdo je vlastně nepřítel. Nevedeme svůj
boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy,
proti nadzemským duchům zla. Ten policajt na křižovatce tam není kvůli nějakým
konkrétním lidem, ale proti něčemu abstraktnějšímu – proti porušování dopravních
předpisů, proti dětské zbrklosti, řidičské nepozornosti… Nejde o hlídání lidí, ale hlídání
vztahů a řádů. Jasně, že se ty vztahy a řády projevují na konkrétních lidech! Ale policista se
nesmí nechat strhnout k osobnímu vzteku na Pepíčka Vopršálka, i když se zrovna včera
pohádal s tatínkem Vopršálkem v hospodě a maminka Vopršálková pouští každý večer
hrozně nahlas televizi. Jeho boj není proti tělu a krvi, tedy proti konkrétním lidem. Jeho boj
je proti tomu, co ovládá věk tmy – lidské sobectví, zloba, hloupost… Nemusíme vůbec
myslet na nadzemské duchy zla, abychom viděli, že v tomto světě je toho dost, s čím se má
bojovat.
Než se do toho boje ale pustíme, je potřeba si říct, s kým nebojujeme. S tělem a krví,
tedy s konkrétními lidmi. Ty máme rádi. To jsou bližní a bližní přece milujeme jako sebe

samé! Když ale s nimi něco není v pořádku, pak právě z té lásky je potřeba jim pomoct.
Odhalit nějako tu mocnost, sílu či co to vnáší temnotu do jejich života. Té se postavit, proti
té bojovat. Jen se do toho nepouštějte, dokud nemáte plnou Boží zbroj.
Stůjte tedy opásáni kolem beder pravdou… Dokud nevíme, co se vlastně děje, stávají se
z nás „pachatelé dobra“. Kdo z nás by se nesetkal s někým kdo to „přece myslel dobře!“
Myslí to dobře. Mají vás rádi! Chtějí vám pomoct. Udělali by všechno proto, aby vám
pomohli. Ale nejsou opásáni kolem beder pravdou. To základní oblečení, suknice, přes
kterou se pak bere ta vlastní zbroj. A právě tak my, než se vrhneme do pomáhání druhým –
zkoušejme nejprve zjistit, co doopravdy chtějí. Co doopravdy potřebují. Pokud jste viděli
film Amélie z Montmartru, tak víte, jak ta slečna vstupuje do života druhých, aniž by
se jich jakkoliv zeptala a hledala motivy podoby jejich života, který se ona rozhodla nějak
měnit. Scénárista jí to předepsal tak, že to nakonec je k dobrému – ale život je složitější.
Než se rozhodnete bojovat s něčím, co je podle vás v životě toho druhého špatné,
přemýšlejte. Ptejte se. Mluvte spolu. Ať nejste slon v porcelánu. Pro lidi, kteří se vrhají do
pomoci druhým a přitom (jak by řekl Pavel – nejsou „opásáni kolem beder pravdou“) bylo
za mých mladých let úsloví, že „iniciativní blbec je horší než třídní nepřítel.
Když už víte, co ty druhé trápí, zkontrolujte si pancíř spravedlnosti. Jinými slovy –
jestli sami nemáte máslo na hlavě. Jestli si v tom boji proti zlu jen neodžíváte svoje
mindráky a nenaplněné sny. Znovu a znovu se vrací situace, kdy nejzuřivějšími bojovníky
proti LGBT jsou homosexuálové, kteří se nedokázali se svojí orientací srovnat. Ale to, že
něco nezvládám a o to víc mne to dráždí na druhých – to je situace, která může potkat
každého z nás. „Když ne já, tak nikdo!“ je nespravedlivý, ale častý postoj. Pancíř
spravedlnosti nás chrání před zcela oprávněnou reakcí: „Zameť si nejprve před vlastím
prahem!“, která spolehlivě zničí sebelépe míněnou snahu druhému pomoci. Nebudeme-li
obrněni pancířem spravedlnosti, nebudou-li naše vlastní životy v pořádku v tom, co se
snažíme řešit u druhých, tak příště už nás ten druhý nebude brát vážně ani v tom, co třeba u
nás v pořádku je.
Stůjte tedy `opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k
pohotové službě evangeliu pokoje´. Cílem je evangelium pokoje. Kvůli tomu to všechno
děláme. Aby v tomto světě vládl pokoj, který dává Ježíš. Abychom my měli pokoj v duši.
Aby pokoj vládl v našich vztazích. Aby radostná zvěst o pokoji, který přišel v Ježíši Kristu,
naplnila pokojem naše rodiny, náš sbor, celý tento svět. Před nějakou dobou jsme tu
mluvili o Marii a Martě a o tom, jak se Marta snažila pomáhat, myslela to dobře a dělal to
z lásky k Pánu Ježíši a z touhy mu udělat radost – ale nevedlo to k pokoji a tak to Pán Ježíš
nepřijal. Obuti k pohotové službě evangeliu pokoje. K pokoji mají vést naše kroky. To je
cíl. Když vím, co e v životě toho druhé špatné. Když už s pancířem spravedlnosti vím, že si

na řešení toho špatného jen neodžívám nějaké svoje bebí, pak se musím ptát, jak to řešit,
aby to vedlo k pokoji. Abych jen znovu a znovu nesmyslně nerozrýval nějakou bolest.
A vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Když se
pokusíte v tomto světě konat dobro, počítejte s tím, že vám někdo začne házet klacky pod
nohy. Štít víry říká, že to neděláme kvůli sobě, ale kvůli Bohu. Bůh chce, abychom tak žili
a s Bohem je potřeba mít to srovnané. Pak překonáme překážky, které nám staví do cesty
ten Zlý. Lidé jsou často nerozumní, nelogičtí, sebestřední, i tak jim pomáhej. Když jsi
vlídný, obviní Tě třeba ze sobeckých nízkých pohnutek, i tak buď vlídný. Když jsi
nezáludný a čestný, třeba Tě podvedou, i tak buď nezáludný a čestný. Dobro, co dnes činíš,
zítra třeba zapomenou, i tak čiň dobro. Víš, v konečném důsledku je to mezi Tebou a
Bohem, nikdy to nebylo mezi Tebou a jimi. Už jsem tuhle Matku Terezu citoval vícekrát –
tentokrát nám ji připomíná štít víry.
Přijměte také `přílbu spasení´. Přijměte. Je to dárek. Spasení si nemůžeme zasloužit.
Spasení není z vás, není z vašich skutků… napíše taktéž v listě do Efezu Pavel. Tahle
informace chrání naši hlavu, abychom se z toho nezbláznili. Kdyby naše spása závisela na
tom, jak budeme bojovat, jak obstojíme jako vojáci a kdyby spása druhých závisle na tom,
jak se o ně my postaráme – tak je to na zbláznění. Očividně se nám nedaří postarat se ano o
sebe, natož o druhé. Přijměte `přílbu spasení´. Přejměte ten úžasný dar, který za vás a za
celý svět vybojoval Ježíš Kristus na kříži. Vy jste obuti k pohotové službě evangeliu pokoje.
Přinášejte světu tuto úlevnou zvěst o spáse darované v Kristu.
`Meč Ducha, jímž je slovo Boží´ je pak jediná zbraň, kterou máme k dispozici. Pro
pořádek – jen trochu a okrajově je tu řeč o Bibli a citátech z ní. Když Pavel tato slova psal,
žádná Bible ještě neexistovala a rovnítko mezi Biblí a Slovem Božím si zaslouží
důkladnější přemýšlení, než ho tam prostě jen prsknout. Mysleme v tuto chvíli především
na toho, který je Slovo Boží, tedy na Ježíše. Na Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi
námi. Ježíš se musí dostat ke slovu, jestliže chceme zlo tohoto světa porazit. Je to Boží
slovo, tedy Boží volání k nám. Musíme nechat Ježíše, aby působil. Je i to až trapné, že už
to zase vytahuji – ale po nás to znamená se za ty druhé především modlit. Znamená to jim
žehnat. Znamená to hledat Ježíšovu vůli pro ně a pro nás s nimi. Naší zbraní je Ježíš a
způsob boje je na prvním místě modlitba.
Kterýsi evangelizátor radil: Jestli máte s někým či s něčím fakt problém, zkuste
třicetiminutovou bitvu. Dejte tomu jeden měsíc každý den minutu, kdy se za to budete
modlit – a Bůh změní tu situaci, nebo toho druhého, nebo změní vás. Mohu to jen
doporučit.
(1) Zápasíme s problémy, ne s lidmi (2) opásáni pravdou se nejprve snažíme těm
problémům rozumět (3) s pancířem spravedlnosti si na druhých neodžíváme svoje vlastní

problémy a (4) chceme dojít pokoje ve vlastním srdci, ve vztazích s druhými i v jejich
životech, (5) děláme to kvůli Bohu, protože on to chce, ale (6) ne kvůli tomu, aby nás
spasil (protože spásu už všichni dostávají jako dárek předem) a nakonec nezapomeňme (7),
že co nevybojuje Bůh sám, nebo my v Boží moci, tak to vybojováno nebude.

Amen.